V mnoha amerických městech je to letní rituál – vyhlášení zákazu vycházení pro mladistvé, aby se problémová mládež nedostala do ulic. Letos v létě se přinejmenším jedno město – Austin – rozhodlo, že nebude bít na poplach.
Zástupce náčelníka austinského policejního oddělení Troy Gay pro The Marshall Project uvedl: „Podívali jsme se na důkazy a rozhodli jsme se, že je na čase zákon o zákazu vycházení zavrhnout; neměl vliv na viktimizaci mladistvých“. Důkazem byla zpráva vypracovaná konsorciem komunitních skupin, které se v roce 2017 spojily, aby zpochybnily austinský zákon o zákazu vycházení. Policejní náčelník Brian Manley se nechal přesvědčit a požádal městskou radu, aby zákon o zákazu vycházení pro mladistvé zrušila.
Zákon o zákazu vycházení mladistvých je všudypřítomný a hluboce zakořeněný. Clintonova administrativa vydala zprávu, v níž doporučila používat zákony o zákazu vycházení pro mladistvé k řešení „rostoucí kriminality a viktimizace mladistvých“ v 90. letech 20. století. Do roku 2009 přijalo zákony o zákazu vycházení 84 % měst s více než 180 000 obyvateli. Ty zůstávají alarmujícím základem v obcích po celé zemi.
„Léto je v plném proudu, a proto chceme našim mladým lidem a jejich opatrovníkům připomenout, že v našem městě již dlouho platí zákaz vycházení pro mladistvé,“ řekl starosta města East Orange ve státě New Jersey Ted R. Green. „Bezpečnost je i nadále naší prioritou číslo jedna a preventivní opatření, jako je zákaz vycházení, mají v měsících, kdy se nechodí do školy, prvořadý význam.“
„Opravdu nechápu, proč je tu tolik opovržení nebo zmatků ohledně zákazu vycházení,“ řekl radní města Montgomery ve státě Ala Glen Pruitt, předkladatel nařízení o zákazu vycházení. „Mám syna, kterému je 16 let, a jeho zadek je doma v jedenáct, ve dvanáct hodin.“
Objemný výzkum silně zpochybňuje tvrzení, že zákony o zákazu vycházení mladistvých zabraňují viktimizaci nebo snižují kriminalitu mladistvých, ale těmto zjištěním se ze strany politiků nebo policie věnuje jen malá pozornost.
Systematický přehled výzkumné literatury o programech zákazu vycházení pro mladistvé zveřejnila v roce 2016 nezisková organizace Campbell Collaboration, která syntetizuje výzkumné studie pro tvůrce politik. Campbell prozkoumal více než 7 000 studií o zákazu vycházení mladistvých a provedl syntézu 12 nejpřísnějších studií. Zpráva uvádí, že „důkazy naznačují, že zákaz vycházení pro mladistvé je při snižování kriminality a viktimizace neúčinný. Průměrný účinek na kriminalitu mladistvých v době zákazu vycházení byl mírně pozitivní – tedy mírné zvýšení kriminality – a téměř nulový u kriminality ve všech hodinách. Podobně se ukázalo, že ani viktimizace mladistvých nebyla zavedením nařízení o zákazu vycházení ovlivněna.“
Campbellova zjištění navazovala na systematický přehled literatury o zákazu vycházení pro mladistvé, který v roce 2003 zveřejnila Národní referenční služba pro trestní soudnictví. Tento přehled zjistil, že „empirické studie dopadu zákonů o zákazu vycházení nepotvrdily tvrzení, že zákaz vycházení snižuje kriminalitu a kriminální viktimizaci“.
Proč jsou zákony o zákazu vycházení pro mladistvé neúčinné? Za prvé, studie zjistily, že poškozují již tak napjaté vztahy mezi policií a barevnou mládeží a v některých případech mají „zpětné účinky“, které zvyšují viktimizaci mladistvých nebo celkovou kriminalitu.
Dalším faktorem je, že na prázdných ulicích nejsou svědci. Městská aktivistka Jane Jacobsová teoreticky tvrdila, že dobře zalidněné ulice jsou bezpečné ulice; opuštěné ulice vybízejí ke kriminalitě.
Studie zveřejněná v roce 2015 testovala vliv zákazu vycházení mladistvých ve Washingtonu D.C. na násilí páchané střelnou zbraní. Na základě údajů ze zvukových senzorů ShotSpotter autoři zjistili, že v době platnosti zákazu vycházení docházelo k výrazně častějším případům střelby. Zákaz vycházení odstraňuje z ulic kolemjdoucí a svědky, čímž se snižuje jeho odstrašující účinek na pouliční kriminalitu.
Mnozí argumentují, že pokračování zákonů o zákazu vycházení ve jménu snižování kriminality mladistvých je drakonické, a to ve světle skutečných údajů o kriminalitě, které ukazují, že míra kriminality mladistvých je na historickém minimu.
Míra kriminality mladistvých klesá
Míra zatčení deseti- až sedmnáctiletých dosáhla v roce 1996 maxima 8 476 na 100 000 obyvatel. Od té doby klesají a v roce 2016, kdy jsou k dispozici poslední údaje, dosáhly historického minima.
Dr. Mike Males, vedoucí výzkumný pracovník Centra pro mladistvé a trestní soudnictví, řekl TMP, že mladiství páchají trestnou činnost v míře nižší než dospělí ve věku 40 nebo 50 let, takže „ignorovat míru kriminality mladistvých a pokračovat v prosazování zákonů o zákazu vycházení nemá absolutně žádný smysl. Mladiství nemají predispozice k páchání trestné činnosti, není třeba se jich bát“.
Ačkoli zákony o zákazu vycházení pro mladistvé existují již více než 100 let, jejich používání prudce vzrostlo v polovině 90. let na popud Clintonovy administrativy. Postoj „tvrdého postupu proti kriminalitě mladistvých“ byl výsledkem teorie „superpredátora“ princetonského profesora Johna DiIulia, který údajně nalezl „důkazy, že mladiství páchají vražedné násilí ve vlčích smečkách“, a varoval, že pokud nebudou přijata rozhodná opatření, může se v příštích l0 letech „rozpoutat armáda mladých mužských dravých pouličních zločinců, vedle nichž budou i vůdci Bloods a Crips … vypadat ve srovnání s nimi krotce“.“
DiIuliův článek byl publikován v listopadu 1995. V lednu následujícího roku se tehdejší první dáma Hillary Clintonová vyslovila pro organizované úsilí v boji proti „dětským gangům“: „Jsou to často takové děti, kterým se říká ‚superpredátoři‘ – bez svědomí, bez empatie*.* Můžeme se bavit o tom, proč tak skončily, ale nejdřív je musíme přivést na buben.“
Důsledkem hysterie kolem „superpredátorů“ byla prudká změna zákonů o mladistvých, která zmírnila důraz na rehabilitaci a přitvrdila na tresty, povzbudila státní zástupce, aby obžalovávali mladistvé jako dospělé, a vyzvala obce, aby prosazovaly zákony o zákazu vycházení.
Ukázalo se, že teorie superpredátora byla strašně mylná. Kriminalita mladistvých na přelomu 80. a 90. let prudce vzrostla, k čemuž přispěla epidemie cracku a možná i účinky otravy olovem na děti z městských čtvrtí. DiIulio tuto krátkodobou vlnu kriminality promítl do budoucnosti a vykreslil krizi apokalyptických rozměrů, která se nikdy nenaplnila.
Sám DiIulio se pokusil svou teorii týkající se strachu ze superpredátorů odvolat a vysvětlil: „Myšlenka superpredátorů byla chybná. Jakmile to ale bylo venku, tak to venku bylo. Nebylo možné ho přitáhnout.“
Obhájci práva mladistvých a komunitní skupiny se neúnavně snaží zvrátit politiku „tvrdého přístupu k mladistvým“, která byla přijata v reakci na teorii superpredátora. Dosáhli určitého pokroku ve snižování počtu uvězněných mladistvých, přičemž sám DiIulio v roce 2012 podepsal amicus brief, v němž žádal o ukončení doživotních trestů pro mladistvé.
To samé se nedá říci o zákonech o zákazu vycházení. Vyhledání hesla „juvenile curfew law“ (zákon o zákazu vycházení pro mladistvé) ve vyhledávači Google přináší desítky nedávných tiskových zpráv a zpravodajských článků o opatřeních k prosazování zákona o zákazu vycházení pro mladistvé.
Males tvrdí, že policie a politici nadále používají zákony o zákazu vycházení, protože „mladiství jsou politicky bezmocnou skupinou obyvatel, takže je snadné se na ně zaměřit a obvinit je z jakýchkoli obav o kriminalitu v dané oblasti“.
Zástupce náčelníka Gay říká: „Zákaz vycházení byl kdysi nástrojem k řešení kriminality mladistvých, ale kriminalita mladistvých se snížila, a to hodně. Raději bych své policisty nechal dělat něco produktivnějšího.“
Morgan Craven je ředitelem projektu School-to-Prison Pipeline v texaské neziskové organizaci Appleseed, jejímž posláním je prosazovat sociální a ekonomickou spravedlnost prostřednictvím práce dobrovolných odborníků. Craven říká, že zákony o zákazu vycházení a záškoláctví kriminalizují normální chování mladistvých a zbytečně zavádějí mládež do systému trestního soudnictví. „V Austinu byly zákony o zákazu vycházení a záškoláctví přestupky třídy C, které projednával soud pro dospělé, kde mládež neměla právo na zaručeného obhájce a byla nucena platit pokuty a poplatky.“ Craven dodal, že údaje o citacích zákazu vycházení austinského policejního oddělení ukazují, že barevné děti byly nepřiměřeně postihovány za porušování zákazu vycházení.
Denverský program zákazu vycházení, který byl uzákoněn v roce 1994, vyžaduje dvakrát ročně předkládat městské radě zprávy s podrobnými údaji o etnické příslušnosti mládeže, která byla obviněna z porušení zákazu vycházení. Místní televizní vyšetřování zjistilo, že policejní oddělení uvedlo, že naprostou většinu výpovědí obdrželi bělošští mladiství, zatímco ve skutečnosti byla většina výpovědí za porušení zákazu vycházení doručena hispánské mládeži.
Zástupce policejního náčelníka Matt Murray to přičítá „lidské chybě“ a říká: „Jsou oblasti města, kde se zdržuje více dětí, a místa, která jsou nebezpečnější nebo náchylnější ke kriminalitě, a je pravděpodobnější, že budou kontaktovány… nezaměřujeme se na hispánské děti“.
Gay, zástupce náčelníka, připustil, že zákaz vycházení může vést k profilování. „Mění se v to, že dává policistům možnost zastavovat mladé lidi v noci, kontrolovat je, zjišťovat, co mají za lubem, ale to samo o sobě způsobuje třenice. Chceme, aby naši policisté zastavovali na základě podezřelé činnosti nebo trestného činu, a ne jen na základě svévolného posuzování něčího věku.“
Doktor Rod Brunson, děkan Rutgers School of Criminal Justice, ve zprávě z května 2018 zjistil, že policejní zastavování je uplatňováno velmi nerovnoměrně a „důsledně vystavuje barevnou mládež široké škále poškození“. Zpráva zjistila, že tato diskreční setkání iniciují policisté, kteří „na místě posuzují sklony mladých lidí k delikvenci, vyhlídky na nápravu a celkový morální charakter, … s omezenými informacemi, přičemž se často opírají o rasové a etnické stereotypy.“
Od zrušení austinského zákona o kriminalitě mladistvých se podle úředníků snížila viktimizace mladistvých o 12 procent. I když je možná příliš brzy na vyvozování závěrů, Gay říká, že austinská „mládež se již neskrývá před policií na místech, kde neměla co dělat. Nyní mohou být na veřejném místě a nemusí se bát policie, a to možná činí všechny bezpečnějšími.“
Ivonne Romanová, kapitánka policejního oddělení v Newarku (stát New Jersey), je letní stážistkou v projektu The Marshall.
Oprava: V dřívější verzi tohoto článku bylo nesprávně zařazeno, pod jaký typ trestného činu spadá porušování zákazu vycházení v texaském Austinu. Jedná se o přestupky třídy C. Nesprávně bylo také uvedeno jméno Centra pro mladistvé a trestní soudnictví. A v článku byla chybně uvedena skupina osob, které podle Dr. Mikea Malese páchají trestnou činnost ve vyšší míře než mladiství. Jsou to dospělí ve věku 40 a 50 let, nikoliv pouze muži. Článek byl aktualizován tak, aby tyto změny odrážel.
Nejnovější informace o koronaviru a justičním systému.
.