• Probuzený (sanskrt/Pali: Buddha) (v tomto významu k vlastnímu potenciálu)
• jeho učení (sanskrt: Dharma; páli: Dhamma)
• jeho společenství (sangha) ušlechtilých žáků (arija-savaka).

Různé školy v rámci buddhismu navíc používají prostrace různými způsoby, například tibetská tantrická předběžná praxe 100 000 prokrastinací jako prostředek k překonání pýchy (viz Ngöndro). Tibetští poutníci často postupují tak, že se na každém kroku plně prostrují a pak postupují vpřed, jakmile vstanou, a to tak, že si na každé části své cesty lehnou na obličej. Každé tři kroky zahrnují úplnou prostraci; číslo tři je považováno za odkaz na Trojitý drahokam. Často se tak postupuje kolem stúpy a při mimořádně namáhavé pouti se touto metodou zcela obchází hora Kailáš, přičemž absolvování 52 kilometrů dlouhé trasy trvá přibližně čtyři týdny. Není také neobvyklé vidět poutníky, kteří se klaní celou cestu ze svého domova do Lhasy, někdy i vzdálenost přes 2000 km, přičemž tento proces trvá až dva roky.

KřesťanstvíEdit

Bíle odění kandidáti jáhenství se během liturgie svěcení prostírají před oltářem katedrály Panny Marie Andělské v Los Angeles

Ve východním pravoslaví a západním pravoslaví se věřící prostírají během sedmi stanovených modlitebních dob; modlitební koberečky používají někteří vyznavači, aby věřícím poskytli čistý prostor pro jejich křesťanské modlitby k Bohu, např.např. při kanonických hodinách. Východní pravoslavní křesťané, např. koptové, zařazují do svých modliteb prostrace, které se provádějí čelem k východu v očekávání druhého příchodu Ježíše: „třikrát se prostrují ve jménu Trojice; na konci každého žalmu … při odříkávání ‚Aleluja‘; a několikrát během více než čtyřiceti elegií Kyrie“ (srov. Agpeya). Syrští pravoslavní a indičtí pravoslavní křesťané, stejně jako křesťané patřící k syrské církvi Mar Thoma (orientální protestantské denominaci), dělají několikanásobné poklony v sedmi pevně stanovených modlitebních časech, během nichž se modlí kanonické hodiny, třikrát během modlitby Qauma, při slovech „Ukřižovaný za nás, smiluj se nad námi!“, třikrát během recitace Nicejského vyznání víry při slovech „A vtělil se z Ducha svatého…“, „A byl za nás ukřižován…“, & „A třetího dne vstal z mrtvých…“, jakož i třikrát během modlitby Cherubínů při modlitbě slov „Požehnaná sláva Páně, z jeho místa na věky!“. (srov. Šehimo). Východní katolické obřady také používají prostrace podobným způsobem jako východní pravoslavné církve.

Mezi staroobřadníky se používá modlitební kobereček známý jako područnik, aby si člověk během prostrací udržel čistou tvář a ruce, protože tyto části těla se používají při znamení kříže.

Římskokatolická, luteránská a anglikánská církev používají při udělování kněžského svěcení, řeholní profesi a svěcení panen plné prostrace vleže na podlaze obličejem dolů. V římskokatolické církvi a ve Spojené metodistické církvi se navíc na začátku velkopáteční liturgie celebrující kněz a jáhen pokleknou před oltářem. Dominikánská praxe při velkopátečních bohoslužbách v převorských kostelech zahrnuje prostraci všech řeholníků v uličce kostela. V římskokatolických, luteránských a anglikánských církvích mohou částečné prostrace („hluboké úklony“) nahradit poklony pro ty, kdo se nemohou poklonit. Poklona se vždy provádí před Bohem a v případě svěcení, profese nebo konsekrace se kandidáti klaní před oltářem, který je symbolem Krista.

Východní pravoslavní poutníci dělají poklony na Golgotě v chrámu Božího hrobu v Jeruzalémě.

Ve východní pravoslavné bohoslužbě (byzantského obřadu) poklonám předchází učinění znamení kříže a spočívají v pokleknutí a dotyku hlavy s podlahou. Běžně se provádějí jak v určitých okamžicích během bohoslužeb, tak při uctívání relikvií nebo ikon. Poklony jsou však zakázány na Den Páně (neděle) a během Paschaltidy (velikonoční období) na počest Zmrtvýchvstání Páně a tradičně se nedoporučují o velkých svátcích Páně. Během Velkého půstu a Svatého týdne jsou předepsány časté poklony (viz Modlitba sv. Efréma). Pravoslavný křesťan může také dělat poklony před lidmi (i když v tomto případě bez znamení kříže, protože se nejedná o úkon uctívání nebo bohoslužby), například před biskupem, svým duchovním otcem nebo mezi sebou navzájem, když prosí o odpuštění (zejména při bohoslužbě nešpor, kterou začíná Velký půst odpoledne na neděli odpuštění). Ti, kdo nejsou fyzicky schopni udělat plnou poklonu, ji mohou nahradit metanií (úklonou v pase).

HinduismusUpravit

Hlavní články: Uctívání v hinduismu zahrnuje vzývání vyšších sil, aby pomohly v duchovním a hmotném pokroku, a je zároveň vědou i uměním. Obvykle se vyvolává smysl pro bhakti neboli oddanou lásku. Tento pojem je v hinduismu pravděpodobně ústřední. Přímý překlad ze sanskrtu do češtiny je problematický. Uctívání má mnoho podob v závislosti na komunitních skupinách, geografii a jazyce. Existuje příchuť lásky a zamilovanosti do jakéhokoli objektu nebo ohniska oddanosti. Uctívání se neomezuje na žádné místo uctívání, zahrnuje také osobní rozjímání, umělecké formy a skupinu. Lidé obvykle vykonávají uctívání, aby dosáhli nějakého konkrétního cíle nebo aby integrovali tělo, mysl a ducha a pomohli tak vykonavateli vyvinout se ve vyšší bytost.

IslámUpravit

Hlavní článek: V islámu zaujímá sajadat (poklona) zásadní postavení mezi pěti povinnými (vadžib) každodenními rituálními modlitbami:

.

V islámu se poklony (sajadat, množné číslo od sujud nebo sajda) používají ke chvále, oslavě a pokoře před Alláhem (Bohem) a jsou podstatnou součástí pěti povinných denních modliteb; to je považováno za povinné pro každého muslima, ať už se modlí jednotlivě nebo ve shromáždění. Třicátá druhá kapitola (súra) Koránu se navíc jmenuje As-Sajdah („Poklona“: viz 32,1 (přeložil Jusúf Alí)), přičemž arabské slovo sujud (znamenající rovněž pokání) se v Koránu objevuje asi devadesátkrát, což je podle mnoha muslimských učenců další příklad jeho významu v islámu.

Podle tradičního popisu Muhammadových slov a činů, který je obsažen ve sbírce hadísů Ibn Mádžy, Muhammad údajně řekl, že „modlitba je lékem na mnoho nemocí“, a doporučil lidem, aby vykonávali prostrace s grácií.

Je také důležité poznamenat, že v islámu je prostrace komukoli jinému než Alláhovi naprosto zakázána. Mohamed muslimům přísně zakázal klanět se před ním. Bez ohledu na okolnosti by ji žádný muslim neměl vyžadovat, nebo dokonce přijímat od druhých.

DžinismusUpravit

V džinismu se klade velký důraz na poklonu, zejména když se oddaný nachází v chrámech nebo před vysokými dušemi. Představuje odevzdání ega.

JudaismusEdit

Prorok Abrahám se klaní před třemi návštěvníky

V judaismu Tanach a talmudické texty i spisy gaonimů a rišonimů naznačují, že prostrace byla v židovských komunitách až do určitého období středověku velmi běžná. V Mišne Tora Maimonides uvádí, že plná prostrace (s tělem přitisknutým k zemi) by se měla praktikovat na konci amidy, která se recituje třikrát denně. Členové karaimského vyznání praktikují během modliteb plnou prostraci. Ortodoxní aškenázští Židé se tradičně klaněli během Roš hašana a Jom kipur, stejně jako jemenští Židé během části každodenní židovské modlitby Tachanun. Etiopští Židé se tradičně klaněli během svátku specifického pro jejich komunitu, známého jako Sigd. Sigd pochází z kořene slova, které v ge’ezštině, aramejštině a arabštině znamená poklonu. Mezi Talmidem haRambamem existuje hnutí za obnovení prostrace jako pravidelné součásti každodenní židovské bohoslužby.

Rabinský judaismus učí, že když velekněz na Jom kipur vyslovil ve Svatyni svatých jeruzalémského chrámu Tetragrammaton, lidé na nádvoří se měli při hlasitém vyslovení jména zcela poklonit.

Judaismus zakazuje klanět se přímo na kamenném povrchu, aby nedošlo k záměně s podobnými praktikami kanaánských polyteistů.

SikhismusUpravit

Sikhové se klaní před Guru Granth Sahibem, svatým písmem sikhů. Sikhové považují Guru Granth Sahib za svého živého Gurua a neměnné Boží slovo: pokleknutím tak sikhové předkládají hlavu svému Guruovi a čekají na příkaz, který je přijímán ve formě hukamnamy neboli náhodného otevření Guru Granth Sahib, aby se odhalil edikt pro jednotlivce nebo shromáždění (podobně jako ve starověké římské praxi sortes sanctorum, formě bibliomantie). Sikhové nazývají prostraci mutha tekna („sklonění čela“). Kdykoli a kolikrát je sikh v přítomnosti Guru Granth Sahibu, poklekne, obvykle při prvním pohledu na Guru Granth Sahib a znovu při odchodu z přítomnosti Guru Granth Sahibu. Při osobním uctívání (ranní Nitnem a večerní Rehras) se sikhové pokloní po skončení modliteb a ardů. Směr prostrace není důležitý, protože sikhové kladou důraz na všudypřítomnost Boha: pokud je to však možné, mají sikhové tendenci klanět se směrem, ve kterém jsou uloženy bani (knihy obsahující Boží slovo, například Gutka Sahib nebo Pothi Sahib). Dalšími poklonami, které sikhové z indické kultury praktikují, jsou doteky nohou na znamení úcty a velké pokory (obvykle se dělají prarodičům a jiným starším členům rodiny). Úplná prostrace je vyhrazena Guru Granth Sahibovi, protože prostrace je považována za vrcholný projev fyzické pokory a úcty.

.