Při příležitosti stého výročí narození Jacksona Pollocka přetiskujeme kapitolu o něm z pamětí Dana Rattinera In The Hamptons, které vydalo nakladatelství Random House. Třetí z jeho tří memoárů Still in the Hamptons debutuje 15. července.

Jackson Pollock zemřel při hromadné autonehodě 11. srpna 1956. Stalo se tak v zatáčce směrem na sever na Springs-Fireplace Road v East Hamptonu. A stalo se to proto, že Pollock byl opilý. Byl také rozzlobený. Naštvaný na dvě mladé krásky o polovinu mladší, které s ním jely v kabrioletu, protože ony chtěly jít na večírek a on ne. Jeho žena byla v té době v Paříži.

„Chcete jít na ten večírek?“ řekl. „A co tohle?“ A šlápl na plyn, jeho modrý oldsmobil vypustil velký oblak modrého kouře, pak prudce vyrazil vpřed na 60 mil za hodinu, pak na 70, pak na osmdesát. Dívky vykřikly, když Pollock nezvládl zatáčku. Auto dostalo smyk, sjelo ze silnice do lesa, odrazilo se od stromu a několikrát se převrátilo.

Když policie našla vrak, našla Pollocka stále na sedadle řidiče, bez hlavy. Jedna z mladých žen byla také mrtvá. Druhá byla vyhozena z auta a byla zraněna, ale uzdravila se. Napsala o Pollockovi knihu. Světoznámý malíř, zakladatel kapkové malby, do ní byl podle ní zamilovaný. I ona ho milovala, řekla, a Jackson Pollock bude po zbytek jejího života. Chtěl se rozvést se svou ženou, řekl jí. Svou ženu nenáviděl. A ona byla stejně pryč v Paříži.

Při příležitosti pátého výročí Pollockovy smrti v roce 1961 se objevily články v dalších novinách. Byl to protivný opilec, konfliktní, paranoidní, zmatený člověk. Kolovaly zvěsti, že vyvolával hospodské rvačky s místními obyvateli a čas od času ničil bary. Mohla to být pravda?“

Následující léto jsem se po téměř ročním přemýšlení rozhodl, že to zjistím a pak napíšu, co jsem zjistil, do svých novin v Montauku. Jel jsem 16 mil z Montauku do East Hamptonu, pak jsem zašel do jednoho z barů, kam chodil, a ptal se na něj lidí.

Po cestě tam jsem začal pochybovat, jestli to opravdu dokážu. Chtěli by o něm lidé mluvit? Možná by se se mnou pohádali. Byl jsem přece jenom vysokoškolák a zjevně někdo, kdo na tomto místě nevyrostl. Byl jsem také maminčin mazánek, který ještě žije doma. Co jsem věděl o barech?“

No, byla jedna hodina odpoledne. Nebylo pravděpodobné, že by byl někdo opilý. Přesto. A možná by tam ani nikdo nebyl.

V kabrioletu se staženou střechou jsem odbočil na Springs-Fireplace Road, přijel do zatáčky na silnici a pak do další zatáčky na silnici. Která byla Pollockova zatáčka na silnici? Když jsem se blížil k další, viděl jsem, že k ní skutečně přiléhá les. Skutečně jsem hledal srovnané listí a polámané kmeny stromů. Žádné tam nebyly. A žádné tam nebyly ani v další zatáčce.

V jakém domě vlastně Pollock bydlel? Věděl jsem, že je někde tady podél, ale nevěděl jsem kde. Možná bych mohl jít zaklepat na dveře a promluvit si s jeho ženou Lee Krasnerovou, která se teď vrátila z Paříže. Mohl bych se jí zeptat, co si myslí o Pollockově smrti.

To je ale vtip. Opravdu bych šel k nějakým cizím lidem a zeptal se jich, jak se cítí po nějaké velké osobní tragédii v jejich životě? To dělali i jiní reportéři. Nechutné. Já bych to nikdy neudělal. Ne pro své noviny.

Zatočil jsem doleva na Fort Pond Boulevard a začal hledat hospodu Jungle Pete’s, o které jsem se někde dočetl, že je jedním z Pollockových podniků. Silnice tu byla rovná, ale velmi úzká, s malými rybářskými domky po obou stranách, zasazenými do hustého listoví, kterým se tato oblast vyznačovala. Asi po půl míli jsem došel k ní. Byl to jediný obchodní podnik na ulici. Zasazený do, no, džungle.

Před podnikem parkovalo asi deset vozidel. Všechna to byla nákladní auta toho či onoho druhu. Pickupy, dodávky, náklaďáky s kempinkovým vybavením, náklaďáky s rybářskými pruty. Přijel jsem se svým kabrioletem se zadní kapotou, celý chromovaný a z leštěné oceli. Vypnul jsem motor. Přes otevřená okénka jsem uvnitř slyšel rozhovor, spousta lidí si povídala, někdy současně, jindy se zvýšeným hlasem. Ozýval se zvuk automatu na pinball. Jukebox hrál hudbu. Zabrzdil jsem a vystoupil. Velmi dobře jsem si uvědomoval, jak nepatřičně to vypadá – nablýskané nové auto se zadními ploutvemi a staženou střechou (abych mohl zažít to, co musel zažít Pollock a dívky). A tak jsem se vrátil do auta a stiskl tlačítko, kterým se střecha zvedla. Zasténala, zvedla se a pak jsem zase vystoupil a zamkl auto.

Sešel jsem dva schody ke vstupním dveřím Jungle Pete’s, zaváhal, zhluboka se nadechl a vešel do zakouřené barové místnosti. Okamžitě hovor ustal a pak se zase pomalu rozběhl. Udělal jsem pár kroků dopředu, došel k baru a rozhlédl se. Drsní, zvětralí muži v pracovních košilích popíjeli pivo. Bylo tu i několik žen. Objednal jsem si točené pivo, barman mi ho nalil a přinesl. A lidé dělali, že si mě nevšímají.

Po nějaké době jsem se pokusil navázat konverzaci s mužem, který seděl hned nalevo ode mě.

„Ahoj“. Nic. Zkusil jsem to s mužem po své pravici. „Píval tu kdysi Jackson Pollock?“ Zeptal jsem se.

„Jasně že jo, bubáku,“ řekl a nedíval se na mě.

„Píšu tyhle nové noviny v Montauku,“ řekl jsem, „a zajímalo by mě, jaký byl.“

„Jaký byl? Byl jako každý jiný.“ V jeho hlase zazněla hrana.

Na druhé straně baru se začali hlasitě bavit dva muži. Jeden z nich se začínal červenat v obličeji. Barman k nim přistoupil.

„Dobře, dobře,“ řekl. „Někteří lidé říkají, že moc pil,“ řekl jsem. „Moc pil. Všichni moc pijeme.“ Otočil

svoji stoličku čelem ke mně. Bylo mu asi padesát, obličej se mu rýsoval od pobytu na slunci. „Nemám zájem o něm mluvit. Ani o nikom jiném, když na to přijde.“

Dole na druhém konci baru mi bylo jasné, že všichni mluví o všech ostatních, když na to přijde.

V tu chvíli jsem si poprvé všiml jistého společného přízvuku řeči v tomto baru. Byl takový tvrdý a plochý, něco jako bostonský přízvuk, ale rychlejší a někdy téměř nesrozumitelný. A tu a tam se objevovala podivná slova a fráze. „Bub.“ A „Ano, ano,“ opakovalo se takhle dvakrát.

Muž vedle mě znovu promluvil. „Byl to dobrý člověk,“ řekl. „Všichni jsme ho měli rádi. Byl chytrý. Nechtěl bych o něm říct nic špatného. nechce někdo říct něco o Jacksonu Pollockovi? dobrého nebo špatného?“ překřičel hluk. Nikdo neodpověděl.

Na druhé straně si muž vzal pivo, vstal ze stoličky a přešel místnost. Možná to bylo schválně, možná ne.

Byl jsem tam už dost dlouho.

Dal jsem si ještě pár doušků piva, všiml jsem si, že mi opravdu nechutná, zaplatil jsem a vyšel ven, tiše za sebou zavřel dveře na zástěnu.

U mého auta stál další muž a díval se do okna. Když mě uviděl přicházet, vstal.

„Finest kine,“ řekl. „Opravdová kráska. To jsi koupil ty?“

„Koupil mi ho táta. Udělal jsem něco dobrého. Líbilo se mu to. Tak mi ho koupil.“

„S touhle výbavou asi dostaneš spoustu holek,“ pokračoval.“

Přemýšlel jsem, co chce. „Někdy,“ řekl jsem. „Bydlím v Montauku. Jsi odsud?“

Očividně. „Jo.“ „Můj táta teď vlastní lékárnu v Montauku.“ „Co tě sem přivádí?“ „V létě vedu ve městě nové noviny.“

Lidé psali o pátém výročí Pollockovy smrti. Snažím se o něm zjistit víc, abych mohl napsat článek.“

„No, lidé o něm neradi mluví.“

„Tak to vypadá.“

„Proslavil se a tak. A většinou to byl opravdu velmi milý člověk. Ale pak se opil. Dost špatný, když se opil. Hnusný. Rozbíjel věci. Pak omdlel. Tak jsme ho vzali domů. Druhý den byl v pořádku. Zvykli jsme si na něj. Nechtěl bych, abyste o něm říkali něco špatného.“ Odmlčel se.

„No, jednu věc ti řeknu,“ řekl. Rozhlédl se, aby zjistil, že jsme sami. „Jednou jsem šel k němu domů

a hledal ho. V domě nebyl. Tak jsem šel do ateliéru a zaklepal na dveře. Jackson? Jackson? To klepání mi samo otevřelo dveře. Vešel jsem dovnitř a hned jsem si uvědomil, že jsem právě narazil na velký obraz na podlaze. Zaplňoval skoro celou místnost. Barva se mi lepila na boty. Uh-oh. Druhý den jsem mu řekla, co se stalo. A on řekl: „Viděl jsem to. Vypadalo to dobře. Zapracoval to do obrazu. „

„Můžu o tom napsat?“ Zaváhal. „Ne,“ řekl. „Dobře, nebudu. Slibuju, že to neudělám.“ Odemkl jsem auto, nastoupil

a nastartoval. Pak mě napadla poslední věc. „Znáš to místo, kde Pollock havaroval?“

„Jo. Ale o tom taky nechceš psát. Jsou tu lidi, cizinci, turisti, všichni se tu rozhlížejí. Strašidelné. To nikdo nechce. Tak nějak si to necháváme pro sebe.“

„Jo.“ „Jeď opatrně,“ řekl. A vešel dovnitř. O Jacksonu Pollockovi jsem léta a léta nenapsal ani slovo.