„Výměna matek se podařila – v plástech jsou larvy,“ říká Lionel Garnery a drží rámek pokrytý včelími dělnicemi. Drobné bílé tečky na dně buněk potvrzují, že nová královna včelstva skutečně začala klást vajíčka. Jsme v Černé včelí konzervatoři1 ve francouzském lese Rambouillet. V tomto „malém rajském koutku hodinu cesty od Paříže“, kde se to hemží břízami, kvetoucím vřesem a kapradím, na nichž včely v těchto posledních letních dnech hodují, postavil výzkumný pracovník specializující se na genetiku včelích populací v laboratoři EGCE2 asi 40 úlů. Cíl je stejně jako u dalších zhruba 20 konzervatoří po celé Francii jasný: zajistit přežití včely černé, domestikované západoevropské včely medonosné. Apis mellifera mellifera, abychom jí dali vědecký název, je totiž skutečně ohrožena.
„Za posledních 20 let se produkce medu ve Francii snížila na polovinu,“ říká Vincent Bretagnolle, ekolog z CEBC3 se sídlem v západní Francii. Jedná se o součást masivního poklesu populací včel medonosných v celém vyspělém světě, od Spojených států přes Evropu až po Austrálii. Znepokojivý jev známý jako „Colony Collapse Disorder“ (CCD) byl poprvé zdokumentován v USA na počátku 90. let 20. století. V roce 1995 zasáhl Francii, kde někteří včelaři zaznamenali ztráty až 90 % – což je mnohem více než 5 až 10 % úmrtnost, která se u včelstev běžně vyskytuje.
A kolaps včelích populací – domácích i divokýchOdhaduje se, že polovina našich polí, sadů a zeleninových zahrad je opylována divokými včelami, kterých je ve Francii asi 1000 různých druhů (většina z nich je samotářská a neprodukuje med) – má dalekosáhlé důsledky. Opylováním kvetoucích rostlin zajišťují krmné včely reprodukci mnoha druhů rostlin. Na tomto opylování závisí nejméně třetina světových potravinářských plodin, bez nichž by nebyla například rajčata, cukety, jahody nebo jablka. Celková hodnota ekologických služeb poskytovaných včelami? 153 miliard eur na celém světě, odhaduje francouzský Institut pro agronomický výzkum (Inra).4
Škodlivé zemědělské postupy
V devadesátých letech minulého století začali včelaři podezřívat novou třídu insekticidů na plodiny, neonikotinoidy. Tyto látky, vyvinuté v 80. letech 20. století, jsou silně neurotoxické látky, které působí přímo na centrální nervový systém škůdců plodin. „Na rozdíl od předchozích generací pesticidů se neonikotinoidy šíří nejen na samotné rostliny, ale mohou být naneseny přímo na semena,“ vysvětluje Axel Decourtye, ekotoxikolog a ředitel francouzského včelařského institutu.5 „Jsou to systémové insekticidy, které se dostávají do všech rostlinných tkání, včetně pylu a nektaru květů.“
Výzkumníci velmi rychle prokázali účinky na včely: při vysokých dávkách neonikotinoidy včely zabíjejí, zatímco při nižších dávkách zhoršují kognitivní schopnosti včel hledajících potravu a znemožňují jim najít cestu zpět do úlu. V roce 2013 bylo evropským moratoriem pozastaveno používání neonikotinoidů u čtyř plodin opylovaných včelami: řepky, slunečnice, kukuřice a bavlny. Ostatní obiloviny, jako je zejména pšenice, jsou opylovány výhradně větrem. Přesto tyto cílené zákazy – v současné době uplatňované pouze v Evropě – nemusí k zastavení poklesu včelích populací stačit. „V roce 2012 studie provedená na polích v naší pozorovací zóně v Chizé6 zjistila, že řepkový nektar obsahoval stopy imidaklopridu, neonikotinoidu běžně používaného na pšenici,“ říká Bretagnolle. „Ve skutečnosti pocházel z obilovin, které se tam pěstovaly v předchozích letech!“
A existuje jednoduché vysvětlení: „Tyto účinné insekticidy mají silnou afinitu k vodě a vyznačují se dlouhodobou perzistencí v životním prostředí,“ vysvětluje Decourtye. Francouzský parlament, upozorněn na situaci studiemi vědců a po živé diskusi, odhlasoval v červenci 2016 v rámci zákona o biologické rozmanitosti úplný zákaz neonikotinoidů ve Francii od roku 2018.
Tento krok sice představuje vítězství pro včelaře a řadu výzkumníků, ti však zůstávají ohledně výsledků této nové legislativy opatrní. „Politici si nesmí představovat, že problém včel vyřešili jedním tahem,“ varuje David Biron, parazitolog z LMGE.7 „Příčiny úbytku včel zdaleka nespočívají jen v používání neonikotinoidů na zemědělských plodinách. Probíhající výzkumy dodávají stále větší váhu hypotéze o vícenásobném stresu, který je důsledkem kombinace řady faktorů.“
„Intenzivní zemědělství, zjednodušování zemědělské krajiny a příchod zvláště virulentních patogenů, stejně jako nové postupy včelařů, to vše oslabuje včely a přispívá k pozorovaným škodám na včelstvech,“ říká Bretagnolle. Výzkumník sleduje několik desítek včelstev s Inrou v oblasti Chizé a již několik let se snaží přesvědčit zemědělce, aby přestali se systematickým hubením plevelů. Nejenže se tak děje především masivním používáním herbicidů, ale mezi nimi rostou luční květiny (například máky a zvonky), které jsou pro včely obzvláště atraktivní. Mezi květem řepky na jaře a květem slunečnice na konci července nemají včely co sklízet a jejich zdroje potravy zůstávají na několik týdnů značně omezené. Tento úbytek živin se ještě zhoršuje tím, že mizí živé ploty z hlohů a louky, na kterých kvete vojtěška a světlice.
„Aby si včely udržely život, krmí je stále více včelařů pytli s cukrovým sirupem – což je pro údajně soběstačné tvory nemyslitelné,“ upozorňuje Bretagnolle, který také poukazuje na stále rozšířenější používání transhumace mezi velkými včelaři. „Sledují cykly kvetení plodin a přesouvají svá včelstva mezi jihem a severem Francie a do hor. Tato praxe samozřejmě není bez problémů, například s možným šířením nemocí.“
V poslední době se ve zprávách objevuje žlutonohý neboli asijský hraboš, který byl omylem zavlečen v roce 2004 (viz naše video) a stal se skutečnou hrozbou pro již oslabené kolonie v jihovýchodní Francii. Přitom již několik desetiletí jsou včely většinou konfrontovány s extrémně virulentními patogeny, z nichž většina byla zavlečena náhodně. Patří mezi ně bakterie způsobující evropský a americký hnilobný roztoč8 , mikrosporidie (mikroskopické houby) jako Nosema ceranae a Nosema apis, které způsobují akutní průjem potenciálně smrtelný pro včely, ale také a především patogen, kterého se včelaři obávají nejvíce: roztoč varroa, který se k nám dostal z Asie v 70. letech 20. století. „Tento parazit, přenašeč mnoha virů, se přisává na včely a proniká jejich kůží, aby se živil hemolymfou (krevní ekvivalent hmyzu),“ říká Biron. „Jeden z virů přenášených tímto roztočem, CBPV (Chronic Bee Paralysis Virus), způsobuje třesavku, kterou včelaři občas zaměňují za účinky neonikotinoidů.“ Byly také prokázány fatální synergické účinky mezi patogeny a insekticidy: tak infekce Nosema ceranae zdvojnásobuje úmrtnost včel vystavených nízkým dávkám insekticidů, které se obvykle považují za nesmrtící.
Problematický dovoz matek
Posledním vysvětlením zvýšené křehkosti včelstev je masivní dovoz matek z jiných poddruhů.9 „Od roku 1995 se francouzští včelaři, čelící nedostatečnému počtu lokálně chovaných černých včelích matek, masivně obraceli na země jako Itálie a Řecko, kde skutečné „továrny na matky“ produkují až 100 000 jedinců ročně,“ vysvětluje Garnery. Problém však spočívá v tom, že kromě toho, že tyto matky z poddruhů původem z Itálie (Ligustica), Řecka (Cecropia a Carnica) nebo Kavkazu (Apis mellifera caucasica) přenášejí patogeny, které černé včely neznají, jsou špatně přizpůsobeny ekosystémům ve Francii, jako jsou druhy dostupných květů, cykly kvetení, klima atd. „Tyto královny kladou v lednu a únoru, tedy v době, kdy v našich severních zeměpisných šířkách nejsou k dispozici žádné zdroje potravy,“ dodává Garnery. „Aby dělnice vylíhlé z těchto vajíček nezemřely hlady, musí být uměle udržovány cukrem, což narušuje fungování přirozeného výběru, a brání jim tak v adaptaci na nové prostředí.“
Dalším velkým problémem je, že tyto masivní dovozy vedou ke špatné kontrole genofondu s doprovodným rizikem znečištění genomu včely černé, která je doposud typem včely nejlépe přizpůsobeným podmínkám ve Francii. „Máme velmi malou kontrolu nad genetikou včel,“ pokračuje Garnery. „Ačkoli je v každém včelstvu skutečně jen jedna královna, z níž pocházejí všechny dělnice, je oplodněna 15 až 20 samci najednou! Za těchto podmínek je obtížné zajistit selekci, na rozdíl například od rostlin nebo domácích zvířat.“
V důsledku toho si včelaři již nejsou jisti, zda jejich včelstva obsahují včely černé, italské, řecké nebo křížence několika druhů. „Proto je nezbytné zajistit zachování a udržitelný rozvoj každého poddruhu včely medonosné, a zejména včely černé,“ uzavírá Garnery. Kromě ochranných opatření jde výzkumník dokonce tak daleko, že navrhuje, aby francouzské konzervatoře pro černou včelu produkovaly matky v co nejbližším „průmyslovém“ měřítku a spolupracovaly například s profesionálními včelaři, aby těm francouzským nabídly alternativu k italským a řeckým matkám, a tím aktivně pomohly zvrátit osud francouzských včelstev.
- 1. Conservatoire de l’abeille noire d’Île-de-France. www.abeille-noire.org
- 2. Včelařství. Laboratoire évolution génomes comportement écologie (CNRS / Université Paris-Saclay / IRD).
- 3. Centre d’études biologique de Chizé.
- 4. Institut national de la recherche agronomique.
- 5. Národní ústav zemědělského výzkumu. Institut Technique et Scientifique de l’Apiculture et de la Pollinisation-Institut de l’abeille.
- 6. Vědecký ústav pro včelařství a opylování. Dílenská oblast „Plaine & Val de Sèvre“ je obilnářská rovina jižně od města Niort. Nachází se v ní přibližně 450 zemědělských podniků a jejím cílem je studium vztahu mezi zemědělstvím a biologickou rozmanitostí.
- 7. Laboratoire Microorganismes : Génome et Environnement (CNRS / Université d’Auvergne / Université Blaise-Pascal).
- 8. Laboratoř pro mikroorganismy : Génome et Environnement (CNRS / Université d’Auvergne / Université Blaise-Pascal).
- 9. Laboratoř pro mikroorganismy : Génome et Environnement (CNRS / Université d’Auvergne / Université Blaise-Pascal). Ve Francii musí být ohniska výskytu amerického moru včelího plodu nahlášena úřadům a celé včelstvo musí být zničeno.
- 9. Výskyt amerického moru včelího plodu ve Francii je nutné nahlásit úřadům. Druh včely medonosné, Apis mellifera, zahrnuje 26 poddruhů, mimo jiné včelu černou (Apis mellifera mellifera), která obývá oblast od Pyrenejí po Skandinávii, dále včelu italskou, řeckou, několik druhů včel afrických a včelu orientální (Blízký východ).