Těm z nás, kteří tam byli, se nechce vracet. Nikdy. Psal se rok 2008 a americká ekonomika udělala něco, co většina z nás nikdy předtím nezažila. Upadla do příslovečných sraček a nechala pracující třídu stát a přemýšlet: „Co teď, kurva, budeme dělat?“. Byli jsme v recesi, ve finančním průseru, o kterém většina otroků každodenní dřiny ani jednou neuvažovala, že by je mohl přijít porazit. A tak zatímco se národ pomalu nořil do neklidných časů, miliony pracujících dál každé ráno vstávaly do práce a věřily, že jim bude přát štěstí, a přitom si vůbec neuvědomovaly, že stačí jeden špatný den a budou se potácet v troskách. A pak ten špatný den přišel – jako svině. Jenže recese se na Ameriku nevalila najednou jako dvacetikilové sáně. Pomalu ji odbourávala, až se nakonec velká část obyvatelstva ocitla bez práce. Většina postižených se potácela kolem a snažila se přijít na to, jak vydělat peníze, aby se zotavili. Jediný problém byl, že nikdo nevěděl, jestli a kdy ten den přijde.
Během prvního měsíce tohoto šílenství jsem viděl, že jsem v pěkném průšvihu. Moje finance byly chmurné, v podpoře v nezaměstnanosti byly zádrhele a v nejlepším případě, až se to všechno vyřeší, budu dostávat jen asi 45 procent svého pravidelného platu. Jen něco málo přes dvě stě dolarů týdně.
Účty však přicházely stále stejným závratným tempem. Musel jsem zformulovat plán, jak vyjít s co nejmenšími penězi, abych se ujistil, že z takové ekonomické žumpy vylezu většinou bez úhony. Bohužel nájem a služby byly v podstatě zablokované. Nezbývalo mi nic jiného než se vzdát co nejvíce „doplňků“ – například předplatného časopisu Hustler a klubu Penis Pump of the Month – abych udržel výdaje na nízké úrovni. Ale k posílení mého výsledku to prostě nestačilo.
Samozřejmým dalším krokem byla změna stravy, což bylo bolestivé. Znamenalo to už žádné steaky na grilu, žádné večeře mimo domov a pití toho nejlevnějšího piva, jaké si lze představit. Tohle bylo dno, nebo jsem si to alespoň myslel.
Nedlouho poté, co těžké časy vystřídalo zoufalství. Toho dne jsem vyšel ze supermarketu jen s bochníkem generického bílého chleba, několika neznačkovými americkými singly a balíčkem salámu. Jo. Byl jsem na mizině. Nejdřív jsem si myslel, že mě rty a prdelky vydrží možná tak týden, než se moje finanční situace zlepší. Netušil jsem, že jeden boloňský sendvič denně bude představovat rozsah mého výživového příjmu na následující čtyři měsíce.
Teď, když Amerika sklouzla do další nic netušící recese a ekonomika je na tom nejhůř od dob Velké hospodářské krize, se lidé spoléhají na vládní stimulační peníze a dávky v nezaměstnanosti, aby mohli žít. Tyto peníze však zatím nejsou k dispozici všem nezaměstnaným občanům v zemi. Miliony lidí stále čekají na své trumfy, zatímco mnozí ještě nedostali povolení od příslušného státu, aby mohli začít pobírat týdenní výplatu. Pro ty, kteří měli úspory předtím, než nás chyba zablokovala, není čekání na finanční úlevu zdaleka tak hrozivé. To jsou ti, kteří se pohodlně poflakují doma, popíjejí přes den, sledují Netflix a píší na sociální sítě, jak se nudí. Ale pro ty, kteří mohou mít na svém běžném účtu jen 25 dolarů (nebo méně), není celá tahle záležitost s výlukou zrovna ruční prací na Divoké jízdě pana Ropuchy. Tito chudáci by se mohli brzy ocitnout v situaci, kdy budou muset obětovat svou pravidelnou stravu, aby udrželi nad vodou sebe i svou rodinu. Mnozí z nich se možná ocitnou na arašídovém másle, tuňákovi nebo dokonce na staromódním boloňském sendviči.
Poslouchejte, boloňský sendvič je americká kulinářská klasika. To je asi tak to nejlepší, co o ní můžeme říct. Je to uzená směs hovězího a vepřového masa, a ano, vyrábí se z orgánů, odřezků a dalších zbytků nalezených na podlaze řeznictví. Je to většinou všechno to svinstvo, které by zdravý člověk za normálních okolností nikdy nesnědl, slisované dohromady a úhledně zabalené, aby se vytvořila iluze, že je to jedlé. Je to ochucené různým kořením (spoustou soli a cukru) a konzervačními látkami, jako je dusičnan sodný, které mají zabránit tomu, aby se lidé otrávili jídlem. Někdy se obaluje ve střevech hospodářských zvířat. Takže když řekneme, že boloňská klobása je hnusné maso, tak je to docela přesné.
Boloňská klobása se do Ameriky dostala díky německé imigraci. Má hluboké kořeny v buranské společnosti (Středozápad, Apalačsko) a je rozšířená zejména na Jihu. Zastavte se v jakémkoli bistru u silnice v těchto částech země a těžko najdete takové, kde by se nepodávala nějaká varianta boloňského sendviče. Navíc se relativně snadno žvýká bez zubů.
Ačkoli většina lidí považuje boloňskou salámovou omáčku za to nejodpornější jídlo, které kdy mohli hodit do starého jícnu, kdysi to byla rocková hvězda lahůdkářského výběru tohoto masožravého národa. Za velké hospodářské krize a v době války byla nesmírně populární, protože byla široce dostupná a zatraceně levná. V té době bylo těžké najít řezníka, který by prodával preferované, špičkové maso, jako je krůtí a hovězí roštěná. A i když spotřebitel našel zdroj, dovolit si ho byl jiný příběh.
Bologna svým způsobem koluje v žilách Američanů. Je zakotvena v naší DNA. Ale je bezpečné nebo alespoň vzdáleně zdravé dělat to jako kdysi já a jíst jenom boloňské sendviče?
No, tak úplně ne.
Někteří Američané už jsou moudří, co se týče správné výživy, a už nepovažují boloňskou za své sendvičové jídlo. Má vysoký obsah tuku, sodíku a cholesterolu a z hlediska vitamínů a minerálů toho moc nenabízí. V případě nouze je však salám slušným zdrojem bílkovin. Každá porce obsahuje asi 7 gramů. Když k tomu přidáte plátek amerického sýra, obsah bílkovin v nudném sendviči se salámem vzroste přibližně na 14 gramů. Když ho celý potřete majonézou, získáte ještě o půl gramu více bílkovin. Rozdrťte tu zatracenou věc v mixéru a máte v podstatě proteinový koktejl jako z přívěsu.
Většina prodejen potravin má dnes slušnou sekci lahůdek, takže zdravější varianty, jako jsou plátky krůtího a kuřecího masa, jsou dostupnější než v dobách minulých. Jediný důvod, proč v dnešní době jíst salám, je ten, že si na něm člověk náhodou skutečně pochutná, nebo že je na mizině. Jíst jeden sendvič denně, i když je to někdy nutné, není zrovna nejzdravější. Během těch čtyř měsíců jsem zhubla třicet kilo. Většinu svalové hmoty mi sežralo tělo, které se snažilo neumřít hlady, a já jsem z toho vyšel jako flákač připravený, ochotný a schopný obracet triky za drobné.“
O salámu mluvil spisovatel Charles Bukowski ve své knize Šunka na žitě. Řekl: „Není divu, že jsem měl celý život deprese. Nedostával jsem pořádnou stravu.“ S tím souhlasím. Jíst salám a další zpracované maso je sice levné a technicky lepší než nejíst vůbec nic, ale ne o moc. Z dlouhodobého hlediska může člověku dokonce způsobit onemocnění. Boloňské maso je spojováno se zvýšeným výskytem vysokého krevního tlaku, srdečních chorob, mrtvice a dokonce i rakoviny. A ani na vteřinu si nemyslete, že vláda přijde na pomoc, pokud národ z ničeho nic začne sužovat rakovina způsobená salámem. Pro ty, kteří umírají na předávkování rty a prdelí, žádný stimulační balíček neexistuje.
Takže buďte opatrní.
Z nějakého důvodu se salámová omáčka stále vrací. Ve skutečnosti zažila menší oživení v roce 2009, kdy se její prodej zvýšil o 125 procent. Tento vzestup byl pravděpodobně způsoben lidmi, kteří stejně jako já drželi přísnou dietu z recese a prostě si nemohli dovolit jíst nic jiného. Přesto už salám není jen extrémně levné jídlo pro nemajetné. Ve skutečnosti se dostává do stále většího počtu restaurací. V posledních několika letech se stále více kulinářských mágů po celé zemi snaží zařadit do svých jídelních lístků steak pro chudé. Někteří to dělají z nostalgie, jiní proto, že věří, že si maso zaslouží řemeslné variace. Proč ne?
Vzhledem k drsné realitě doby je logické, že rok 2020 by mohl být rokem dalšího návratu boloňského sendviče. Do jisté míry se to už děje. Dělám, co můžu, abych se od něj držel dál. Ne, děkuji, Oscare Mayere! Ale lhal bych, kdybych tvrdil, že všechny tyhle kecy o poklesu ekonomiky nezpůsobily, že se u mě rozhořel PTBS (posttraumatický syndrom boloňského sendviče). Právě teď mám na talíři kuře a lososa. Ale než se přehoupne srpen, možná už půjdu z obchodu plný salámu. A to mě opravdu naštve.