Jak si USA, Rusko a Čína vzájemně testují trpělivost a strategické zaměření, spekulace o šancích na světovou válku dosáhly nového vrcholu. Mnoho lidí, kteří se touto závažnou diskusí vážně zabývají, se však často mýlí.

Pokud jde o odhad vojenského potenciálu, západní média se zabývají především zbraňovým potenciálem slabších států – a málokdy věnují velkou pozornost kolosálnímu potenciálu USA, na které stále připadá většina světových výdajů na obranu.

Každá rozumná diskuse o tom, jak by mohla vypadat hypotetická třetí světová válka, musí začít u samotné velikosti a síly amerických vojenských prostředků. Přes to všechno, že Čína a Rusko v rámci různých opatření zbrojí, mají američtí velitelé sílu ovládnout eskalující krize a čelit silám protivníka dříve, než mohou být použity.

Vezměme si jen raketovou válku. Americké námořnictvo již disponuje 4 000 řízenými střelami Tomahawk a námořnictvo a letectvo v současné době přebírají dodávky 5 000 konvenčních řízených střel JASSM s doletem 200-600 mil. Tyto střely jsou sotva viditelné pro radary a jsou určeny k ničení „tvrdých“ cílů, jako jsou sila jaderných raket. Rusko a Čína naproti tomu nedisponují ničím v odpovídajícím množství a kvalitě, čím by mohly ohrozit pevninskou část USA.

To samé platí, pokud jde o námořní síly. Zatímco se hodně mluví o dvou ruských fregatách a menších plavidlech umístěných u syrského pobřeží, jen Francie má ve Středozemním moři 20 válečných lodí a letadlovou loď – a stálé síly USA v této oblasti zahrnují šest torpédoborců vybavených desítkami řízených střel a protiraketových systémů. Na druhém konci Evropy ohrožuje ruská armáda malé pobaltské státy, ale málokdy se připomíná, že ruská pobaltská flotila je stejně velká jako dánská a o polovinu menší než německá.

Mezitím se vedle zpráv o první letadlové lodi a balistických raketách dlouhého doletu objevují zprávy o agresivním expanzivním chování Číny v Jihočínském moři. Podle Mezinárodního institutu pro strategická studia je však čínské námořnictvo velké a stále se rozrůstá, přestože početně odpovídá pouze kombinované flotile Japonska a Tchaj-wanu, zatímco USA se mohou pochlubit 19 letadlovými loděmi po celém světě, pokud započítáme i jejich námořní útočné lodě.

Nad tím vším ovšem visí jaderný faktor.

Z oblohy

Spojené státy, Rusko a Čína jsou jaderně vyzbrojeny; Vladimir Putin nedávno představil novou flotilu raket schopných nést jaderné zbraně, které označil za „neporazitelné tváří v tvář všem stávajícím i budoucím systémům“, a někteří naznačují, že Čína možná ustupuje od své politiky nepoužití jaderných zbraní jako první. To vše je nepopiratelně znepokojivé. Ačkoli se dlouho předpokládalo, že hrozba jaderných zbraní působí jako odstrašující prostředek pro případnou válku mezi velmocemi, je také možné, že se svět prostě jen vezl na štěstí. Znovu však připomínáme, že nejaderné schopnosti USA jsou až příliš často přehlíženy.

Američtí představitelé se možná ve skutečnosti domnívají, že mohou odstranit ruský jaderný odstrašující prostředek zdrcujícím konvenčním útokem podpořeným protiraketovou obranou. Tato schopnost byla pěstována v rámci programu Prompt Global Strike, který byl zahájen před 11. zářím a pokračoval i za Obamy. Je organizován prostřednictvím Velitelství globálního úderu amerického letectva a jeho cílem je za použití konvenčních zbraní zaútočit na libovolné místo na Zemi do 60 minut.

To neznamená, že by šlo o malý úkol. Aby americká armáda zničila ruské jaderné rakety před jejich odpálením, musela by nejprve oslepit ruské radary a velení a komunikace před příchozím útokem, a to pravděpodobně pomocí fyzických i kybernetických útoků. Poté by musela zničit přibližně 200 pevných a 200 mobilních raket na zemi, tucet ruských raketových ponorek a ruské bombardéry. Poté by musela sestřelit všechny rakety, které by ještě mohly být odpáleny.

Rusko nemá dobrou pozici, aby takový útok přežilo. Jeho radary včasného varování, satelitní i pozemní, se rozpadají a bude obtížné je nahradit. Současně USA mají a vyvíjejí řadu technologií k provádění protisatelitních a radarových misí a již léta je používají. (Již v roce 1985 sestřelily družici stíhačkou F15.) Přesto je Západ na družicích také velmi závislý a Rusko a Čína pokračují ve vývoji vlastních protisatelitních systémů.

Vzdušná válka

Ruské bombardovací letouny pocházejí ještě ze sovětské éry, takže navzdory poplachu, který vyvolávají, když se dotýkají vzdušného prostoru západních zemí, samy o sobě nepředstavují žádnou velkou hrozbu. Kdyby se ruská a americká letadla postavila proti sobě, Rusové by se ocitli pod útokem letadel, která nemohou vidět a která jsou jakkoli mimo jejich dosah.

Posádky amerických a britských ponorek tvrdí, že po celou dobu studené války dosahovaly perfektních výsledků v neustálém stíhání sovětských ponorek, když opouštěly své základny. Od té doby ruské síly poklesly a americká protiponorková válka byla oživena, což vyvolává vyhlídku, že by ruské ponorky mohly být vyřazeny ještě předtím, než by mohly odpálit své rakety.

Jádro ruských jaderných sil tvoří pozemní rakety, některé pevně umístěné v silech, jiné mobilní po železnici a silnici. Na rakety umístěné v silech lze nyní zaměřit několik typů střel, které nesou americká letadla téměř neviditelná pro radary; všechny jsou určeny k ničení cílů chráněných hlubokými betonovými a ocelovými bunkry. Problémem pro americké válečné plánovače však je, že jejich letadlům nesoucím rakety může trvat příliš dlouho, než se k těmto cílům dostanou – proto je třeba jednat v řádu minut.

Jedním ze zdánlivě jednoduchých řešení, jak velmi rychle zaútočit na cíle, je vybavit rychlé jaderné balistické střely nejadernými hlavicemi. V roce 2010 Robert Gates, který v té době zastával funkci ministra obrany za vlády Baracka Obamy, prohlásil, že USA touto schopností disponují. Mezikontinentálním balistickým raketám trvá přelet mezi kontinentálním středozápadem USA a Sibiří pouhých 30 minut; pokud jsou odpáleny z dobře umístěných ponorek, mohou být Tridenty námořnictva ještě rychlejší, s dobou startu k cíli pod deset minut.

Od roku 2001 se americké námořnictvo připravovalo vybavit své rakety Trident buď inertními pevnými hlavicemi – s přesností na deset metrů – nebo obrovskými tříštivými/šrapnelovými zbraněmi. Kritici namítali, že by tak potenciální nepřítel nebyl schopen poznat, zda je vystaven jadernému nebo konvenčnímu útoku, což by znamenalo, že by musel počítat s nejhorším. Podle výzkumníků amerického Kongresu se vývojové práce blížily k dokončení, ale v roce 2013 byly zřejmě zastaveny.

Spojené státy nicméně pokračovaly ve vývoji dalších technologií napříč svými ozbrojenými složkami, aby mohly zaútočit na cíle po celém světě za méně než hodinu – mezi nimi především hypersonické rakety, které by se mohly vrátit na Zemi rychlostí až desetinásobku rychlosti zvuku, přičemž Čína a Rusko se s nimi snaží držet krok.

Raketová závist

Zbytek ruských jaderných sil tvoří rakety dopravované po železnici. Článek na Kremlem sponzorovaném zpravodajském serveru Sputnik popisuje, že tyto železniční vagóny s raketami by bylo tak těžké najít, že by pohotový globální úder nemusel být tak účinný, jak by si USA přály – ale pokud se článek vezme za bernou minci, naznačuje, že zbytek ruského jaderného arzenálu je ve skutečnosti relativně zranitelný.

Začínaje „honem na Scud“ v první válce v Zálivu strávila americká armáda léta zlepšováním své zdatnosti při zaměřování mobilních pozemních raket. Tyto dovednosti nyní využívají dálkové senzory k rychlým útokům na malé pozemní cíle v nesčetných protipovstaleckých operacích, které provádí od roku 2001.

Pokud „meč“ Prompt Global Strike nezastaví odpálení všech ruských raket, pak by USA mohly použít „štít“ vlastní protiraketové obrany. Ty rozmístily poté, co v roce 2002 odstoupily od smlouvy s Ruskem o zákazu těchto zbraní.

Ačkoli některé z těchto systémů protiraketové obrany po roce 2002 byly označeny za neúčinné, americké námořnictvo má účinnější systém nazvaný Aegis, o němž jeden z bývalých šéfů programů protiraketové obrany Pentagonu tvrdí, že dokáže sestřelit mezikontinentální balistické rakety. Přibližně 300 antibalistických raket Aegis je nyní vybaveno 40 americkými válečnými loděmi; v roce 2008 jedna z nich zničila satelit, který spadl z oběžné dráhy.

Válečná mentalita

Různé vlády a pozorovatelé před válkou v Iráku varovali USA a Velkou Británii před možnými nepředvídatelnými důsledky, ale obě vlády se řídily myšlením, které bylo odolné vůči kritice a obavám. A navzdory všem poučením, která si lze z irácké katastrofy odnést, dnes existuje značné riziko, že by se mohl prosadit podobně razantní přístup.

Zahraniční oběti mají obecně malý vliv na domácí politiku USA. Statisíce iráckých civilistů, kteří zemřeli nejprve v rámci sankcí a poté ve válce, neměly negativní dopad na prezidenty Clintona ani George W. Bushe. Ani vyhlídka na podobné oběti v Íránu, Severní Koreji nebo jiných státech, zejména pokud budou použity „humanitární“ přesné zbraně.

Ale co víc, průzkum veřejného mínění, který provedl Scott Sagan ze Stanfordovy univerzity, ukázal, že americká veřejnost by nebyla proti preventivnímu použití dokonce ani jaderných zbraní za předpokladu, že by nebyly postiženy samotné USA. A jaderný Trident toto pokušení nabízí.

Kontrola hlavních konvenčních zbraní i zbraní hromadného ničení vyžaduje naléhavou pozornost mezinárodní občanské společnosti, médií a politických stran. Ještě je čas mobilizovat se za Mezinárodní kampaň za zrušení jaderných zbraní, která získala Nobelovu cenu, a za smlouvu o zákazu jaderných zbraní a oživit a globalizovat rozpadající se program kontroly zbrojení Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě, která sehrála zásadní roli v tom, že studená válka skončila převážně mírovou cestou.

Podobně jako císař v roce 1914 možná Trump nebo některý z jeho nástupců vyjádří zděšení, až se setká s realitou, kterou rozpoutá velká americká ofenzíva. Ale na rozdíl od císaře, který viděl svou říši nejprve poraženou a poté rozvrácenou, by se možná americkému prezidentovi 21. století mohlo podařit vyváznout bez úhony.