Mysl
Jsme vtělenými duchy a inspirovanými těly (nebo, chcete-li, vtělenými myslemi a myslícími těly). (Anonym, 2003)
Mysl byla různě definována jako to, co je zodpovědné za myšlenky a pocity člověka, sídlo schopnosti rozumu nebo aspekt intelektu a vědomí prožívaný jako kombinace myšlení, vnímání, paměti, emocí, vůle a představivosti, včetně všech nevědomých kognitivních procesů. Často se tento termín implicitně používá k označení myšlenkových procesů rozumu.
Prioreschi (1996) dospěl k závěru, že do konce 5. století př. n. l. zůstávala v západní medicíně nevyřešena otázka, zda je sídlem inteligence srdce, nebo mozek. To se změnilo s dílem Hippokrata (cca 460 př. n. l. – cca 370 př. n. l.), „postavy heroických rozměrů, i když zastřené mlhou času“. Hippokratovy často citované výroky ukazují jasné pochopení role mozku vůči mysli:
„Lidé by měli vědět, že z mozku, a pouze z mozku, pocházejí naše potěšení, radosti, smích a žerty, stejně jako naše smutky, bolesti, žal a slzy. Jeho prostřednictvím zejména myslíme, vidíme, slyšíme a rozlišujeme ošklivé od krásného, špatné od dobrého, příjemné od nepříjemného… Domnívám se, že mozek je nejmocnějším orgánem lidského těla… proto tvrdím, že mozek je tlumočníkem vědomí…“ (Hippokrates: O posvátné nemoci. Citováno podle Prioreschiho )
Mluví-li Hippokrates o mozku jako o orgánu, má zcela jasně na mysli ty funkce, které běžně zahrnujeme do našeho chápání „mysli“. Mluví o emočních duševních funkcích, jako jsou slasti, radosti, smích a žerty, smutky, bolesti, žal a slzy; o kognitivních duševních funkcích, jako je myšlení a vidění; o estetických duševních funkcích, jako je rozlišování ošklivého od krásného, příjemného od nepříjemného a o etických funkcích, jako je rozlišování špatného od dobrého – to vše jako o atributech mozku a pouze mozku. Tím skutečně jasně spojuje duševní funkce, jak je chápeme („mysl“), se strukturou, která je vytváří (mozek).
Aristoteles (384 př. n. l.-322 př. n. l.) se ve své knize De anima (O duši) domníval, že člověk se rodí s čistou deskou (tabula rasa), na kterou se zapisují zkušenosti a vjemy, aby vytvořily mysl. Ačkoli se pojem tabula rasa tradičně připisuje Lockovi, jako první se o něm zmínil Aristoteles. Viz 4. část Aristotelova spisu „O duši“, předposlední odstavec: (Aristoteles, 2009):
„Nevyřešili jsme již obtíž ohledně interakce zahrnující společný prvek, když jsme řekli, že mysl je v jistém smyslu potenciálně vše, co je myslitelné, ačkoli ve skutečnosti není ničím, dokud nemá myšlení? To, co myslí, v ní musí být právě tak, jako lze říci, že znaky jsou na psací tabulce, na níž ještě nic ve skutečnosti nestojí napsáno: přesně to se děje s myslí.‘
V průběhu následujících staletí se k tomuto tématu vyjadřovali Avicenna (981-1037), Ibn Tufail (asi 1105-1185), Tomáš Akvinský (asi 1225-1274), Thomas Hobbes (1588-1679), John Locke (1632-1704), Sigmund Freud (1856-1939) a další. (Viz Trimble, 2007.)
Jean Fernel (1496-1558) se ve své Fyziologii zabýval myslí a mozkem společně. Domníval se, že mozek zušlechťuje zvířecí duše. Očištěny od všech tělesných nečistot se staly pojmy, nakonec dokonce univerzálními pojmy a idejemi morálních hodnot (Sherrington, 1946).
Britský neurofyziolog Charles Scott Sherrington (1857-1952), „filozof vědce“ (Breathnach, 2004), uvažoval o umístění a funkcích mysli. Uznával problémy, na které naráží snaha omezit mysl na mozek. „Zdá se směšné, že vedle rozmanitosti mysli je tak málo nervových procesů“. Byl si dobře vědom toho, že „…naše mentální zkušenost není přístupná pozorování prostřednictvím žádného smyslového orgánu…“ Došel k závěru, že „mozek je poskytovatelem mysli… Mentální činnost leží pohřbena v mozku… v té části, která je nejhlouběji zapuštěna od vnějšího světa, která je nejdále od vstupu a výstupu…“ (Zeman, 2007).
Pinker (2003) nedávno diskutoval roli přírody vs. výchovy ve vývoji mysli. Pinker odmítl koncept prázdné tabulky a napsal: „Mysl nemůže být prázdnou tabulkou, protože prázdné tabulky nic nedělají… Nápisy (na takové tabulce) tam budou ležet navěky, pokud si v nich něco nevšimne vzorců, nezkombinuje je se vzorci naučenými jindy, nepoužije kombinace k načmárání nových myšlenek na tabulku a nepřečte výsledky, aby vedly chování k cílům. Locke si tento problém uvědomoval a narážel na cosi, čemu se říká rozum, který se dívá na nápisy na bílém papíře a provádí rozpoznávání, promýšlení a spojování“. Došel k závěru, že „mysl je složitý systém složený z mnoha vzájemně se ovlivňujících částí.“
Neurologové a neurochirurgové se setkávají s pacienty s poškozeným nebo nemocným mozkem. Neurochirurgové se pokoušejí obnovit vnitřní strukturu mozku do normálu nebo napravit narušenou funkci ve vybraných oblastech pomocí takových způsobů, jako je hluboká mozková stimulace nebo ablace. Některé operace se provádějí na pacientech, kteří jsou při vědomí. Pozorování pacientů poskytla vodítka k funkcím mysli ve vztahu ke struktuře mozku. ‚Když chirurg vyšle do mozku elektrický proud, může mít člověk živý, realistický zážitek. Když do mozku proniknou chemické látky, mohou změnit vnímání, náladu, osobnost a uvažování člověka. Když odumře část mozkové tkáně, může zmizet část mysli: neurologický pacient může ztratit schopnost pojmenovat nástroje, rozpoznat tváře, předvídat výsledek svého chování, vcítit se do druhých nebo udržet v paměti oblast prostoru či vlastního těla… Každá emoce a myšlenka vydává fyzické signály a nové technologie pro jejich detekci jsou tak přesné, že mohou doslova číst myšlenky člověka a říci kognitivnímu neurovědci, zda si dotyčný představuje tvář nebo místo. Neurovědci mohou myši vyřadit gen (gen, který se vyskytuje i u lidí) a zabránit jí v učení, nebo vložit jeho další kopie a myš se bude učit rychleji. Pod mikroskopem vykazuje mozková tkáň ohromující složitost – sto miliard neuronů propojených sto biliony synapsí -, která je úměrná ohromující složitosti lidského myšlení a prožívání… A když mozek zemře, člověk zanikne.“ (Pinker, 2003)
Studie na pacientech, kteří utrpěli poranění mozku (například Phineas Gage), také poskytly zajímavé poznatky o mysli ve vztahu k mozku. Nyní víme, že poškozené čelní laloky již nemohou vyvíjet inhibiční vlivy na limbický systém s následným agresivním jednáním.
Souvislost mezi množstvím šedé hmoty v čelních lalocích a inteligencí; dolními temenními laloky a prostorovým uvažováním a intuicí ohledně čísel (jako u Alberta Einsteina) a třetím intersticiálním jádrem v předním talamu a homosexualitou (Pinker, 2003) je několik dalších příkladů specifických oblastí mozku spojených s vlastnostmi připisovanými mysli. Paul Broca ukázal, že poškození oblasti (následně po něm pojmenované) v dominantním mozku má za následek neschopnost mluvit. Následné studie ukázaly několik dalších oblastí v mozkovně, které řídí jiné aspekty řeči.
Bilaterální frontální lobotomie a následné sofistikovanější varianty, jako je stereotaxická amygdalotomie nebo cingulotomie, redukují agresivního, maniakálního jedince na poslušného (Heller et al., 2006).
Dr. Wilder Penfield (1891-1976), kanadský neurochirurg, byl známý svou průlomovou prací o epilepsii. Operoval pacienty s nezvladatelnou epilepsií pomocí lokální anestezie a zajistil, aby zůstali po celou dobu operace při vědomí. U těchto pacientů stimuloval oblasti povrchu mozku, aby vymezil část, která způsobuje epilepsii. U mnoha pacientů elektrická stimulace určitých oblastí mozku vyvolala živé vzpomínky na minulé události. Jeden pacient si na operačním stole v kanadském Montrealu vzpomněl, jak se smál s bratranci na farmě v Jižní Africe.
Penfield dospěl k závěru: „Jedná se o překvapivý objev. Přivádí psychické jevy do oblasti fyziologie. Měl by mít hluboký význam i v oblasti psychologie za předpokladu, že dokážeme fakta správně interpretovat. Musíme vysvětlit, jak se stane, že když je elektroda (produkující například 60 elektrických impulzů za sekundu) trvale přikládána ke kůře mozkové, může způsobit, že gangliový komplex obnoví trvale se rozvíjející jev, psychický jev.
„Je zřejmé, že pod elektrodou se nachází mechanismus pro záznam vzpomínek na události. Zdá se však, že tento mechanismus zaznamenává mnohem více než pouhou událost. Když je aktivován, může reprodukovat emoce, které doprovázely původní zážitek. A co víc, gangliový mechanismus k sobě nadále přidává vzpomínky na emoce, které se účastní vzpomínek na událost, a podstatu uvažování člověka o významu události…
„Zdá se, že neuronální mechanismus, na který jsme narazili v průběhu neurochirurgických operací a který je pravděpodobně duplikován v homologických oblastech obou hemisfér, má za svou funkci reprodukci (1) zapamatované události nebo (2) myšlení souvisejícího s touto událostí a (3) emoce, kterou vyvolala“ (Horowitz, 1997).
Dne 1. září 1953 provedl Dr. William Beecher Scoville oboustrannou resekci mesiálního spánkového laloku u pacienta, který byl v lékařských záznamech znám jako H. M.. Neúmyslné těžké poškození důležitých limbických struktur mělo u tohoto pacienta za následek trvalou ztrátu paměti (Scoville, 1957). H. M. znal své jméno. Věděl, že rodina jeho otce pocházela z Thibodaux v Los Angeles a jeho matka byla z Irska, věděl o krachu na burze v roce 1929, o druhé světové válce a o životě ve čtyřicátých letech. Ale pak už si nepamatoval téměř nic. Dr. Brenda Milnerová, profesorka kognitivní neurovědy na Montrealském neurologickém institutu a McGillově univerzitě, studovala H. M. téměř až do jeho smrti v roce 2008 a poznamenala: (Carey, 2008).
Poškození diskrétních oblastí v mozku tak může způsobit různé poruchy mysli. ‚Dohromady data z neurologie naznačují, že navzdory schopnosti našeho mozku uspořádat naše prožívání sebe sama a světa do celistvé jednoty jsme ve skutečnosti složeni z několika částí, přičemž ztráta kterékoli z nich může mít dramatické dopady na celek‘ (Craig, 2005).
Sperry ve své Nobelově přednášce popsal důsledky pozorování provedených po rozdělení corpus callosum na pojetí mysli (Sperry, 1981). Sperryho experimenty, z nichž některé prováděl společně s R. E. Myersem, ukázaly, že kočka s rozděleným corpus callosum má nyní dvě mysli, z nichž každá je schopna se sama učit a sama inteligentně reagovat na změny v okolním světě. Následné pokusy s potkany, opicemi a později s lidskými pacienty s epilepsií přinesly podobné výsledky. „Na příkladu Johna Doea lékaři zkoumali Johna Doea vlevo a Johna Doea vpravo. Psychologické testy ukázaly, že oba neznámí měli pozoruhodně podobnou osobnost. S výjimkou jazykových schopností si byli podobní asi jako jednovaječná dvojčata. Jejich postoje a názory se zdály být stejné, jejich vnímání světa bylo stejné a probouzeli se a chodili spát téměř ve stejnou dobu. Rozdíly tu však byly. John Doe Left se uměl vyjadřovat jazykem a byl o něco logičtější a lepší v . John Doe Right měl tendenci být poněkud agresivnější, impulzivnější, emotivnější – a často vyjadřoval frustraci z toho, co se děje.“. (McConnell, 1982). Takové experimenty vedly Sperryho, Ornsteina a další k závěru, že každá z oddělených hemisfér má své vlastní soukromé vjemy, vnímání, myšlenky, pocity a vzpomínky, zkrátka že tvoří dvě oddělené mysli, dvě samostatné sféry vědomí (Gross, 2005). ‚Rozdělení mozku se nerovná ničemu menšímu než rozdělení já‘ (Craig, 2005).
Kromě struktury musíme vzít v úvahu i chemické procesy v mozku. Účinky kofeinu, alkoholu, marihuany a opia na mozek a mysl jsou všeobecně známé. Chemické látky v nervovém systému, jako je adrenalin, serotonin, dopamin, endorfiny a encefaliny, umožňují a modifikují mnoho funkcí mozku a mysli a těla, které považujeme za samozřejmé. Craig (2005) cituje výrok Stevena Johnsona: „Naše osobnosti, entity, které nás činí jedinečnými a zároveň předvídatelnými jedinci, vznikají z těchto vzorců uvolňování chemických látek.“
Carter (1998) popsal moderní techniky mapování mozku a mysli. ‚Nyní je možné lokalizovat a pozorovat mechanismy vzteku, násilí a chybného vnímání, a dokonce odhalit fyzické znaky složitých vlastností mysli, jako je laskavost, humor, bezcitnost, společenskost, altruismus, mateřská láska a sebeuvědomění‘. O’Connor et al. (2008) studovali nucleus accumbens, oblast nejčastěji spojovanou se sociální vazbou, u osob truchlících po smrti milované osoby .
„Aktivita nucleus accumbens v reakci na slova související se zármutkem oproti neutrálním slovům, která byla významně vyšší u skupiny komplikovaného zármutku ve srovnání se skupinou nekomplikovaného zármutku“ (O’Connor et al., 2008).
Karter (1998) s opatrností upozornil, že zatímco optimista si může přát, aby z takových studií vyplynulo úplné pochopení lidské povahy a prožívání, jiní mohou trvat na tom, že mapa mozku nám o mysli neřekne o nic víc, než pozemský glóbus vypovídá o nebi a pekle.
Abychom to shrnuli, mozek je sice „fyzikální mechanismus, uspořádání hmoty, které určitým způsobem převádí vstupy na výstupy“ (Pinker, 2003), ale způsob, jakým jsou rozmístěny jeho stovky miliard neuronů, nekonečné variace jejich spojení, které vedou k velmi složitým neuronovým sítím, množství chemických a elektrických reakcí v něm a z toho plynoucí téměř nepředstavitelná složitost struktury a funkce mu umožňují obsahovat mysl stejně jako zdroje všech ostatních činností připisovaných rozumnému životu
.