Pompeje bylo velké římské město v italském regionu Kampánie, které bylo po výbuchu nedaleké hory Vesuv v roce 79 n. l. zcela pohřbeno sopečným popelem. Město bylo vykopáno v 19. a 20. století n. l. a díky svému vynikajícímu stavu dochování poskytlo neocenitelný vhled do římského světa a může si činit nárok na to, že je nejbohatší archeologickou lokalitou na světě, pokud jde o samotný objem údajů, které mají vědci k dispozici.

Osídlení v Kampánii

Oblast byla původně osídlena v době bronzové na srázu při ústí řeky Sarno. Lokalita Pompejí a okolí nabízela dvojí výhodu – příznivé klima a bohatou sopečnou půdu, která umožnila rozkvět zemědělské činnosti, zejména pěstování oliv a vinné révy. Původní osadníci netušili, že samotný sráz, na kterém stavěli, vznikl dávno zapomenutou erupcí dnes zdánlivě nevinné hory, která jejich město zastiňovala. V řecké mytologii se však našel náznak síly sopky v legendě, že zde Herkules bojoval s obry v ohnivé krajině. Ostatně podle této hrdinské epizody bylo pojmenováno i nedaleké město Herculaneum, které později postihl stejný osud jako Pompeje. Servius nás navíc informuje, že název Pompeje je odvozen od slova pumpe, což byl pamětní průvod na počest Herkulova vítězství nad obry.

Řekové založili v Kampánii kolonie v 8. století př. n. l. a Etruskové zde byli také přítomni, dokud nebyli poraženi Syrakusany a místními Řeky v bitvě u Cumae v roce 474 př. n. l.. Od té doby začali do oblasti pronikat Samnité z místních hor a ovládali ji. Ve 4. století př. n. l. propukly v Kampánii samnitské boje, které vyústily v samnitské války (343-290 př. n. l.), a začátek římského vlivu v regionu. Pompeje se těšily přízni Říma, město vzkvétalo a ve 2. století př. n. l. zde byly realizovány rozsáhlé stavební projekty. Pompeje však byly díky svému samnitskému původu vždy nezávislé na římské moci a Sulla po vzpouře město oblehl a v roce 80 př. n. l. zde založil svou kolonii Venuše, v níž znovu usadil 4-5 000 legionářů. Následovalo další období prosperity, vznikl místní senát (ordo decurionum) a byl postaven nový amfiteátr a odeion pro 5000, resp. 1500 diváků. Po staletích vzestupů a pádů dosáhlo město svého vrcholu.

V důsledku seismické činnosti a změn na pobřeží stojí nyní Pompeje 2 km ve vnitrozemí, ale v římských dobách by byly mnohem blíže k moři a ústí řeky Sarno a asi o čtyři metry níže. Římské město Pompeje se rozkládá na ploše přibližně tří kilometrů čtverečních (jedna třetina zůstává nevykopána), ale hustě osídlena byla i vnější předměstí. V okolní krajině se nacházely také stovky farem a asi stovka vil. Počet obyvatel města se odhaduje na 10-12 000, z toho třetinu tvořili otroci. Na okolních farmách a ve vilách mohlo žít ještě dvakrát tolik lidí. Pobřeží Kampánie bylo oblíbeným hřištěm zámožných Římanů, a tak byly mnohé vily obzvláště honosné s panoramatickým výhledem na moře. Předpokládá se, že i Nero (vládl 54-68 n. l.) měl vilu poblíž Pompejí, a je třeba připomenout, že jeho manželka Poppaea Sabina byla zdejší rodačkou.

Prosperující obchodní centrum

Město bylo jedním z významnějších přístavů Neapolského zálivu a okolních osad, jako je Nola, Nuceria a Aceria, posílaly své produkty do Pompejí k přepravě po celé říši. Vyváželo se zboží jako olivy, olivový olej, víno, vlna, rybí omáčka (garum), sůl, vlašské ořechy, fíky, mandle, třešně, meruňky, cibule, zelí a pšenice a dováželo se exotické ovoce, koření, obří škeble, hedvábí, santalové dřevo, divoká zvířata pro arénu a otroci pro obsluhu prosperujícího zemědělství. Pokud jde o jídlo, víme, že kromě výše uvedených potravin se v jídelníčku Pompejanů vyskytovalo také hovězí a vepřové maso, ptáci, ryby, ústřice, korýši, šneci, citrony, fíky, salát, artyčoky, fazole a hrách. Některé z těchto a dalších pochoutek, jako jsou myši pečené na medu a játra parmice šedé, však byly dostupné pouze zámožnějším občanům.

Samotné město bylo podle římského zvyku obehnáno hradbou s mnoha branami, často se dvěma až třemi klenutými vchody, které oddělovaly pěší a automobilovou dopravu. Uvnitř hradeb jsou široké dlážděné ulice v převážně pravidelném uspořádání (s výjimkou poněkud chaotického jihozápadního nároží), ale neexistovaly zde žádné názvy ani čísla ulic. Existují také doklady o tom, že v některých ulicích byl provoz omezen pouze na jeden směr. Město představuje překvapivou směsici několika tisíc budov: obchodů, velkých vil, skromných obydlí, chrámů, taveren (cauponae), hrnčírny, cvičiště, lázní, arény, veřejných latrín, tržnice (macellum), škol, vodárenských věží, květinové školky, fullerií, baziliky, nevěstinců a divadel. Mezi tím vším byly stovky malých svatyní nejrůznějších božstev a předků a asi čtyřicet veřejných kašen. Stručně řečeno, Pompeje měly veškeré vybavení, které by člověk očekával v prosperující a prosperující komunitě.

Pompeje měly mnoho velkých vil, z nichž většina byla postavena ve 2. století př. n. l. a dokládají řecký koloniální původ města. Typickým vstupem do těchto honosných sídel byl malý uliční vchod se vstupní chodbou (fauceis), která se otevírala do velkého sloupového atria s obdélníkovým bazénem s vodou (impluvium) otevřeným k nebi a z něhož se vstupovalo do dalších místností, například do ložnice (cubicula) nebo jídelny. Pohyblivé zástěny, často zdobené mytologickými výjevy, oddělovaly místnosti a v zimě udržovaly teplo, které poskytovaly rožně. K dalším společným rysům patřilo tablinum nebo prostor v hale, kde se uchovávaly archivy a cennosti, a bylo zde také místo pro kult předků (alae), který byl tak důležitou součástí života římské rodiny. Pozoruhodným rysem těchto sídel jsou nádherné podlahové mozaiky, které zobrazují nejrůznější výjevy od mýtů až po obchodní aktivity majitele domu.

Mnoho domů mělo soukromou zahradu (hortus) se sochami, zdobenými fontánami, pergolami pokrytými vinnou révou, plátěnými markýzami a to vše obklopené peristylem. Mnohé soukromé rezidence měly dokonce plochy věnované vinařství. Faunův dům je dobrým příkladem typické honosnější pompejské rezidence.

Mnoho větších vil mělo v zahradě také stálé triklinium nebo jídelní kout, aby hosté mohli stolovat venku na polstrovaných lavicích. Deset takových vil mělo dokonce soustavu malých kanálků, které vedly mezi jídelnami, takže když kolem nich proplouvaly pokrmy, mohli si vybrat z nabízených lahůdek. Ty vily, které takové kouzlo neměly, často používaly nástěnné malby trompe-l’oeil, aby vytvořily iluzi výhledů do krajiny. Nástěnné malby z těchto sídel totiž umožnily nahlédnout i do nesčetných dalších oblastí pompejského života, jako je náboženství, sex, strava, odívání, architektura, průmysl a zemědělství. Příležitostně také odhalovaly postavení hostů, protože sezení bylo formálně uspořádáno tak, že důležitost hosta stoupala s tím, jak se obcházel kruh strávníků ve směru hodinových ručiček, a někdy nástěnná výzdoba odrážela postavení hosta, který jedl před ní.

V naprostém protikladu k bohatším sídlům se dochovaly také ubikace otroků, které ukazují stísněnou, vězení podobnou existenci této velké části obyvatelstva. K další skromnější architektuře patřila základní dvou- nebo někdy i třípatrová obydlí, jednoduché hostince a malé budovy, nic víc než kóje se závěsy, v nichž provozovaly své řemeslo prostitutky z nižších vrstev.

Vesuv se probouzí

Oblast kolem hory Vesuv dostala první varovné znamení, že se hora možná znovu probouzí, když ji 5. února 62 n. l. zasáhlo silné zemětřesení. Zemětřesení mělo sílu 7,5 stupně Richterovy stupnice a zpustošilo okolní města; poškozeny byly dokonce i části Neapole vzdálené 20 mil (32 km). V Pompejích uniklo poškození jen málo budov. Chrámy, domy a části silných městských hradeb se zřítily, části města zpustošily požáry a dokonce i ovce v okolní krajině uhynuly v důsledku úniku jedovatých plynů. Počet obětí se pravděpodobně počítal spíše na tisíce než na stovky. Poškozením akvaduktů a podzemního potrubí bylo vážně zasaženo i zásobování města vodou. Proces obnovy také ztížilo zřícení mostu přes řeku Sarno. Situace byla tak špatná, že značná část obyvatelstva město nadobro opustila. Město však pomalu provádělo opravy, některé narychlo, jiné uvážlivěji, a život se začal vracet do normálu. K opravám a zlepšením občanské vybavenosti jistě přispěla i královská návštěva císaře Nerona v roce 64 n. l., což byla příležitost, která vedla ke zrušení zákazu gladiátorských her zavedeného po slavných davových nepokojích v roce 59 n. l. V roce 64 n. l. se město vrátilo do svého původního stavu.

Seismická aktivita pokračovala i v následujícím desetiletí, ale zdá se, že obyvatele příliš neznepokojovala. Život a opravy po katastrofě z roku 62 n. l. pokračovaly až do roku 79 n. l. Tehdy, ve vrcholném létě, se začaly dít podivné věci. V řece Sarno plavaly mrtvé ryby, prameny a studny nevysvětlitelně vysychaly a vinná réva na svazích Vesuvu záhadně vadla a odumírala. Seismická aktivita, i když nebyla nijak silná, se dramaticky zvýšila. Něco zjevně nebylo v pořádku. Kupodivu, i když někteří lidé město opustili, zdálo se, že většina obyvatel se stále příliš neznepokojuje událostmi, které se odehrávaly, ale netušili, že je čeká apokalypsa.

Volkanická erupce v Pompejích, 79 n. l.

Ráno 24. srpna 79 n. l. (tradiční datum, i když částečný nápis objevený na místě v roce 2018 n. l. naznačuje, že k erupci ve skutečnosti došlo někdy v polovině října) ohromná rána signalizovala, že magma, které se hromadilo posledních tisíc let, konečně prorazilo kráter Vesuvu. Ze sopky se valil oheň a dým. V tuto chvíli se mohlo zdát, že hora nedělá nic jiného, než že nabízí neškodnou pyrotechnickou show, ale v poledne Vesuv vybuchl: Ještě větší exploze odnesla celý kužel Vesuvu a mohutný hřibovitý oblak pemzových částic vystoupal do výšky 27 mil (43 km). Síla výbuchu byla vypočítána jako 100 000krát větší než síla jaderné bomby, která v roce 1945 zničila Hirošimu. Popel, který začal padat na Pompeje, byl sice lehký, ale jeho hustota byla taková, že během několika minut bylo vše pokryto centimetrovou vrstvou. Lidé se snažili z města uprchnout nebo hledali úkryt, kde se dalo, a ti, kteří úkryt neměli, se zoufale snažili udržet se nad pohyblivými vrstvami sopečného materiálu.

Pozdě odpoledne se pak vzduchem rozezněl další mohutný výbuch, který vyslal sloup popela o šest kilometrů vyšší než předchozí mrak. Když popel dopadl, byl jako mnohem těžší kameny než při první erupci a sopečný materiál, který dusil město, byl nyní už metr silný. Budovy se začaly pod nahromaděnou vahou hroutit; přeživší se kvůli větší ochraně choulili u zdí a pod schody, někteří objímali své blízké nebo svírali nejcennější věci. Pak se v jedenáct hodin večer obrovský mrak visící nad sopkou zhroutil pod vlastní vahou a rozmetal město v šesti ničivých vlnách přehřátého popela a vzduchu, který udusil a doslova upekl těla všech obyvatel. Popel stále padal a kdysi živé město bylo neúprosně pohřbeno metry hluboko, aby bylo ztraceno a zapomenuto, vymazáno z povrchu zemského.

Znovuobjevení &Archeologie

Pompeje byly konečně znovuobjeveny v roce 1755 n. l., kdy byly zahájeny práce na stavbě Sarnova kanálu. Ukázalo se, že místní historky o „městě“ se zakládají na pravdě, když se pod pouhými několika metry sopečných trosek nacházelo celé město. Od té doby se Pompeje staly důležitou zastávkou na módní Grand Tour a navštívily je takové osobnosti jako Goethe, Mozart a Stendhal. Posledně jmenovaný dokonale vystihl zvláštní a silný dojem, který na moderního návštěvníka toto obrovské okno do minulosti udělalo, když napsal: „…tady máte pocit, že už jen tím, že tam jste, víte o tom místě víc než kterýkoli jiný učenec“.

Kromě architektonických pozůstatků se vědcům v Pompejích naskytl důl mnohem vzácnějších historických artefaktů, skutečná pokladnice dat, která poskytuje jedinečný pohled do minulosti. Například množství bronzových sošek vedlo vědce k poznání, že tento materiál byl v římském umění používán častěji, než se dosud předpokládalo. Zvláště bohatým zdrojem dat byly kosterní pozůstatky a možnost pořídit sádrové odlitky otisků, které mrtví zanechali ve vulkanickém materiálu, poskytují důkazy o tom, že zkažené zuby byly běžným problémem – sklovina byla opotřebována kamennými úlomky v chlebu, zbytky z čedičového mlýnského kamene. Častým problémem byly zubní kazy a abscesy způsobené přeslazenou stravou a rozšířená byla také tuberkulóza, brucelóza a malárie. Kosterní pozůstatky otroků, často nalezené navzdory katastrofě stále spoutané, také vyprávějí smutný příběh o podvýživě, chronické artritidě a deformacích způsobených přepracováním.

Díky bohatým písemným záznamům, které se na místě dochovaly, bylo možné rekonstruovat i každodenní život města. Ty mají podobu tisíců volebních oznámení a stovek voskových tabulek, které se týkají především finančních transakcí. Vosk těchto tabulek se již dávno roztavil, ale na dřevěném podkladu často zůstaly otisky pera. K dalším neocenitelným textovým pramenům patří nápisy, graffiti, štítky na amforách, pečeti a nápisy na hrobech. Nejenže jsou tyto prameny pro historika obvykle nedostupné, ale jejich rozmanitost umožňuje nahlédnout do částí společnosti (otroci, chudí, ženy, gladiátoři.), které jsou v tradičně dochovaných textech, jako jsou učené knihy a právní záznamy, obvykle opomíjeny nebo jsou zpracovány jen spoře. Víme, že se každoročně konalo čtyřicet takových či onakých slavností a že sobota byla dnem trhu. Z graffiti se například dozvídáme, jak byl gladiátor „povzdechem a radostí dívek“, mozaika v domě místního obchodníka hrdě hlásá „Zisk je radost“ a opravy na tabulkách odhalují měnící se postavení občanů v průběhu času. Zachovalo se však něco víc než jen jména a čísla. Jedinečné archeologické nálezy z Pompejí nám umožňují to nejvzácnější – možnost rekonstruovat skutečné myšlenky, naděje, zoufalství, vtip a dokonce i samotnou všednost těchto lidí, kteří žili tak dávno.