Radikální restrukturalizace fauny suchozemských velkých savců žijících na arktické Aljašce proběhla před 14 000 až 10 000 lety na konci poslední doby ledové. Vyhynuli stepní bizoni, koně a mamuti srstnatí, nastoupili losi a lidé, zatímco pižmoň a karibu přetrvali. Megafauna doby ledové byla druhově rozmanitější a pravděpodobně obsahovala 6× více jednotlivých zvířat, než kolik jich v oblasti žije dnes. Biomasa megafauny v poslední době ledové mohla být 30× větší než v současnosti. Dominantním druhem z hlediska počtu jedinců byl kůň. Cech predátorů a mrchožroutů tvořili lvi, medvědi krátkočelí, vlci a možná i medvědi grizzly. Nejmladší dosud objevený mamut žil asi před 13 800 lety, zatímco koně a zubři přetrvávali na severním svahu nejméně do doby před 12 500 lety během chladného intervalu mladšího dryasu. První lidé přišli na severní svah asi před 13 500 lety. Měření izotopů kostí a charakteristiky zatížení nohou naznačují, že niky megafauny byly rozděleny podél gradientu vlhkosti, přičemž přeživší druhy (pižmoň a karibu) využívaly teplejší a vlhčí části vegetační mozaiky. S koncem doby ledové se gradient vlhkosti posunul a eliminoval stanoviště využívaná suchozemskými, pasteveckými druhy (zubr, kůň, mamut). Bezprostřední příčinou této změny byla regionální paludifikace, šíření organických půdních horizontů a rašeliny. Vymírání na konci pleistocénu na arktické Aljašce představuje lokální, nikoli globální vymírání, protože megafaunální druhy, které zde vymřely, přetrvaly do pozdějších dob i jinde. Lov se zdá být jako příčina těchto vymírání nepravděpodobný, ale nelze vyloučit, že byl posledním úderem pro populace megafauny, které v době příchodu člověka do regionu již funkčně vymřely.

.