Existují dva hlavní typy nádorových markerů, které mají v onkologické péči různé využití: cirkulující nádorové markery a markery nádorové tkáně.

Cirkulující nádorové markery lze nalézt v krvi, moči, stolici nebo jiných tělesných tekutinách některých pacientů s rakovinou. Cirkulující nádorové markery se používají k:

• odhadnutí prognózy
• odhalení rakoviny, která zůstává po léčbě (reziduální onemocnění) nebo která se po léčbě vrátila
• posouzení odpovědi na léčbu
• monitorování, zda se rakovina stala rezistentní na léčbu

Ačkoli zvýšená hladina cirkulujícího nádorového markeru může naznačovat přítomnost rakoviny, sama o sobě k diagnóze rakoviny nestačí. Například nenádorové stavy mohou někdy způsobit zvýšení hladiny některých nádorových markerů. Kromě toho ne každý pacient s určitým typem rakoviny bude mít vyšší hladinu nádorového markeru spojeného s tímto typem rakoviny. Proto se měření cirkulujících nádorových markerů při diagnostice rakoviny obvykle kombinuje s výsledky dalších vyšetření, jako jsou biopsie nebo zobrazovací vyšetření.

Nádorové markery mohou být také pravidelně měřeny během léčby rakoviny. Například pokles hladiny cirkulujícího nádorového markeru může znamenat, že rakovina reaguje na léčbu, zatímco zvyšující se nebo nezměněná hladina může znamenat, že rakovina na léčbu nereaguje.

Cirkulující nádorové markery mohou být měřeny také po ukončení léčby za účelem kontroly recidivy (návratu rakoviny).

Příkladem běžně používaných cirkulujících nádorových markerů je kalcitonin (měřený v krvi), který se používá k posouzení odpovědi na léčbu, screeningu recidivy a odhadu prognózy u medulárního karcinomu štítné žlázy; CA-125 (měřený v krvi), který slouží ke sledování účinnosti léčby rakoviny a případného návratu rakoviny u rakoviny vaječníků; a beta-2-mikroglobulin (měřený v krvi, moči nebo mozkomíšním moku), který slouží k odhadu prognózy a sledování odpovědi na léčbu u mnohočetného myelomu, chronické lymfocytární leukémie a některých lymfomů.

Nádorové tkáňové markery se nacházejí v samotných nádorech, obvykle ve vzorku nádoru, který je odebrán při biopsii. Markery nádorové tkáně se používají k:

• diagnostikování, stanovení stadia a/nebo klasifikaci rakoviny
• odhadnutí prognózy
• volbě vhodné léčby (např. léčby cílenou terapií)

U některých typů rakoviny odráží hladina nádorového markeru stadium (rozsah) onemocnění a/nebo prognózu pacienta (pravděpodobný výsledek nebo průběh onemocnění). Příkladem je alfa-fetoprotein, který se měří v krvi pro posouzení stadia, odhad prognózy a sledování odpovědi na léčbu germinálních nádorů. Další informace o stagingu rakoviny naleznete na stránce Staging.

Nádorové markery mohou být měřeny před léčbou, aby lékařům pomohly naplánovat vhodnou léčbu. Například některé testy, tzv. doprovodná diagnostika, které byly vyvinuty spolu s příslušným lékem pro cílenou léčbu, se používají k určení, zda je léčba určitou cílenou léčbou vhodná. Některé z těchto testů měří, kolik nádorového markeru je přítomno, jiné zjišťují přítomnost specifického markeru, například genové mutace.

Některé markery nádorové tkáně jsou cílem specifické cílené léčby. Ne všechny cíle cílených terapií jsou však nádorové markery, které se u pacientů testují. Více informací o terapiích, které jsou navrženy tak, aby zasahovaly do specifických cílů podílejících se na růstu a přežívání nádorových buněk, je k dispozici v informačním listu Cílené terapie rakoviny.

Příkladem běžně používaných markerů nádorové tkáně jsou estrogenový receptor a progesteronový receptor (karcinom prsu), které se používají k určení, zda je vhodná léčba hormonální terapií a některými cílenými terapiemi; analýza mutace genu EGFR (nemalobuněčný karcinom plic), která pomáhá určit léčbu a odhadnout prognózu; a PD-L1 (mnoho typů rakoviny), který slouží k určení, zda je vhodná léčba typem cílené terapie nazývané inhibitor imunitního kontrolního bodu.

.