Montesquieu je považován za jednoho z předchůdců antropologie, k nimž patří i Hérodotos a Tacitus – jako jeden z prvních rozšířil srovnávací metody klasifikace na politické formy v lidských společnostech. Francouzský politický antropolog Georges Balandier totiž považoval Montesquieua za „iniciátora vědeckého podniku, který po určitou dobu plnil úlohu kulturní a sociální antropologie“. Podle sociálního antropologa D. F. Pococka byl Montesquieuův Duch práva „prvním důsledným pokusem o průzkum odrůd lidské společnosti, o jejich klasifikaci a srovnání a v rámci společnosti o studium vzájemného fungování institucí“. Montesquieuova politická antropologie dala vzniknout jeho teoriím o vládě. Když Kateřina Veliká psala svůj Nakaz (Instrukce) pro zákonodárné shromáždění, které nechala vytvořit, aby upřesnila stávající ruský právní kodex, přiznala, že si z Montesquieuova Ducha práva hodně vypůjčila, ačkoli části, které nepodporovaly absolutistickou byrokratickou monarchii v Rusku, vyřadila nebo pozměnila.

Montesquieu ve svém nejvlivnějším díle rozdělil francouzskou společnost do tří tříd (neboli trias politica, což je termín, který vymyslel): monarchie, aristokracie a občina. Montesquieu viděl existenci dvou typů vládní moci: panovnické a správní. Správní moc byla výkonná, zákonodárná a soudní. Ty měly být od sebe odděleny a měly být na sobě závislé, aby vliv žádné z nich nemohl přesáhnout vliv ostatních dvou mocí, ať už jednotlivě, nebo v kombinaci. To byla radikální myšlenka, protože zcela eliminovala třístavovskou strukturu francouzské monarchie: duchovenstvo, šlechtu a lid jako celek reprezentovaný generálním stavovským sněmem, čímž byl vymazán poslední pozůstatek feudální struktury.

Teorie dělby moci do značné míry vychází z knihy Duch práva:

V každé vládě existují tři druhy moci: zákonodárná; výkonná, pokud jde o věci závislé na právu národů, a výkonná, pokud jde o věci závislé na občanském právu.

Na základě první z nich vydává kníže nebo magistrát dočasné nebo trvalé zákony a mění nebo ruší ty, které již byly vydány. Na základě druhého uzavírá mír nebo válku, vysílá nebo přijímá vyslanectví, zřizuje veřejnou bezpečnost a zajišťuje ji proti nájezdům. Za třetí trestá zločince nebo rozhoduje spory, které vznikají mezi jednotlivci. Tuto druhou budeme nazývat soudní mocí a druhou jednoduše výkonnou mocí státu.

– Duch zákonů, kniha XI

Montesquieu tvrdí, že každá moc má vykonávat pouze své vlastní funkce, zde to bylo zcela jednoznačné:

Když jsou zákonodárná a výkonná moc spojeny v téže osobě nebo v tomtéž sboru soudců, nemůže existovat žádná svoboda, protože mohou vzniknout obavy, aby tentýž panovník nebo senát nevydával tyranské zákony, aby je vykonával tyranským způsobem.

Zase není svobody, není-li soudní moc oddělena od moci zákonodárné a výkonné. Kdyby byla spojena s mocí zákonodárnou, život a svoboda poddaných by byly vystaveny svévolné kontrole, neboť soudce by pak byl zákonodárcem. Kdyby byla spojena s mocí výkonnou, mohl by se soudce chovat násilně a utlačovatelsky.

Konec by byl každé věci, kdyby stejný člověk nebo stejný orgán, ať už ze šlechty, nebo z lidu, vykonával tyto tři moci, moc vydávat zákony, moc vykonávat veřejná usnesení a soudit věci jednotlivců.

– Duch zákonů, kniha XI

Jestliže zákonodárná moc jmenuje moc výkonnou a soudní, jak naznačil Montesquieu, nedojde k oddělení či rozdělení jejích pravomocí, neboť pravomoc jmenovat s sebou nese pravomoc odvolávat.

Výkonná moc by měla být v rukou monarchy, protože tato složka vlády, která potřebuje rychlost, je lépe spravována jedním než mnoha lidmi: na druhé straně cokoli závisí na zákonodárné moci, je často lépe regulováno mnoha než jednou osobou.

Ale kdyby nebylo monarchy a výkonná moc by byla svěřena určitému počtu osob vybraných ze zákonodárného sboru, byl by konec svobodě, neboť obě moci by byly spojeny; neboť tytéž osoby by někdy vlastnily a vždy by mohly vlastnit podíl na obou.

– Duch zákonů, kniha XI

Podobně existovaly tři hlavní formy vlády, z nichž každá se opírala o určitý společenský „princip“: monarchie (svobodné vlády v čele s dědičnou osobou, např. králem, královnou, císařem), které se opírají o princip cti; republiky (svobodné vlády v čele s lidově volenými vůdci), které se opírají o princip ctnosti, a despocie (zotročené vlády v čele s diktátory), které se opírají o strach. Svobodné vlády jsou závislé na křehkém ústavním uspořádání. Montesquieu věnuje čtyři kapitoly Ducha zákonů diskusi o Anglii, soudobé svobodné vládě, kde byla svoboda udržována rovnováhou moci. Montesquieu se obával, že ve Francii dochází k oslabování zprostředkující moci (tj. šlechty), která mírnila moc knížete. Tyto myšlenky o kontrole moci byly často využívány v myšlení Maximiliena Robespierra.

Montesquieu v Duchu zákona obhajoval reformu otroctví, konkrétně tvrdil, že otroctví je ze své podstaty špatné, protože všichni lidé se rodí rovní, ale že by snad mohlo být ospravedlněno v rámci klimatických podmínek s intenzivním horkem, kde by se dělníci cítili méně ochotni pracovat dobrovolně. V rámci své obhajoby předložil satirický hypotetický seznam argumentů pro otroctví. V hypotetickém seznamu ironicky vyjmenovával argumenty pro otroctví bez dalšího komentáře, včetně argumentu uvádějícího, že cukr by se bez bezplatné práce otroků stal příliš drahým.

Když John Maynard Keynes oslovoval francouzské čtenáře své Obecné teorie, označil Montesquieua za „skutečnou francouzskou obdobu Adama Smithe, největšího z vašich ekonomů, který má hlavu a patu nad fyziokraty v pronikavosti, jasnozřivosti a zdravém rozumu (což jsou vlastnosti, které by měl ekonom mít).“

.