Jistě, jsem tady. Teď učím anatomii a fyziologii a jsem v tom docela dobrý, i když to říkám sám. Od té doby jsem získal dva magisterské tituly. V současné době studuji další postgraduální diplom a mám za sebou několik dalších studií. Pravdou však je, že pro mě je to vždycky boj.

Vypadá to, že se věci nikdy nezmění. Ale víte, ony se mění. Teď už umím věci, které jsem se na univerzitě tak těžce učil. Musel jsem na tom tvrdě pracovat. Pokaždé, když mám klienta, otevřu učebnice a zkoumám ty věci znovu. Čas se vleče a já se učím věci, tak pomalu.

Přes to všechno, jak si jistě dokážete představit, jsem se naučil spoustu věcí. O některé bych se s vámi rád podělil.

Nejsem neúspěšný, protože selhávám

Po mnoho let jsem byl otrokem přesvědčení, že jsem jako člověk nějak selhal, protože jsem tak často selhával. Víte, stále s tímto přesvědčením bojuji. Nyní si ho však uvědomuji a snažím se ho jako své výchozí přesvědčení překonat.

Ukazuje se, že neúspěch je očekávanou, přirozenou a nezbytnou součástí změny. Abychom se stali lepší verzí sebe sama, musíme zažít neúspěch, protože neúspěch nás učí, co funguje a co ne.“

Problém je, když zažijete tolik neúspěchů najednou a pak znovu a znovu, že je opravdu těžké uvěřit, že jste schopni úspěchu. Moji studenti mi často říkají, jak je těžké se učit, a často se cítí hrozně, když se jim nedaří učit se, a přesto tento boj považuji za nezbytný. Mám deprese z toho, že se tolik snažím být úspěšná a dělat věci, o kterých si myslím, že bych měla. Potřebuji získat peníze pro svou rodinu, potřebuji dokončit věci pro své klienty, mám tolik způsobů, jak zápasím s touto myšlenkou úspěchu. Uvěřil jsem lži, která říká, že jsem užitečný a úspěšný člověk jen tehdy, když opakovaně dokončím všechny věci, které jsem začal. Ztrácím však tolik srdce, protože je pro mě velmi obtížné věci dokončit.

Já však nejsem neúspěšný proto, že selhávám. Je těžké se od tohoto přesvědčení odtrhnout. Ale prostě musím, protože je nepravdivé a protože pokud mu budu dál věřit – a tedy podle něj žít – budu se dál propadat do deprese a beznaděje, což není vůbec užitečné ani zdravé.

Mám na víc.

Jednoho dne mi jeden lektor řekl, že mám na víc. Měl pravdu. Ten jeden člověk, který ve mě věřil, je moment, ke kterému se znovu a znovu vracím. Když se mi zdá, že se věci vymykají kontrole, když se bojím, že nemohu být úspěšný, vzpomenu si, že jsem jednou selhal. A pak znovu. A znovu. A znovu a znovu jsem dostával příležitosti, abych se osvědčil.

Stal jsem se člověkem, za kterého jsem byl považován. Viděl jsem to přesvědčení a pracoval jsem na něm. Studoval jsem. Neuspěl jsem. Ale navzdory tomu, že jsem se za to styděl – umíte si představit, jak jsem se styděl chodit mezi své přátele, když jsem tolikrát selhal? Ztratil jsem chuť studovat… ale přesto jsem se sebral a vrátil se zpátky. Znovu. Hanba. Rozpaky. Ale byl jsem tady. Znovu.

Dokončila jsem studium. Stal jsem se profesionálem. Vrátil jsem se ke studiu. Četl jsem a znovu a znovu ta samá slova a aplikoval je na své klienty. Nerozuměl jsem jim, a tak jsem se na ně ptal znovu a znovu. Naučila jsem se, jak své porozumění vysvětlit ostatním. Nerozuměla jsem tomu. Ale dokázal jsem to zjistit za ně. Tak jsem to udělal.

Pomalu jsem se stal znalým.

A to je právě to. Věřil jsem, že do svých osmnácti let najdu svou desinty, svou kariéru. Co jsem věděl? Nic moc. Svou kariéru jsem si musel vydobýt během mnoha let. Svou kariéru si stále kutám a vše nasvědčuje tomu, že to budu dělat, dokud konečně neodejdu do důchodu nebo nezemřu.“

Každý den je příležitostí k tomu, abych se zvedl. Stejně jako mé neúspěchy neznamenají, že jsem neúspěšný, tak mohou znamenat, že mám nyní další příležitost se něco naučit, stát se něčím víc, než jsem právě teď. To, že jsem člověk, který se potýká a potýkal s tolika neúspěšnými momenty, znamená, že abych mohl pokračovat vpřed, musím se umět znovu zvednout.

I když mi lidé dost často říkají, že se musím k něčemu zavázat, něco dokončit, udělat rozhodnutí, skutečnost je taková, že každý den je rozhodnutím udělat něco lépe. Stud, který jsem při těchto neúspěších cítil, je těžký, je to břemeno, které na rozdíl od většiny jiných věcí nesu. Přesto se každý den musím zvednout a zkusit to znovu.

Často se mi nechce. Připadá mi to jako zbytečná snaha. Ale zbytečnější je sedět a nechat se vysávat jako hmyz chycený do pavučiny. Je jen otázkou času, kdy přijde pavouk a hmyz vysaje. Byl by to život?“

Takže každý den se mi daří lépe. Jednoho dne jeden člověk uvěřil v mé schopnosti, když já ne. Možná dnes mohu něco z toho předat někomu jinému, kdo může uspět tak, jak se mu o tom jen zdálo.

Jsem svým vlastním hybatelem změn.

Je snadné myslet si, že se život vymyká vaší kontrole. Když jsem však v nejhlubší dřeni zoufalství nad svými neúspěchy, vytrhne mě z nich jen to, když jednám. Je na mně, abych provedl změnu. Je na mně, abych změnil sám sebe, svá přesvědčení, své chování. Jsem jediný, kdo to dokáže, a proto musím najít způsoby, jak to umožnit.

Není to moje rodina, můj partner, moji přátelé, můj šéf, moje obchodní sdružení, můj Bůh nebo moje vláda, kdo mě nutí něco dělat. Já si vybírám každý svůj čin. Rozhoduji se vstát z postele, rozhoduji se číst knihu, rozhoduji se trávit čas odpočinkem, rozhoduji se jíst, rozhoduji se cvičit, rozhoduji se zkusit to znovu, ještě jednou.

Je to těžké, být sám sebou. Je těžké být tebou? Můj mozek nepracuje rád tak, jako mozek ostatních lidí. Moje centrální exekutiva, ta moje část spojená s krátkodobou pamětí, s filtrováním nepotřebných smyslových informací, s přepínáním pozornosti mezi úkoly, je snadno zatěžována. Nedělá tyto věci stejně jako u většiny lidí, které znám. Společnost je navržena tak, aby fungovala na základě fungování mozku určitým způsobem, ale můj mozek tímto způsobem nefunguje. Takže je to pro mě těžké, protože mám biologický sklon k selhání. Tedy ne úplně k selhání, ale k tomu, že se mi nedaří dosáhnout věcí tak, jak se to daří ostatním lidem. Musím si najít svůj vlastní způsob, jak uspět.

To však není omluva pro mé jednání, pro má rozhodnutí, ani důvod, abych zlenivěl nebo obviňoval někoho jiného. Stále jsem zodpovědný za to, o čem rozhoduji. Stále jsem zodpovědný za to, co říkám. Stále mohu změnit své myšlení nebo zaměřit svou pozornost někam jinam. Jen se musím naučit, jak to udělat.

Moje příběhy o selhání mi říkají, že jsem sám sobě hybatelem změn. Jsem jediný, kdo může činit rozhodnutí, chodit na místa a dělat věci, na kterých záleží. A není nikdo jiný, kdo by mohl určovat, čeho si cením.

Jsem svým vlastním hybatelem změn. Já měním sám sebe.

Jsem stále milován

Když si ceníte akademického úspěchu nebo když si ho cení vaše komunita, a přesto se vám nedaří, je snadné si myslet, že jste nemilovaní. Je to proto, že vaše komunita úspěch v těchto oblastech chválí a vyzdvihuje, a být chválen se velmi podobá pocitu být milován. Je to dobrá, pozitivní a obohacující zkušenost. A tak si své já spojujeme se svým úspěchem.

Ale já nejsem svým úspěchem stejně jako nejsem svým neúspěchem. To, kým jsem, vzniká z kolektivní zkušenosti všech těchto věcí, které se spojují a vytlačují mě na druhé straně, ale žádná z nich sama o sobě není mnou. Jsem milovatelný bez ohledu na tyto věci.

Tato lekce je jednou z nejtěžších k naučení, tato lekce soucitu se sebou, sebelásky a sebelásky. Nikdy to není tak snadné, jako se prostě rozhodnout mít se rád. Je to proces, cesta transformace a změny. Je to další krok vpřed na dlouhé cestě zrádným i rozkošným terénem.

Nezávisle na tom, co dělám nebo co říkám, jsem stále milován. Stejně jako vy.

Nemůžu to všechno zvládnout sám

Přestože jsem sám sobě hybatelem změn a jsem zodpovědný sám za sebe, musí to zahrnovat i vztah k ostatním lidem. Všichni někdy potřebujeme pomoc. Všichni jsme v mládí dětmi, všichni jsme v určitém okamžiku v práci nováčky, všichni jsme dříve či později požádáni, abychom dělali nové věci. A jsme společenské bytosti. Jak se učíme? Prostřednictvím druhých i prostřednictvím sebe sama.

Naučil jsem se být smířený s tím, že nic nevím. Stále s tím bojuji, protože nechci být tolik závislý na druhých lidech. Chci být úspěšným chlebodárcem, člověkem, který věci častěji dokončuje než nedokončuje, a snílkem snů, které se plní. Abych toho však dosáhl, musím se naučit oslovit druhé a přijmout jejich pomoc, když mi ji nabídnou.

Jsou lidé, kteří mi mohou a chtějí pomoci. Někdy je těžké tuto pomoc přijmout. Ale sám to všechno nezvládnu. A neměli byste to zvládnout ani vy.

Vím, že často jsou věci, které musíme udělat sami, ale jsou také věci, které musíme udělat s pomocí. Být natolik pokorný, abych si řekl, že potřebuji pomoc, a pak být natolik pokorný, abych tuto pomoc dál přijímal, je těžké, ale stojí to za to.“

Konec je to, čím se stala minulost

Tento článek jsem otevřel výrokem: „Moje budoucnost je nerozlučně spjata s mou minulostí. Ale pouze moje přítomnost rozhoduje o tom, co se stane dál“. Když se ohlížím za svými životními zkušenostmi a přemýšlím o tom, jaké poučení si z nich mohu vzít, napadá mě tato myšlenka: Přestože mě formují neúspěchy z minulosti, ovlivňují mě dnes jen tak, jak jim to dovolím. V každém okamžiku se mohu rozhodnout, jak se zachovám. V každém okamžiku se mohu rozhodnout, zda udělám to či ono.

Tímto způsobem určuji, co tyto minulé zkušenosti znamenají. Zcela reálně se stávají něčím jiným, protože jim přisuzuji jiný význam. Vnímám je jako důvod k zoufalství a ztrátě naděje? Upřímně řečeno, často ano. Ale co mi dává sílu jít z místa zoufalství dál? Skutečnost, že z těchto zkušeností mohu vyvodit jiný význam a stát se díky nim zdravějším. Mohu se rozhodnout, že se dnes budu chovat jinak, a přitom se tyto minulé zkušenosti stanou méně příběhem o tom, že jsem selhal, a více příběhem o tom, že se stávám někým víc, než jsem byl.

Předpokládám, že by se dalo říci, že nakonec se minulost stává tím, co má teprve skončit. Vysaje mě moje minulost zoufalstvím, nebo se stane pramenem změny a nových příležitostí k učení? Konec může být tím, čím se minulost stane: místem naděje a života navzdory tomu, jak to tehdy vypadalo.