Mému synovi bylo asi šest týdnů.

Všechny návštěvy už byly dávno pryč, manžel byl zpátky v práci a zásoby mražených potravin nám docházely, takže jsem cítila, že je čas jít nakoupit. Bylo na čase, abych se vrátila do skutečného světa a sehnala nám nějaké jídlo, sakra!“

Takže hned po obědě jsem si oblékla čisté kalhoty na jógu a tričko a sepsala si seznam. „Podívej se na mě, jak jdu! Už jsem to zabíjela!“

Rozhodla jsem se, že syna nakojím těsně před odjezdem, aby měl plné bříško, a výlet připadne zrovna na dobu jeho spánku, takže to nejspíš celé prospí. „Sakra, já už tuhle máminu blbost zvládám. Podívejte se na můj plán!“

Pořídila jsem si tašky na potraviny na opakované použití, protože bůh ví, že musím zachránit planetu po všech těch zoufalých jízdách kolem bloku, abych ho uspala – jsem si jistá, že na kostce ledu sedí lední medvěd a říká: „Jé, díky, paní.“

Balím nosítko, tašku na pleny s oblečením, plenkami atd. (pro všechny případy) a svůj seznam. Můj syn je nakrmený suchým zadečkem.

Jsme připraveni vyrazit!“

Je polovina března, takže tady v Torontu je pořád zima. Na zemi leží sníh, ale je krásný slunečný den, takže jdu ulicí k místu, kde stojí naše auto – dneska to tak mělo být!“

Cvaknu ho do autosedačky a vyrážíme.

Dítě cestou usne a mně se po tváři rozlije samolibý úsměv. „Mwahaha! Přesně jak jsem plánoval. Proč jsem se toho tak bála? Tohle je snadné!“ Zabírám jedno z těch parkovacích míst pro nastávající &novopečené matky – protože jsem si naprosto jistá, že splňuji podmínky – a vystupuji z auta.

Hmmm. Tak jo, teď se musím rozhodnout. Mám ho nechat v autosedačce a dát ho do vozíku, nebo ho vyndat a dát do nosítka? Vrácení vozíku je opravdu daleko od parkovacího místa. Sakra. Dobře, ale to stejně nezní moc bezpečně.

Je to nosítko!“

Rozhodnu se sundat si zimní kabát a připnout nosítko, pak si zase obléknu zimní kabát, abych mohla dítě přikrýt, protože venku je pořád dost zima. V autosedačce tvrdě spí, tak ho opatrně zvedám a snažím se ho nevzbudit. Nemám štěstí. Okamžitě se na mě podívá takovým tím pohledem „Co to kurva je?“, když někoho budíte z mrtvého spánku, a začne se vztekat.

Okay, okay. Tohle není problém. Je unavený a miluje nosítko, takže prostě zase usne. Vleze dovnitř a já ho co nejpevněji omotám svým zimním kabátem, přičemž se ujistím, že má v pořádku čepici, a vyrazíme do obchodu. U dveří popadnu vozík, prohrabu kabelku, abych našla seznam, a zamířím k potravinám.

Jsme v obchodě s potravinami!

Dítě zkoumá všechny zvuky a světla a zdá se, že je s novým prostředím celkově spokojené. Skvělé! Beru nějaké banány. Nějaký chleba. Dostaneme se někam k uličce s konzervovanými polévkami a můj syn se rozhodne: „Jo, to stačí“ a začne se vztekat. Okamžitě udělám máminu chůzi a řeknu: „Pššš, pššš, maminka už je skoro hotová“ a on se trochu uklidní.

Přijde ke mně malá starší paní a říká: „Aha, kolik je vašemu dítěti?“

„Je mu šest týdnů.“

„Je mu šest týdnů,“ říkám. Hrdě říkám, že mi je trochu horko z toho hopsání a chození. „Je to hodné miminko?“ říká a jemně ho bere za ruku. Lehce se zavrtím při představě, že se ho dotýká rukama, kterými se dotýká špinavého nákupního vozíku, dloube se v nose, vysává anální žlázy psovi… nevím, ale skenuju ji jako Terminátor při pomyšlení na to, čím vším by mohla být nakažená. Staří lidé dostávají pásový opar! Vsadím se, že mu dává pásový opar!!!

Řekne ještě něco, co mě vytrhne ze skenování.

„Tohle jsou nejlepší dny tvého života. Važ si každého okamžiku!“

Ujišťuji, že to udělám, a pokračuji dál, abych osvobodila své dítě ze smrtícího sevření toho kyborga, aniž bych řekla: „Jsi Sarah Connorová?“

Ztratili jsme trochu času, ale na staré lidi nesmíš být hrubý (bez ohledu na to, z čeho je v duchu obviňuješ), takže přidám do kroku, abych získala všechno, co potřebuji. V tu chvíli se můj syn rozhodne, že je čas odejít, a spustí ten pláč. Ten pláč ve stylu „už toho mám dost“ a hopsání a chození prostě nestačí. Dobře, dobře, jdeme.

Přeruším plán dojít si pro mléko, protože je to daleko na druhém konci a já vím, že to nestihnu, takže popadnu ještě pár náhodných věcí z regálu a zamířím k pokladně.

Bounce-and-walk! Bounce-and-walk!

Dojdu dopředu a tam je JEDNA pokladní a fronta odsud až do Španělska. Synův křik se začíná stupňovat z „Jdeme“ na „Ty krávo, jsi hluchá?“ a je slyšet, jak se ozývá po celém obchodě.

Zůstaň v klidu. Zůstaň v klidu. Nedávej najevo, že jsi rozrušená. Tohle zvládneš. Vyvádění z míry problému nepomůže, navíc tohle je nákup potravin. Kdo sakra neumí nakupovat potraviny?“

Muž přede mnou se otočí a řekne: „Ále, ta musí mít hlad.“

Nevím, co o téhle kvílející banshee v modrém spacáku řekl tenhle chlapík, ale nechtěla jsem se pouštět do dlouhého vysvětlování a prostě jsem řekla tím nejsvižnějším hlasem, jaký jsem dokázala sehnat: „Je jen unavený.“

Jiná paní ve frontě mi říká, že to dítě „je prostě zlatíčko“ a jak moc se jí po dětech v tomhle věku stýská, a pak se rozhodne lovit v peněžence přesné drobné – „Říkala jste 67 centů? Aha, myslím, že to mám.“ Vážně, paní? No tak.

Konečně jsem na řadě já.

Začínám házet věci na pás. Banány, chleba, pytlík černých fazolí (které mám ještě ve skříni – synovi je teď sedm), tuňáka baleného v oleji (sakra, vzala jsem špatný), kilo hamburgerů, nějaké ovocné rohlíky (WTF?) a krabici makarónů se sýrem. Skvělé, teď nejenže vypadám, jako bych hladověla své řvoucí dítě, ale ještě k tomu vypadám, jako bych to dělala na koleji s prváky.

Pokladní naštěstí vidí naléhavost situace a všechno rychle prozvoní.

Něco říká, ale já to přes ten křik přeslechnu. „Tašky?!“ řekne znovu. Sakra, zapomněl jsem tašky v autě. „Ne, plastové jsou v pořádku.“ Promiň, lední medvědi.“

Zaplatím, popadnu vozík a co nejklidněji a nejkompetentněji se rozběhnu. Hojně se potím z těžkého kabátu, běhu a tepla, které vytváří můj křičící syn, ale je mi to jedno, protože můj obličej naráží na volnost a chlad venkovního březnového vzduchu. Dobře!

Nejhorší je za námi. Jsme venku z obchodu.

Dojdu k autu a můj syn se skutečně trochu uklidnil.

Možná mu bylo horko a potřeboval čerstvý vzduch. Možná se nechal strhnout změnou prostředí. Možná byl hotov s tím, že mě veřejně ponížil, aby mě před starším publikem srazil z mého samolibého piedestalu. Nevím, ale byl jsem prostě vděčný za přestávku.

Rozhodl jsem se posadit ho na jeho místo, protože mně je horko a jemu horko a zdálo se, že ho změna ještě víc uklidní.

Uf. Naložím nákup do auta a pak si uvědomím, že mám ještě vozík. Sakra. Ta pitomá ohrada s vozíky je půl fotbalového hřiště daleko a obchod je stejně daleko. Nechci být jeden z těch blbců, co nechávají vozík uprostřed parkoviště, ne, pane, přísahal jsem, že až budu mít děti, nikdy nic takového neudělám. Musím ho vrátit!“

Nechci ho zase vyvézt ven. To nepřipadá v úvahu.

Pokud ho nechám v autě, bude v bezpečí a v teple, ale co když mě přejede auto a nikdo nebude vědět, že mám dítě, a on zůstane zavřený v autě?!? Co když se ho někdo pokusí ukrást, zatímco budu skládat vozík zpátky, jako ta stará čarodějnice se šindelem?!!!

Nakonec se rozhodnu nechat zadní poklop otevřený, aby bylo zřejmé, že se uživatel vozidla vrací, a navíc, kdyby se mi něco stalo, bude otevřený, aby lidé slyšeli synův pláč. Pak pokračuji v zamykání auta, aby ho nikdo nemohl ukrást z bočních dveří, a nosím nosítko, aby si ho záchranáři v případě srážky všimli připoutaného k mému bezvládnému tělu a vydali se hledat pohřešované nemluvně. Perfektní plán!“

Běžím vrátit vozík a utíkám zpátky. Nebyl sražen a zabit. Ano! Úspěch! Moje dítě je v bezpečí.

Jízda domů a můj syn skutečně znovu usíná. Dobře.

Parkuji auto dole na ulici, protože blíž nic nebylo. Hmm, dobře, stejný problém. Mám nechat dítě v autě, nebo ho vzít první?“

Rozhodnu se, že ho vezmu první.

Nechám ho na kryté verandě stranou a vezmu nákup. Opatrně odcvaknu jeho autosedačku, abych ho nerušila, a položím ho na verandu.

Běžím zpátky pro nákup a začnu ho nosit zpátky. Jsem rozpálená, zpocená, unavená a na pokraji slz, ale zvládla jsem to. Dokázala jsem to, sakra!“

Poté přichází včelí otázka.

Moje sousedka právě zametá chodník, když mě vidí přicházet po ulici. Se svým silným portugalským přízvukem se zeptá: „Kde je to dítě?“. Říkám jí, že jsem ho dala na verandu, zatímco jsem šla pro nákup (potěšená sama sebou, že i přes ten ošemetný výlet jsem měla dost prostředků na to, abych dítě vyndala z auta dřív, než se ovoce rozkutálí).

„Nebojíš se VČEL?!“ říká.

„Včel?“ ptá se. Odpovídám.

„Ano, včely by mohly dostat tvé dítě! Jen tak ho necháš na volném prostranství!“

Ujišťuji ji, že je v pořádku, ale zrychluji krok: „Ježíši, proč mě nenapadly včely?“

Všechny ty kecy o obavách z nosítka vs. autosedačky a mě ani nenapadlo, co by ho mohlo dostat na naší verandě. Viděla jsem dokument o afrikanizovaných včelách, které zabíjejí čivavy, a tady jsem nechala své dítě venku na verandě jako nějakou něžnou, dokonalou oběť – přivázané v autosedačce, nic méně! Jak má to dítě sakra přežít se mnou jako s matkou?! Vždyť já ani nedokážu shánět jídlo a odhánět včely!!! Proč o tom nejsou žádné cedule? Věděla jsem, že jsem neměla chodit ven. Tohle máš za to, že jsi chamtivá a hladová a zabíjíš lední medvědy, dítě napadené včelami, které má nejspíš pásový opar!“

Vyběhnu po schodech nahoru a najdu ho, jak klidně spí bez jediného hmyzu v dohledu.

Otevřu vchodové dveře. Položím autosedačku do obýváku bez včel, hamburger do lednice a zhroutím se na gauč. Když se manžel vrátí domů, přelézá opuštěné tašky v předsíni a říká: „Hele, šla jsi nakoupit. Jak to šlo?“

„Včely. Nebrala jsem v úvahu včely, Andrewe, a málem jsem zabila našeho syna. Jestli máš hlad, na podlaze leží plechovka tuňáka a krabice ovocných rohlíků, ale radši si to užij, protože já už nikdy, nikdy, nepůjdu nakupovat.“

Pro zajímavost, neštovice můžete chytit od někoho, kdo má pásový opar (pokud jste ho předtím neměli), ale pásový opar od něj chytit nemůžete – takže nekřičte na staré dámy v supermarketu, které se ptají na vaše dítě ; )

Naše další doporučení: Jak jsou miminka jako dort