Nemohl jsem si nevzpomenout na to, jak jste byli jako děti dlouho uvězněni v nemocnici. Nevím, jestli ti to tu dobu připomíná. Samozřejmě je to mnohem lepší, předpokládám.
Jo, je tu méně bolesti. Fyzicky. Víte, jste dítě, jste v nemocnici. Poprvé to bylo sedm let. Šel jsem tam v šesti a půl a vyšel jsem v sedmi a půl. A podruhé jsem měl v nemocnici čtrnácté narozeniny a tak nějak jsme všechny přesvědčili, že jsem dost fit na to, abych šel ven. Tak mě pustili ven pár týdnů před patnáctými narozeninami.

Ale víte, co z toho vzešlo, to bylo neuvěřitelné, protože to bylo podruhé, když mi bylo třináct, s . jsem se naučila háčkovat a tak. Prostě ti dávají věci, které máš dělat – ne jako ve škole. A měli třeba hudební den, kdy jedna paní přinesla tamburíny, maracas, triangly a malé bubínky. Šestipalcové, sedmipalcové bubínky. A od té chvíle jsem chtěl být bubeníkem. Jo, to je všechno, čím jsem chtěl být – bubeníkem.

A tak jsem se pak dostal z nemocnice a v několika obchodech s hudbou v Liverpoolu jsem se chodil dívat na bubny. Nedíval jsem se na kytary ani na piana. Moji prarodiče měli klavír, o který jsem neměl zájem. Jako dítě jsem po tom klavíru chodil! Každopádně takhle to začalo. A to víte, to byl můj sen ve třinácti letech a můj sen se rozvíjí i teď. To je na tom to neuvěřitelné.

Vypadáš o desítky let mladší než na osmdesát. Je to zajímavé, protože jako dítě jste měl všechny ty nemoci, ale teď jste tady.
Myslím, že to mi dalo impuls. Mnoho let jsem necvičil. Cvičil jsem v nočních klubech! Ale to už teď nejsem já. Začal jsem cvičit. Vedle mám posilovnu. A v posilovně jsem nejméně tři a někdy i šest dní v týdnu. A víte, chodíme pěšky. Když jsem začal chodit, žil jsem v Monte Carlu. Procházel jsem se po přístavu, vrátil se a šel do místní restaurace, zapálil si cigaretu a dal si dvojité espresso. Už dlouho nekouřím, ale dvojité espresso si dávám pořád rád. A jsem vegetarián. Každé ráno si dávám brokolici se vším všudy a borůvky. Prostě dělám věci, o kterých si myslím, že jsou pro mě dobré.

Jak se cítíte, když vám je 80 let?
80? Člověče, vždyť je mi teprve čtyřiadvacet. To je dobrá i špatná věc. Jo, osmdesátka, to je jako daleko. Chci říct, je to jako „Cože?“. Je to těžké. Sedmdesátka byla snadná. A skvěle jsme se bavili v Radio City Music Hall v New Yorku, kde mě Paul překvapil, vstal a zahrál. Myslím, že čtyřicítka byla nejtěžší. Překročit čtyřicítku bylo jako – víš, ta zatracená písnička „Life Begins at 40“. To bylo prostě nejtěžší. A tahle bude prostě taková, jaká bude. A oslava bude hodně malá. A tak trochu si říkáme, že je mi pořád 79, protože příští rok to snad pořádně oslavíme.

Je pár písniček s názvem „Life Begins At 40“ – je tam jedna starší a je tam ta, kterou pro tebe napsal John, že?
Myslím, že „Life Begins at 40″ nenapsal pro mě, že ne?“

Ty bys to mohl vědět lépe než já, přinejmenším.
Myslím, že nejlepší píseň, kterou pro mě napsal, byla „I’m The Greatest“. A podívej, ty jsi mě dostal. Chybí mi ten chlap. Chybí mi, chybí mi George. Pořád mi ti dva kluci chybí. Ale víš, pořád mám svého bratra. Takže jsme v pohodě.

„Chybí mi ten chlap,“ říká Starr o Lennonovi. „Chybí mi George. Pořád mi chybí ti dva kluci. Ale víš, pořád mám svého bratra.“

Co se mi na tobě jako bubeníkovi tak líbí, je způsob, jakým dokážeš prostřednictvím své hry předat celou svou osobnost, stejně jako ji dokážeš předat na plátně. Je to vědomá věc a jak jste k tomu dospěl?
Víte, jsem levák. Moje babička dbala na to, abych psal pravou rukou. Ale golf, cokoli jiného, jsem levák. Ale ta souprava byla nastavená. Prostě jsem si za ni sedl a začal hrát. Takže mám nějaké pohyby. Miluju hloubku tom tomů, takže v mých výplních je hodně tom tom tomů a snažím se být součástí písně. A opravdu nehraju, když ten kluk zpívá. Vždycky jsem hrál se zpěvákem. To bylo to nejdůležitější, a pokud dělám výplň, přichází emotivně tam, kde prostě cítím, že je to potřeba. A kolikrát v druhém záběru může být ta výplň trochu jiná. Není to promyšlený proces. Nevím, kde se to vzalo. Chtěl bych říct, že to přišlo od Boha.

Paul na jednom místě řekl, že se mu líbí, že můžete kopírovat pocit z písně „What’d I Say“ od Raye Charlese. A já ten pocit ve tvém raném hraní opravdu často slyším. Měla na tebe ta píseň vliv?“
Ne, tu píseň znám opravdu dobře. Poslouchal jsem ty nahrávky, ale nebyl jsem jako, že bych moc poslouchal bicí. Víš, v písni „I’m A Ram“ od Ala Greena bubeník používá hi-hat jako part. No, to mě ohromilo. Miluju to. A jediné bubenické sólo, o kterém mluvím, je „Topsy“ Cozyho Colea z doby před lety. To je jediné, které se mi líbilo. Ale John Bonham jednou udělal docela dobré.“

Je divoké, že jste si byli dost blízcí jak s Bonhamem, tak s Keithem Moonem. S kým jsi byl víc v hrsti?“
Ne, to jsou dvě hrsti. A John Bonham, když jsem tady v sedmdesátých letech začal žít, pokaždé, když přijel do L.A., dostal v hlavě myšlenku, že musí zajet k Ringovi, chytit ho a hodit do bazénu. A to taky udělal. Bylo by to uprostřed dne nebo v noci a on by mě hodil do bazénu.

Keith byl krásný člověk, krásný chlap, ale všichni jsme měli rádi látky a on taky. Pro moje děti je to strýček Keith a přijel a nějakou dobu s námi tak nějak žil. Tihle dva bubeníci dali všem bubeníkům pověst, kterou máme – poškozený mozek! Je spousta bubeníků, kteří nejsou tak šílení, ale tihle dva byli moji kamarádi.

Je taková historka, že Keith Moon pořád kupoval dárky pro vaše děti, jenže on je ve skutečnosti nekupoval.
Přišel k nám domů s jukeboxem a my jsme mu říkali: „Páni, díky, Keithe, to je fakt skvělý.“ A on nám říkal: „To je skvělý. A já bych dostal účet. Jednou o Vánocích přišel převlečený za Otce Vánoc a přítelkyně za Sněhovou královnu a přinesl dárky. Pak jsem dostal účet! Tak jsem nakonec Keithovi řekl: „Hele, už mi žádné dárky nekupuj. Já si to prostě nemůžu dovolit!“

„Já opravdu nehraju, když ten chlap zpívá. Vždycky jsem hrál se zpěvákem. To bylo to nejdůležitější.“

Beatles se při svém prvním příjezdu do Ameriky setkali se spoustou věcí, včetně tehdejšího rasismu v Americe.
Měli jsme koncert , a ten byl segregovaný. A to bylo opravdu těžké pochopit. Vždyť většina našich hrdinů jsou afroameričtí hudebníci a zpěváci, takže jsme to prostě nechápali. A my jsme řekli: „No, my tam nepůjdeme.“ A myslím, že aby nedošlo k dopravní zácpě ve městě, tak řekli, dobře, můžete to zahrát . To byl z naší strany dobrý tah, ale bylo to vyloženě proto, že spousta černých muzikantů byli naši hrdinové. Takže mi to prostě nepřišlo správné.

Co si myslíš o tom, co jsi viděl z filmu Petera Jacksona Beatles, který se chystá?
Viděl jsem jen na střeše. Člověče, Na střeše stojí samo o sobě. V původním dokumentu to mělo, řekněme, 12 minut. Já nevím. A on to má až 45 minut. A je to skvělé. V dokumentu Michaela Lindsaye-Hoggse nebyla žádná radost. Vybral si jeden moment a zrušil všechno ostatní. A stejně byl v tolika záběrech. Našli jsme 56 hodin nepoužitého filmu. A tak se Peter, díky Bohu, rozhodl, že se k nám v tomto úsilí připojí. A byl zastaven, samozřejmě hned teď. Měl vyjít letos, ale nevychází. Přijel do L.A., přišel za mnou a trávil se mnou čas, měl svůj laptop. a ukazoval mi kousky, které našli, a dějové linie. A smáli jsme se. Chci říct, je to radostné. Během natáčení dokumentu nás chodí navštěvovat lidé a je tam spousta opravdu skvělého humoru a blízkost kluků. Každopádně musíme poděkovat Peteru Jacksonovi, že se toho ujal. A taky má skvělý smysl pro humor. Ale měli jsme promítání jen na střeše. A je to opravdu, opravdu skvělé. A zbytek, až to dokončí, bude určitě super.

V červenci jsi vystoupil na pódium s Paulem McCartneym a zahrál jsi „Helter Skelter“. Hrál jsi ji někdy od té doby, co jsi ji nahrál?“
„Ne, jednou jsem ji předtím poslouchal , ale proč bych ji hrál? S Paulem hraju moc rád. A on je skvělý. Víš, když je v L.A. a já natáčím desku, tak je na skladbě on. Pořád je to pro mě ten nejlepší, nejmelodičtější baskytarista na světě a miluju to, co dělá. Ale vidíte, v tu chvíli si uvědomíte, že to říkám už čtyřicet let. Pořád říkám tu samou větu!“

Než odejdeš, napadá mě, jestli by ses nemohl ohlédnout za písní „Good Night“. Nikdy jsem tě o ní neslyšel mluvit.
No, já to té kapele dávám za vinu. Býval jsem rockový zpěvák a oni mi vždycky dávali tyhle soptící písničky. A tak mi zničili celou kariéru!“

Znovu ti přeji všechno nejlepší k narozeninám.
Děkuji ti za to. A mír a lásku všem tam venku.