Nedávný průzkum naznačuje, že pro většinu z nás, kteří jsme někdy měli domácího společníka, je nepochybné, že savci a ptáci jsou emocionální tvorové, kteří sdílejí emoce s více druhy, a nejen se svými. Avšak navzdory tisícům videí na YouTube a stovkám nedávných vědeckých studií, které předkládají snadno dostupné důkazy a příklady, si to nemyslí každý.

Ještě v roce 2012 se vědci konečně shodli na tom, že nelidská zvířata jsou vědomé bytosti. Mezitím jsme v laboratoři teprve zjistili, že psi projevují nesmírně složité emoce podobné lidským, jako je žárlivost, a teprve luštíme, jak krávy vyjadřují pozitivní emoce bělmem očí. Ale co hmyz?

Co jsou to emoce?

Krátce se dotkněme definice toho, co je to emoce, o které se i dnes vedou rozsáhlé diskuse. Zatímco většina z nás je celkem přesvědčena, že emoce existují (vzhledem k tomu, že je sami zažíváme), definovat emoce je snazší, než se to podaří.

Univerzální definice emocí, která by byla stejně použitelná ve všech vědních oborech, od neurovědy přes psychologii až po filozofii, je téměř nemožné dosáhnout. Známý neurovědec, profesor Joseph LeDoux, šel dokonce tak daleko, že navrhl, abychom slovo „emoce“ z našeho vědeckého slovníku zcela vymazali.

Ačkoli existují doslova stovky různých definic emocí, nejuniverzálnější definice, kterou se nám podařilo najít, pochází z článku v časopise Science s názvem Emoce, poznání a chování:

„…emoce zahrnují (ale neomezují se na) určité expresivní chování, které je spojeno s vnitřními stavy mozku, jež jako lidé subjektivně prožíváme jako ‚pocity‘.“

Pěkně vágní! A vzhledem k subjektivní povaze toho všeho to mate srovnávání mezi druhy, protože se nemůžeme jednoduše zeptat jiných druhů, co cítí, a jako takoví můžeme klíčové emoční chování nesprávně interpretovat nebo si ho vůbec nevšimnout.

Jiný pohled na věc je, že emoce jsou v podstatě způsoby, jak organismus interpretuje nervovou mapu svého těla a okolního prostředí v části mozku, která monitoruje homeostázu. Jak uvádí Wikipedie:

„Homeostáza je vlastnost systému, v němž jsou proměnné regulovány tak, aby vnitřní podmínky zůstávaly stabilní a relativně stálé.“

V podstatě jde o to, že organismus zažívá příliš mnoho nebo příliš málo něčeho buď v sobě, nebo kolem sebe v prostředí (tj. něco se odchyluje od neutrality nebo optimální rovnováhy), což pak náš mozek (tj. prostřednictvím nervových map těla) detekuje. Rozpoznání těchto změn či rozdílů naším mozkem pak prožíváme dvěma hlavními cestami: Jako subjektivní pocity, které motivují a ovlivňují naše vnímání, jednání a chování, a jako emoční chování, kterým vyjadřujeme a sdělujeme svůj stav ostatním. To platí jak pro prvotní emoce, jako je sexuální touha, tak pro složitější sociální emoce, jako jsou rozpaky.

Experiment se včelami medonosnými

Fantastický příklad experimentu s hmyzími emocemi byl proveden na našich veledůležitých přátelích milujících květiny, včelách medonosných.

Jak bylo právě řečeno, emoce ovlivňují naše vnímání a chování. Představte si tedy, že váš dům právě vykradli zloději a vy se cítíte šokovaní, rozrušení a opravdu, ale opravdu hodně naštvaní. Ve skutečnosti jste tak naštvaní, že přestože se vaši přátelé snaží dělat a říkat všechno možné, aby vás rozveselili, cítíte se tak pesimisticky, že prostě ve všem vidíte zápor. Vlastně jsi tak naštvaný, že ti i tvé oblíbené jídlo připadá naprosto nechutné.

No, přesně tohle se stalo se včelami. Chudinky byly na jednu minutu strčeny do víru (stroj používaný k energickému míchání chemikálií), aby se simuloval útok jezevce na jejich úl a pravděpodobně v nich vyvolal pocit naprostého včelího vzteku.

Včelám pak byly předloženy různé roztoky obsahující různé poměry dvou zapáchajících chemikálií:

Z včel, které byly protřepány, se staly pesimistické postavy s poloprázdnou skleničkou, které častěji reagovaly na odporný zápach ve směsích a odvracely se, než aby je přitahoval lahodný zápach – výsledkem bylo pravděpodobně to, že byly dost podrážděné. Netřesené včely naproti tomu zůstaly optimističtější, sklenice napůl plné, a směsi spíše vnímaly jako napůl chutné, na rozdíl od napůl nechutných jako jejich špatně naladěné protějšky. Kromě toho došlo u otřesených včel k emočně relevantním změnám v hladinách neurotransmiterů, jako je serotonin a dopamin.

To lze vědecky interpretovat tak, že akt otřesení včel u nich vyvolal vnitřní neurologický stav, který ovlivnil jejich následné chování, jež souviselo se změnami v chemii mozku. Konkrétně to znamená, že rozrušené včely vykazují pesimistické kognitivní tendence.

Autoři se však zdráhali tvrdit, že tento stav podobný hněvu je definitivní emocí. Je zajímavé, že kdyby totéž udělali psi a odmítli potravu například poté, co jejich majitel právě zemřel, mnozí by ani nepochybovali o tom, že toto chování je emocionální.

Pokus s muškami drozofilami

Podobný pokus byl proveden s hladovými ovocnými muškami. Tentokrát se u nich experimentátoři pokusili vyvolat prvotní strach tím, že na ně vrhli stín, aby napodobili přítomnost predátora nad hlavou. Bylo to podobné strachu, který zažíváme, když uslyšíme nečekaný výstřel, což v nás vyvolává pocit a chování strachu, dokud nepovažujeme vzduch za čistý a nepodaří se nám uklidnit. A přesně to se zřejmě stalo u ovocných mušek.

Když byl falešný predátor představen a poté odstraněn, potenciálně vyděšené a hladové mušky ignorovaly svou potravu až do mnoha minut, kdy se nakonec uklidnily. To naznačuje, že stav podobný emocím ovlivňoval jejich chování i poté, co podnět zmizel. Byly prokázány i další klíčové stavební kameny emocí, jako je škálovatelnost, tj. opakování simulace stínu predátora vícekrát způsobilo, že se mouchy ještě více vyděsily a trvalo jim déle, než se uklidnily a začaly se rýpat v potravě.

Autoři studie však dali jasně najevo, že ačkoli byly reakce much složitější než prostý vyhýbavý reflex, neudělají další krok a nezařadí je mezi emoce v dobré víře. Co však uvedli, bylo v samotném názvu studie: „Behaviorální reakce na opakovaný vizuální podnět ohrožení vyjadřují trvalý stav obranného vzrušení u drozofil.“

Má hmyz empatii?

Jak jsme se již zmínili, druhým aspektem emocí je vyjadřování emočního chování, které umožňuje ostatním jedincům uvědomovat si naše emoce a reagovat na ně. Abychom mohli tyto emoce odhalit a pochopit, máme jako takoví schopnost vcítit se a reagovat na ně vlídně.

V experimentu, který je horkou novinkou, prokázali svižníci chování podobné empatii. Vědci prokázali, že klidné svišťky snížily své vzrušenější sousedky, což způsobilo, že se také uklidnily.

Někdo může namítnout, že se jedná o pouhé napodobování chování, na rozdíl od rozpoznávání a následného přizpůsobování emocí. Opět si však uvědomme, že pokud jeden pes štěká způsobem, který si vykládáme jako rozrušený a nervózní, a způsobí, že druhý pes udělá totéž, budeme mít tendenci automaticky předpokládat, že první pes předal své emoce druhému, pokud zaujmou stejné postoje a emoční chování. Studie publikovaná v tomto roce navíc zcela jasně uvádí, že u prasat byla pozorována emoční nákaza jako forma empatie.

Prožívá emoce i hmyz?

Přísně vzato zatím nedokážeme říci, do jaké míry prožívá hmyz emoce srovnatelné s našimi, i když tyto první experimenty jistě vytvářejí základy pro budoucnost, kdy uznáme, že všichni živočichové mají nějaký druh emocí.

Doufejme, že zmapováním nervových obvodů, které jsou základem chování podobného strachu u much, chování podobného hněvu u včel nebo chování podobného empatii u svišťů, budeme možná o krok blíže k porovnání hmyzích pocitů s našimi vlastními. Vzhledem k tomu, že mozky hmyzu překvapují i odborníky na entomologii svou mimořádnou podobností s našimi vlastními mozky navzdory výrazným rozdílům, může být podobnost hlubší, než bychom si chtěli myslet.

Naštěstí začínáme přestávat s naší staletí trvající posedlostí nadřazeností lidských druhů. Lze ji považovat za součást toho, co nás vedlo k tomu, abychom jako paraziti pustošili a plenili zemi a bagatelizovali emoce, které pociťují ostatní zvířata. Lidé cítí lásku, ostatní zvířata pouze pouto. Lidé cítí žárlivost, ale ostatní zvířata pouze hlídají zdroje.

Přestože nemůžeme zažít, jaké to je, když má včela včelku v čepičce, moucha se cítí jako uzlíček nervů nebo když se lesní myš chilluje se svými kamarády, nemůžeme zažít ani emoce jiných lidí… jen díky tomu, že dokážeme komunikovat (do určité míry), víme, že i ostatní lidé mají emoce. Mějte na paměti, že emoce jsou natolik subjektivní, že v nejlepším případě nejsme nijak zvlášť přesní v chápání emocí jiných lidí, natož jiného živočišného druhu!“

Pokud budeme neustále pronikat hlouběji do genetického a neurologického základu emocí, evoluční původ emocí bude nepochybně postupně odkrýván. Možná nás to posune o krok blíže k tomu, abychom se zbavili svého přebujelého humanistického ega a uvědomili si, že VŠICHNI živočichové prožívají nějaký druh emocí.

„Dokonce i hmyz vyjadřuje hněv, hrůzu, žárlivost a lásku svým stridulováním.“
~Charles Darwin (1872)

Anderson DJ, & Adolphs R (2014). Rámec pro studium emocí napříč druhy. Cell, 157 (1), 187-200 PMID: 24679535

Gibson WT, Gonzalez CR, Fernandez C, Ramasamy L, Tabachnik T, Du RR, Felsen PD, Maire MR, Perona P, & Anderson DJ (2015). Behaviorální reakce na opakovaný vizuální podnět ohrožení vyjadřují trvalý stav obranného vzrušení u drozofily. Current biology : CB, 25 (11), 1401-15 PMID: 25981791

Harris, C., & Prouvost, C. (2014). Žárlivost u psů PLoS ONE, 9 (7) DOI: 10.1371/journal.pone.0094597

Image via colacat / .

.