Po dlouhou dobu byl rozdíl jasný a snadno zapamatovatelný: kovy vedou elektřinu, plasty ne. Nyní se uznává, že věci jsou ve skutečnosti složitější. Protože plasty jsou ve skutečnosti schopny za určitých okolností vést elektřinu. Za tento objev získal novozélandský chemik Alan MacDiarmid společně se svým japonským kolegou Hidekim Širakawou a americkým přírodovědcem Alanem J. Heegerem v roce 2000 Nobelovu cenu za chemii. Před deseti lety, 7. února 2007 Alan MacDiarmid ve věku 79 let zemřel.
Jak už to tak bývá, i při objevu vodivých polymerů sehrála svou roli náhoda: počátkem 70. let minulého století se Hideki Shirakawa ve své laboratoři v Tokiu zabýval výrobou polyacetylenu (PAC), plastu, který se používá – mimo jiné – k elektrické izolaci. Japonský vědec se však při syntéze dopustil malé chyby.
K zesíťování acetylenu je zapotřebí katalyzátor, tj. přidání látky, která je schopna spustit nebo ovlivnit chemickou reakci, přičemž sama zůstává nezměněna. Širakawa použil tisícinásobek běžného množství katalyzátoru a nakonec místo bílého prášku získal lesklý stříbrný materiál.
Na semináři se Shirakawa setkal s Alanem MacDiarmidem, profesorem na Pensylvánské univerzitě, a Alanem J. Heegerem z Kalifornské univerzity v Santa Barbaře, kteří oznámili, že i oni při polymeraci acetylenu vyrobili kovově lesklý materiál. Vědci diskutovali o provedených testech a dohodli se na spolupráci při dalším výzkumu svých materiálů. Podnik se vyplatil, protože v konečném důsledku vedl k udělení Nobelovy ceny – nejprestižnějšího ocenění, které může přírodovědec za svou práci obdržet ještě za svého života.
Přidáním jódu do polymeru se vědcům podařilo změnit/zvýšit vodivost plastu. Po předání Nobelovy ceny odpověděl MacDiarmid v rozhovoru pro New York Times na otázku po důvodech přibližně takto: Jód, který je halogenem a silným oxidantem a velmi účinně přitahuje elektrony v polymeru. Důsledkem toho je, že nosiče elektrického náboje jsou v polymeru zabaleny méně hustě, stávají se pohyblivějšími a mohou proudit – podobně jako v kovech.
Polyacetylen byl tedy prvním plastem, který se proslavil jako vodič elektřiny. Na fyzikální úrovni se vodivé vlastnosti přičítaly zejména přídavku oxidantů, které rády reagovaly i se vzdušným kyslíkem, což vedlo k výraznému snížení úrovně vodivosti, která byla zpočátku velmi dobrá.
Vědci se s touto výzvou mezitím vypořádali. V současné době jsou na trhu k dispozici různé vysoce stabilní vodivé polymery, které mají srovnatelnou úroveň elektrické vodivosti jako měď. Existují široké oblasti použití vodivých polymerů, např. v technologii LED, pro výrobu účinných displejů nebo solárních článků. Při bližším pohledu lze říci, že Nobelova cena za chemii ocenila nejen vynikající vědecké výsledky MacDiarmida, Heegera a Shirakawy. Kromě toho cena zdůrazňuje obrovský význam vodivých plastů.
Zpět k Alanu MacDiarmidovi na závěr. Nositel Nobelovy ceny trpěl nějakou dobu rakovinou a neměl před sebou příliš dlouhý život. Aby se mohl rozloučit se svou rodinou, chtěl z USA odletět na Nový Zéland. MacDiarmid spěchal, nechtěl svůj let zmeškat. Ve shonu v den odletu upadl a zranil se tak vážně, že zemřel. GDeussing