Taxonomie rodu Microcebus je velmi proměnlivá, od roku 2000 bylo popsáno deset nových druhů (Rylands 2007). Groves (2005) uvádí v rodu 8 druhů, od jeho publikace však bylo popsáno sedm nových druhů a všechny jsou zde zahrnuty jako plnohodnotné druhy (Kappeler et al. 2005; Andriantompohavana et al. 2006; Louis et al. 2006; Olivieri et al. 2007). M. lokobensis však není považován za druh vzhledem k jeho možné synonymii s M. mamiratra (Olivieri et al. 2007). Někteří badatelé se zdráhají přijmout všechny nové formy lemura myšoka a domnívají se, že počet nových druhů může být přehnaný (Tattersall 2007; Sylvia Atsalis pers. comm.). Je pravděpodobné, že tomu tak bude i nadále, dokud se situace díky dalšímu výzkumu nevyjasní (Tattersall 2007). Obecně lze říci, že dosud nejlépe prozkoumanými druhy jsou M. murinus, M. rufus a M. ravelobensis, o ostatních druzích se ví méně nebo jen málo.

MORFOLOGIE

Lemuři myší mají dohromady hlavu, tělo a ocas dlouhé méně než 27 cm, což z nich činí nejmenší primáty (Mittermeier et al. 2006; Ankel-Simons 2007). Mezi myšovitými lemury patří superlativ M. berthae, který je nejmenším primátem na světě (Dammhahn & Kappeler 2005). Lemuři myší se dají rozdělit do dvou skupin na základě celkového zbarvení srsti. M. murinus a M. griseorufus jsou celkově šedaví, zatímco M. rufus, M. ravelobensis, M. myoxinus, M. berthae, M. sambiranensis, M. tavaratra, M. lehilahytsara, M. mittermeieri, M. jollyae a M. simmonsi jsou celkově červenaví (Olivieri et al. 2007). Některé druhy je však obtížné od sebe odlišit pouhým pozorováním a tyto druhy se od sebe rozlišují na základě genetických rozdílů a/nebo tělesných rozměrů (Olivieri et al. 2007). U některých druhů existuje určitá vnitrodruhová variabilita ve zbarvení, která situaci dále komplikuje, a v některých případech se ukázalo, že jedinci, kteří se ve zbarvení velmi liší, jsou při zkoumání jinými prostředky stejným druhem (Heckman et al. 2006; Olivieri et al. 2007).

všichni lemuři myší mají mezi očima bílý pruh (Olivieri et al. 2007). M. lehilahytsara je jasně kaštanový, s bělavým břichem a oranžovým hřbetem, hlavou a ocasem (Kappeler et al. 2005). M. rufus má šedohnědý hřbet s černým pruhem, načervenalé paže, šedobílé břicho a červenohnědou hlavu. M. mittermeieri má červenohnědě nebo rezavě zbarvenou hlavu a hřbet, končetiny jsou místy oranžové, břicho je bílohnědé. M. jollyae má červenohnědý hřbet a hlavu a šedé břicho. M. simmonsi má tmavě červenohnědou nebo oranžově hnědou srst na zádech, pažích a hlavě a šedobílé břicho (Louis et al. 2006). Zbarvení hlavy M. bongolavensis a M. danfossi se u jednotlivých jedinců liší, ale hřbet je oranžově kaštanový a břicho krémově bílé (Olivieri et al. 2007). M. mamiratra má světle červenohnědý hřbet a ocas, břicho je bílé nebo krémově zbarvené (Andriantompohavana et al. 2006). M. tavaratra má načervenalou hlavu, tmavě hnědý hřbet a bělavě béžové ventrum. M. sambiranensis má načervenalý hřbet s nejasně ohraničeným pruhem a bělavě béžové ventrum (Rasoloarison et al. 2000). M. ravelobensis má zlatohnědý nebo skvrnitě červený hřbet, žluté až bílé břicho a hnědý ocas (Zimmermann et al. 1998; Rasoloarison et al. 2000). M. murinus má šedohnědý až hnědošedý hřbet, béžové nebo šedé břicho a pruh na hřbetě. M. myoxinus má červenohnědý hřbet s hřbetním pruhem a červenohnědými znaky na hlavě. M. berthae je načervenalý, hřbetní pruh a hlava jsou světlejší než ostatní zbarvení. M. griseorufus má šedý hřbet se skořicově hnědým pruhem, červenohnědé znaky na hlavě a bílé břicho (Rasoloarison et al. 2000).

Zaznamenané průměry délky hlavy a těla jsou 9,0-9,1 cm (M. lehilahytsara), 12,7 cm (M. ravelobensis), 12,5-9,1 cm (M. lehilahytsara) a 12,5-3,6 cm (M. ravelobensis).6 cm (M. tavaratra), 12,3 cm (M. griseorufus), 9,2 cm (M. berthae), 11,7 cm (M. sambiranensis), 12.4 cm (M. myoxinus), 12,9 cm (M. murinus) (Rasoloarison et al. 2000; Kappeler et al. 2005; Andriantompohavana et al. 2006). Průměrná délka těla M. rufus je 8,6 cm a M. mamiratra 9,4 cm (Andriantompohavana et al. 2006). Zaznamenané délky těla jednotlivých jedinců jsou 9,8 cm (M. simmonsi), 8,2 cm (M. mittermeieri) a 5,3 cm (M. jollyae) (Louis et al. 2006).

Tělesná hmotnost lemurů myšoků je sezónně proměnlivá, ale publikované průměry tělesné hmotnosti se pohybují v rozmezí 39,6-48 g (1,4-1,7 oz) (M. lehilahytsara), 51,8-71,7 g (1,8-2,5 oz) (M. ravelobensis), 51,7-61,1 g (1,8-2,2 oz) (M. tavaratra), 43,7 g (1,8-2,2 oz) (M.5 oz) (M. rufus), 44,1 g (1,6 oz) (M. mittermeieri), 43,7-62,6 g (1,5-2,2 oz) (M. griseorufus), 60,8 g (2.1 oz) (M. mamiratra), 30,6 g (1,1 oz) (M. berthae), 61,3 g (2,2 oz) (M. jollyae), 40,4-44,1 g (1,4-1,6) (M. sambiranensis), 45,2-49,0 g (1,6-1,7 oz) (M. myoxinus), 53,2-65,5 g (1,9-2,3 oz) (M. murinus) (Rasoloarison et al. 2000; Kappeler et al. 2005; Andriantompohavana et al. 2006; Olivieri et al. 2007; Atsalis 2008). Jeden dospělý samčí jedinec M. simmonsi vážil 77,8 g (2,7 oz) (Louis et al. 2006).

M. myoxinus není pohlavně dimorfní ve velikosti těla, ale vykazuje sezónní výměnu dimorfismu mezi samci a samicemi, přičemž samci jsou v období rozmnožování trvale těžší než samice, po zbytek roku je tomu naopak (Schwab 2000). Podobný sezónní posun v pohlavním dimorfismu hmotnosti je pozorován u M. murinus (Eberle & Kappeler 2002). Tělesná hmotnost je sezónně proměnlivá i u M. murinus (Fietz 1999). M. rufus nevykazuje významné rozdíly v tělesné hmotnosti mezi pohlavími (Sylvia Atsalis pers. comm.; Atsalis 2008).

Na M. berthae ani M. murinus není patrný pohlavní dimorfismus tělesné velikosti (Fietz 1999; Dammhahn & Kappeler 2005). M. myoxinus nejsou pohlavně dimorfní ve velikosti těla, ale vykazují sezónní výměnu dimorfismu mezi samci a samicemi, přičemž samci jsou trvale těžší než v reprodukčním období, přičemž po zbytek roku je tomu naopak (Schwab 2000). Podobný sezónní posun v pohlavním dimorfismu hmotnosti je pozorován u M. murinus (Dberle & Kappeler 2002).

Všichni myší lemuři se obecně pohybují kvadrupedálně; včetně běhu, ale také skoků na krátké vzdálenosti a některých pohybů po zemi (Martin 1973). Obvyklým způsobem pohybu je však kvadrupedie po větvích (Schmidt 2005). Byly zjištěny některé lokomoční rozdíly mezi jednotlivými druhy lemurů myšoků. Například M. ravelobensis se ve svém prostředí pohybuje skokem, ačkoli M. murinus je převážně kvadrupedální; rozdíly jsou pravděpodobně způsobeny odlišnou morfologií těla a také různými preferovanými lesními vrstvami (Zimmermann et al. 1998).

V zajetí se lemuři myší dožívají více než 18 let (Weigl 2005).

ROZŠÍŘENÍ

AKTUÁLNÍ MAPY ROZŠÍŘENÍ (IUCN REDLIST):
Microcebus berthae | Microcebus bongolavensis | Microcebus danfossi | Microcebus griseorufus | Microcebus jollyae | Microcebus lehilahytsara | Microcebus mamiratra | Microcebus mittermeieri | Microcebus murinus | Microcebus myoxinus | Microcebus ravelobensis | Microcebus rufus | Microcebus sambiranensis | Microcebus simmonsi | Microcebus tavaratra

Myší lemuři, jsou stejně jako všichni ostatní lemuři omezeni na ostrovní stát Madagaskar u východních břehů Afriky. Mezi červenými formami a šedými formami mají červené druhy (M. rufus, M. ravelobensis, M. myoxinus, M. berthae, M. sambiranensis, M. tavaratra, M. lehilahytsara, M. mittermeieri, M. jollyae a M. simmonsi) tendenci k malému prostorovému rozšíření, zatímco šedé formy (M. murinus a M. griseorufus) mají větší rozšíření (Olivieri et al. 2007). Rozšíření druhů však vyžaduje další zkoumání a je neúplně známé (Kappeler & Rasoloarison 2003).

M. bongolavensis se vyskytuje mezi řekou Sofia na severu a řekou Mahajamba na jihu v severozápadní části Madagaskaru. Rozšíření tohoto druhu je vymezeno centrální Madagaskarskou plošinou na východě a Mosambickým průlivem na západě. M. danfossi se vyskytuje severně od M. bongolavensis a je ohraničen řekou Sofia na jihu a řekou Maevarano na severu. Východní a západní hranice jsou stejné jako u M. bongolavensis (Olivieri et al. 2007). M. rufus je uváděn z národního parku Ranomafana a národního parku Mantadia na jihovýchodě, resp. východě Madagaskaru. M. mittermeieri byl nalezen pouze ve zvláštní rezervaci Anjanaharibe-Sud na severu Madagaskaru, zatímco M. jollyae pouze na lokalitách Mananjary a Kianjavato na východě Madagaskaru. M. simmonsi byl nalezen pouze ve zvláštní rezervaci Betampona a v národním parku Zahamena na severovýchodě Madagaskaru (Louis et al. 2006). M. mamiratra je znám pouze z ostrova Nosy Be u severozápadního pobřeží Madagaskaru (Andriantompohavana et al. 2006). M. ravelobensis se vyskytuje pouze v přírodní rezervaci Ankarafantiska na severozápadě Madagaskaru (Zimmermann et al. 1998). M. tavaratra je znám pouze ze zvláštní rezervace Ankarana na dalekém severu Madagaskaru (Rasoloarison et al. 2000). M. sambiranensis je znám pouze ze zvláštní rezervace Manongarivo na severu Madagaskaru (Rasoloarison et al. 2000). Rozšíření M. murinus není přesně vymezeno, je však široké, zhruba se táhne na západě Madagaskaru od národního parku Ankarafantsika na jih k řece Onilahy, s další kapsou výskytu v jihovýchodním cípu ostrova v ochranné zóně Mandena (Mittermeier et al. 2006). M. myoxinus se vyskytuje mezi řekou Tsiribihina a poloostrovem Soalala na severozápadě Madagaskaru. M. berthae se vyskytuje v okolí lesa Kirindy/CFPF a možná i severněji na západě Madagaskaru. M. griseorufus obývá oblast kolem Toliary na jihozápadě Madagaskaru na sever až po Lamboharanu a možná se vyskytuje i dále na jih a jihovýchod (Rasoloarison et al. 2000). M. lehilahytsara byl nalezen pouze v Andasibe a v národním parku Mantadia na východě Madagaskaru (Kappeler et al. 2005). A konečně M. simmonsi byl nalezen pouze ve zvláštní rezervaci Betampona a v národním parku Zahamena na východě Madagaskaru (Louis et al. 2006).

HABITAT

Všechny typy lesních stanovišť na Madagaskaru jsou obecně domovem lemurů myšoků, včetně lesů pozměněných člověkem (Kappeler & Rasoloarison 2003; Radespiel 2006). Mezi typy lesů, v nichž se vyskytují různé druhy lemurů myšoků, patří stálezelený litorální, suchý listnatý, přechodový, galerijní, suchý trnitý, subaridní trnitý křovinatý, hustý křovinatý, trnitý, mangrovový, subhumidní, částečně stálezelený, nížinný, nížinný a horský tropický vlhký a mozaikový. Byly nalezeny také ve starých eukalyptových plantážích s podrostem (podle literatury sestavil Radespiel 2006). Některé druhy se vyskytují na více typech stanovišť, zatímco jiné pouze na jednom typu, i když údaje o omezeném využívání stanovišť mohou být někdy výsledkem nedostatečného výzkumu (Radespiel 2006; využití stanovišť podle druhů viz Radespiel 2006:214). Lemuři myší se vyskytují od hladiny moře až do téměř 2000 m n. m. (přehled Radespiel 2006).

Na jedné dlouhodobě studované lokalitě M. rufus v národním parku Ranomafana na jihovýchodě Madagaskaru byly průměrné roční srážky 448,5 cm (176,6 in) s průměrnými měsíčními minimy 13,1 °C a průměrnými měsíčními maximy 22,5 °C (Atsalis 2008). Na této lokalitě však byly pozorovány měsíční rozdíly ve srážkách, přičemž v období dešťů (prosinec-březen) spadlo více srážek než v období sucha (duben-listopad). Na jiné studijní lokalitě sympatrických druhů M. ravelobensis a M. murinus na severozápadě Madagaskaru v lesní rezervaci Ampijoroa se průměrné měsíční teploty pohybovaly od 16 °C (60,8 °F) (červen-červenec) do 37 °C (98,6 °F) (říjen-listopad) s celkovou průměrnou roční teplotou 27 °C (80 °F).6°F) (Rendigs et al. 2003).

EKOLOGIE

Omnivorní výběr potravy je charakteristický pro všechny druhy lemurů myšoků a obecně je strava rozmanitá a mění se v závislosti na ročním období (Radespiel 2006; Atsalis 2008). Mezi potravu, kterou M. murinus konzumuje, patří například výměšky hmyzu, členovci, drobní obratlovci, žvýkačky, ovoce, květy, nektar a také listy a pupeny (literatura zpracovaná Radespiel 2006; Radespiel et al. 2006; Lahann 2007). Žvýkačky, ale také cukernaté výměšky hmyzu jsou v potravě lemurů myšoka mimořádně důležité, zejména v potravě lemurů myšoka žijících v suchých lesích (Atsalis 2008). Potrava lemura M. rufus a lemura M. ravelobensis je podobná potravě lemura M. murinus (Gould & Sauther 2007). Na jediné dlouhodobě studované lokalitě potravy M. rufus v národním parku Ranomafana byl tento druh vysoce frugivorní, konzumoval odhadem minimálně 64 druhů ovoce, ale také příslušníky 9 různých řádů hmyzu (Atsalis 1999; 2008). Ve stejné studii dosavadního jídelníčku lemura myšoka (M. rufus) bylo zjištěno, že plody jmelí (Bakerella) jsou pro tento druh základní složkou potravy a představují klíčovou potravu, která slouží k překonání období nedostatku zdrojů (Atsalis 2008). Na této studované lokalitě je patrná sezónní změna v potravě na konci období dešťů a na začátku následujícího období sucha, kdy dochází k výraznému nárůstu počtu druhů a množství konzumovaných plodů. Údaje o potravě M. berthae jsou omezené, ale podle předběžných údajů se tento druh živí převážně živočišnou hmotou a hmyzími výměšky (Dammhahn & Kappeler 2006). Také tam, kde sympatricky žije více druhů lemurů myšoků, může být strava jednotlivých druhů značně odlišná (Dammhahn & Kappeler 2006; Atsalis 2008).

Všichni lemuři myšokové jsou striktně noční (Schilling et al. 1999; Kappeler & Rasoloarison 2003; Atsalis 2008). Obecně lze říci, že úroveň aktivity, metabolismus, tělesná teplota a tělesná hmotnost lemurů myšoků se v průběhu roku mění a asi nejlépe je na ně nahlížet optikou ročního cyklu, který je řízen změnami délky dne (Atsalis 2008). Sezónní kolísání hmotnosti lemurů myšoků souvisí také se změnami délky denního světla (Perret & Aujard 2001). U myších lemurů se vyskytují dva typy torporu: denní a sezónní. Denní torpor slouží k hospodaření s energií, zatímco sezónní torpor pomáhá lemurům myším přežít roční období nedostatku zdrojů. Ne všichni lemuři myší však hibernují a ve skutečnosti se zdá, že neexistuje žádný jasný vzorec. Někteří jedinci téhož druhu a dokonce i téže populace hibernují, zatímco jiní ne, a různé populace téhož druhu a různých druhů na různých lokalitách vykazují různé vzorce torporu (Schmid 2001; přehled podle Atsalis 2008). Během torporu a hibernace klesá rychlost metabolismu i tělesná teplota, což může snížit metabolismus lemura myšoka až o 90 % a tělesnou teplotu téměř na úroveň okolního prostředí (Ortmann et al. 1997; Schmid 2000; 2001).

Na jedné studované lokalitě na západním Madagaskaru praktikuje M. murinus dva různé typy torporu; denní torpor v průměru 9,3 hodiny přerušovaný aktivitou a dlouhodobý torpor, který může trvat i několik týdnů (Schmid 2000). Dlouhodobý torpor u M. rufus trvá 6-24 týdnů (Atsalis 2008). Dochází také k sezónním změnám tělesné hmotnosti, kdy všechny druhy v období dešťů přibývají na váze a v období sucha ztrácejí (shrnuje Radespiel 2006). Například během australské zimy (květen-červen) začínají M. murinus a M. rufus tloustnout, přibírají na tělesné hmotnosti a také zvětšují objem ocasu (Petter-Rousseaux 1980; Atsalis 2008). Jedinci, kteří vstoupí do sezónního torporu, ztrácejí na hmotnosti více než ti, kteří do něj nevstoupí (Radespiel 2006). Po období dlouhodobého torporu ztratí myší lemuři veškerý předchozí přírůstek hmotnosti (Atsalis 2008).

Domácí okrsky u M. berthae mají v průměru 0,049 km² (0,02 mil.) (M) a 0,025 km² (0,01 mil.) (F) (Dammhahn & Kappeler 2005). U druhu M. murinus činí průměrné hodnoty domovského okrsku 0,032 km² (0,01 mi²) (M) a 0,018 km² (0,007 mi²) (F) (Pagès-Feuillade 1988). Domovské okrsky M. murinus, M. ravelobensis a M. berthae obou pohlaví se často překrývají s okrsky několika dalších jedinců a jsou obvykle stabilní (Pagès-Feuillade 1988; Fietz 1995; Radespiel 2000; Eberle & Kappeler 2002; 2004; Weidt et al. 2004; Dammhahn & Kappeler 2005; Génin 2008). Kromě toho se domovské okrsky M. griseorufus v období dešťů rozšiřují (Génin 2008). Průměrná noční trasa M. berthae je 4470 m (14665,4 stop) (M) a 3190 m (10465,9 stop) (F) (Dammhahn & Kappeler 2005).

Lemuři myšoidní často žijí sympatricky s jinými primáty. Například v národním parku Ranomafana na jihovýchodě Madagaskaru je M. rufus členem společenství primátů, které zahrnuje také Avahi laniger, Cheirogaleus major, Daubentonia madagascariensis, Eulemur fulvus, Eulemur rubriventer, Hapalemur aureus, Hapalemur griseus, Prolemur simus, Varecia variegata, Lepilemur sp., a Propithecus diadema (Atsalis 1998). V daném biotopu může žít v soužití více druhů lemurů myšoků, jako je tomu v případě M. murinus a M. ravelobensis na severozápadě Madagaskaru, M. murinus a M. berthae na západě Madagaskaru a M. murinus a M. griseorufus na jižním Madagaskaru a M. murinus a M. myoxinus na západním Madagaskaru jako příklady (Radespiel et al. 2003b; Schwab & Ganzhorn 2004; Mittermeier et al. 2006). Agresivita byla pozorována i mezi sympatrickými lemury myšími a lemury trpasličími (Atsalis 2008).

M. murinus dává přednost spánku v dírách ve stromech, zatímco ostatní druhy lemurů myších využívají stromové díry i různé jiné možnosti spaní (Schwab 2000; Radespiel et al. 2003b; Radespiel 2006). Při soužití dává M. murinus přednost stromovým dírám, zatímco M. ravelobensis spí na větvích, liánách a listech; tento rozdíl lze přičíst mezidruhové konkurenci (Radespiel et al. 2003b). M. berthae spí sám v husté vegetaci (Schwab 2000). V období sucha bylo nalezeno více než deset jedinců M. murinus v jedné stromové noře, kde spí (Rasoazanabary 2006).

Mezi možné a potenciální predátory myších lemurů patří řada nočních viverridů, mangust a domácích psů, stejně jako několik různých druhů dravců (přehled v Goodman et al. 1993; Atsalis 1998). Predátory lemurů myšoků jsou také hadi, kteří byli pozorováni při útoku na M. murinus (Richard 1978; Eberle & Kappeler 2008). U volně žijících lemurů M. murinus bylo pozorováno několik jedinců, kteří napadli a dokonce pokousali madagaskarského stromového hroznýše (Sanzinia madagascariensis), který útočil na dospělého samce, a umožnili mu tak útěk (Eberle & Kappeler 2008). Madagaskarská sova ušatá a madagaskarský jestřáb lesní loví lemury myšoka (Goodman et al. 1991; Karpanty & Goodman 1999). Sova rudá (Tyto soumagnei) je predátorem lemura myšoka severního (M. tavaratra) (Cardiff & Goodman 2008). Ve skutečnosti může být predace poměrně silná, odhady z Beza Mahafaly na jižním Madagaskaru přisuzují každoroční úbytek 25 % celé populace M. murinus výhradně soví predaci (Goodman et al. 1993).

Obsah naposledy upravován: 11. února 2009

Přeložil Kurt Gron. Recenzovala Sylvia Atsalis.

Citujte tuto stránku jako:
Gron KJ. 2009 February 11. Informační listy o primátech: (Microcebus) Taxonomie, morfologie, & Ekologie . <http://pin.primate.wisc.edu/factsheets/entry/mouse_lemur/taxon>. Dostupné v roce 2020 16. července

.