Před deseti lety se osud společnosti Apple zásadně změnil uvedením zdánlivě jednoduchého digitálního hudebního přehrávače.

Dne 23. října 2001 společnost Apple zvedla oponu nad prvním iPodem, který do elegantní bílé krabičky ne větší než balíček karet vtěsnal 5 GB hudební paměti.

Apple se rozhodl představit svůj přenosný digitální hudební přehrávač na nenápadné speciální akci v areálu společnosti Apple v Cupertinu. Tisk i fanoušci společnosti Apple přijali iPod s velkou skepsí. Odborníci se otevřeně ptali, jaký má Apple zájem na prodeji spotřebních hudebních přístrojů. Mnozí hlásali zánik (což nebylo poprvé ani naposledy, kdy byla budoucnost Applu zpochybňována).

Do roku 2004 se iPod stal pro Apple mimořádně úspěšným produktem a o jeho vzniku vznikly určité mýty a legendy. Až budou historici za 100 let vzpomínat na odkaz Steva Jobse, nepochybně se jedním dechem zmíní i o iPodu. Ale přestože Jobs měl na zrodu iPodu zásadní podíl, žádný člověk toto zařízení nevytvořil. iPod přivedl k životu různorodý tým zaměstnanců a dodavatelů společnosti Apple.

Záblesk v Jobsově oku

Vztah společnosti Apple k digitální hudbě začal docela nevinně, od zdánlivě nesouvisejících událostí v roce 1999. Toho roku Steve Jobs objevil skrytý potenciál dlouho spící technologie vynalezené společností Apple: FireWire. Standard sériové sběrnice umožňoval přenášet data alarmující rychlostí ve srovnání s tehdy běžnými standardy.

Apple si uvědomil, že díky FireWire mohou uživatelé Maců přenášet videa natočená digitálními videokamerami (které tento standard již používaly) a upravovat je na svých počítačích. Steve Jobs rozhodl, že příští řada počítačů iMac bude obsahovat porty FireWire.

Apple oslovil giganta v oblasti kreativních aplikací Adobe, aby vytvořil jednoduchou, spotřebitelsky přívětivou aplikaci pro střih filmů, ale Adobe odmítla. Tehdy se Apple rozhodl vytvořit iMovie a představit Mac jako centrum strategie „digitálního centra“, kde Mac slouží jako jádro stále se rozšiřujícího světa digitálních médií.

Koncem 90. let se digitální hudba stala velkou novinkou. Zejména web pro nelegální sdílení souborů Napster všem vmetl tuto problematiku do tváře. Navzdory právním problémům bylo většině lidí z technologického průmyslu rychle jasné, že budoucností distribuce hudby jsou soubory MP3 stahované z internetu.

Přibližně v roce 2000 si společnost Apple uvědomila, že pokud jde o hudbu, má ve své připravované strategii digitálního centra velkou díru. Aby tuto díru zaplnil, koupil Apple práva na SoundJam MP, populární aplikaci pro přehrávání MP3 na Macu, a najal tři její tvůrce, aby pracovali ve společnosti Apple. Jeden z nich, Jeff Robbin, měl vést vývoj digitální hudební aplikace pod značkou Apple.

Robbinův tým zjednodušil SoundJam a přidal funkce pro vypalování CD a vytvořil iTunes, uvedené na trh v lednu 2001. Stejně jako si iMovie poradil s videokamerami připojenými přes FireWire, snažil se tým iTunes přirozeně umožnit uživatelům přenášet skladby z iTunes do tehdejších přenosných přehrávačů MP3. Měli problém.

Potřeba iPodu

Za každým úspěšným produktem se skrývá problém, který hledá řešení. Inspirativní problém se v případě iPodu týkal žalostného stavu trhu s mladými přehrávači MP3 na konci 90. let.

Přenosné přehrávače MP3 existovaly od poloviny 90. let, ale společnost Apple zjistila, že všechny na trhu nabízejí nedostatečné uživatelské prostředí. Steve Jobs měl pro takové gadgety silný výraz: „šmejd“. Všichni v Applu s tím souhlasili.

Přehrávače na bázi flash paměti té doby pojaly písničky jen asi na CD. Přehrávače s pevným diskem pojaly mnohem více, ale byly poměrně velké, těžké a měly obtížně ovladatelné uživatelské rozhraní, které se při procházení tisíců skladeb špatně škálovalo.

Většina přenosných multimediálních přehrávačů (PMP) navíc používala k přenosu hudby z hostitelského počítače do přehrávače pofidérní standard USB 1.1, takže uživatel musel na přenos skladby na CD čekat až pět minut. Při přenosu tisíců skladeb se doba přenosu mohla vyšplhat až na několik hodin.

S ohledem na špatný stav trhu s PMP se Jobs rozhodl, že by se Apple měl pokusit vytvořit vlastní MP3 přehrávač, který by dobře spolupracoval s iTunes a mohl by potenciálně přilákat více zákazníků k platformě Mac. Úkolem pověřil Jona Rubinsteina, tehdejšího senior viceprezidenta Applu pro hardware.

Rubinstein zahájil předběžný průzkum nápadů, jak postupovat. Od začátku měl na mysli dvě ingredience: rychlé rozhraní FireWire, které by vyřešilo problém s přenosem, a konkrétní 1,8palcový 5GB pevný disk od Toshiby, díky němuž by hudební zařízení Apple mohlo být menší než jakýkoli jiný přehrávač na bázi pevného disku na trhu.

Když byla většina inženýrů Applu zaneprázdněna projekty souvisejícími s Macem, Rubinstein vyhledal pomoc mimo společnost, aby dále určil proveditelnost hudebního přehrávače Apple. Díky osobním kontaktům se Rubinstein dozvěděl o člověku s vhodnou kvalifikací a zkušenostmi pro tuto práci. V lednu 2001 mu zavolal.

Zkoumání možností

Toho lednového dne jel Tony Fadell náhodou na lyžařském vleku, když mu zazvonil telefon. Volal Jon Rubinstein. Pozval Fadella k návštěvě Applu, aby s ním probral potenciální projekt, ale o jeho přesné povaze pomlčel.

Rubinstein měl pocit, že Fadell je ideální volbou pro zkoumání možností přenosných digitálních přehrávačů Apple díky Fadellovým bohatým zkušenostem s kapesními počítači. Pracoval ve společnosti General Magic (na operačním systému pro kapesní počítače s názvem Magic Cap) a později ve společnosti Philips Electronics, kde vedl vývoj kapesního počítače s operačním systémem Windows CE nazvaného Nino.

Ve společnosti Philips Fadell viděl potenciál digitálních audio přehrávačů díky setkání s firmou Audible, internetovým prodejcem audioknih, který chtěl své digitální audio produkty přenést na Nino. Fadell se považoval za oddaného hudebního fanouška; ve volných chvílích se rád věnoval dýdžejským akcím a představoval si den, kdy nebude muset mezi koncerty tahat svou objemnou sbírku cédéček.

Začal přemýšlet, zda by přístup společnosti Audible nemohl být řešením jeho problému, a vymýšlel způsoby, jak by mohl spojit digitální audio s hudbou. Fadell tuto myšlenku prozkoumal ve společnosti Philips, ale zjistil, že vedení společnosti nemá o jeho nápady velký zájem. Po krátkém působení ve společnosti RealNetworks Fadell odešel a založil vlastní digitální hudební společnost Fuse Systems.

Fuse vyvinul digitální jukebox, který ripoval CD na interní pevný disk, ale společnost měla problémy se získáváním finančních prostředků v době, kdy rizikoví kapitalisté fetišizovali software před hardwarem. Fadell dostal telefonát od Rubinsteina právě ve chvíli, kdy Fuse došly peníze.

Fadell zahájil první jednání se společností Apple v únoru 2001 a zpočátku si myslel, že Apple chce vytvořit PDA. Brzy Apple nabídl Fadellovi šestitýdenní smlouvu jako hardwarovému konzultantovi. Hned po podpisu smlouvy Rubinstein odhalil skutečné záměry Applu.

„Apple si myslel, že by mohl uvést na trh něco lepšího, a požádal mě, abych udělal nějaké návrhy,“ řekl Fadell v rozhovoru pro Macworld. „Jak by se dal vyrobit, jaké komponenty, kolik by to stálo a abych udělal všechny základní výzkumy a návrhy toho, co se mělo stát iPodem.“

Apple spojil Fadella se Stanem Ngem, veteránem marketingu produktů Apple, aby mu pomohl sžít se s jedinečnou kulturou společnosti. Během tohoto šestitýdenního období se Fadell setkal téměř s každým, koho v oboru kapesních počítačů znal, přičemž své skutečné cíle držel v tajnosti. Prostudoval výrobky konkurence a dospěl k názoru, že potřebuje malé, ultrapřenosné zařízení s velkou kapacitou a dlouhou výdrží baterie.

Fadell připravil tři návrhy prototypů potenciálního hudebního přehrávače Apple, přičemž každý model byl vyroben z desek z pěnového jádra s nalepenou hrubou grafikou rozhraní. Olověná rybářská závaží dala každé maketě přibližnou hmotnost finálního zařízení.

„Všechno to bylo velmi, velmi hrubé,“ vzpomíná Fadell. „Měl jsem na to jen šest týdnů a všechnu práci jsem skutečně dělal jen já.“

Když mu v polovině dubna 2001 vypršela smlouva, Fadell na důležité schůzce představil své prototypy vedení společnosti Apple, včetně Steva Jobse. Fadell záměrně nabídl Jobsovi nejprve své dvě nejméně nadějné makety (jedna z nich měla používat flash paměť, druhá vyměnitelné úložiště) a třetí schoval pod ozdobnou bambusovou mísu, kterou měl Jobs na stole v konferenční místnosti. Jak Fadell předpověděl, Jobsovi se nejvíce líbila třetí maketa.

Na téže schůzce představil Phil Schiller, senior viceprezident společnosti Apple pro celosvětový produktový marketing, makety přehrávače s dnes již známým rolovacím kolečkem. Schillera osobně tento nápad napadl jako řešení v té době znepokojivého problému s rozhraním.

Jiné MP3 přehrávače používaly tlačítka plus a minus, která se po jedné položce pohybovala v seznamu skladeb, což by bylo únavné, pokud by přístroj obsahoval tisíc skladeb – v podstatě byste museli tlačítko stisknout tisíckrát. S kolečkem by uživatel rychlým pohybem prstu procházel seznamem libovolnou rychlostí – tím spíš, že Apple by rychlost posouvání zrychloval, čím déle byste kolečkem točili.

Stevu Jobsovi se nápady, které viděl, líbily a nabídl Fadellovi práci ve společnosti Apple, aby v jeho práci pokračoval. Po období nejistoty nastoupil Fadell v dubnu 2001 do Applu na plný úvazek. Projekt iPodu – tehdy pod kódovým označením „P-68“ – byl oficiálně zahájen.