Je to otázka, která často trápí lidi po bolestivém rozchodu: Co se stalo špatně? Při hledání odpovědi si lidé obvykle vytvářejí nové vztahové příběhy, analyzují události, které rozchodu předcházely, a na jejich základě vytvářejí ucelené vyprávění. V některých případech může být tento typ vyprávění pozitivní a pomáhá lidem pochopit – a vyrovnat se – s bolestnými věcmi, které se jim staly. Jindy však může být proces vyprávění negativní a bolest spíše prohlubuje, než aby ji zmírňoval.

Moje kolegyně Carol Dwecková a já zkoumáme, proč některé lidi pronásledují duchové jejich romantické minulosti, zatímco jiní se zdají být schopni přenést se přes neúspěšné vztahy s minimálními obtížemi. V průběhu našeho výzkumu jsem přečetl stovky osobních příběhů o ukončení vztahů a tyto příběhy nabízejí určitá vodítka k tomu, co člověka posouvá do jedné nebo druhé skupiny.

V jedné studii jsme s Dweckovou požádali lidi, aby se zamysleli nad okamžikem, kdy byli v romantickém kontextu odmítnuti, a pak o této otázce napsali: Co jste si z tohoto odmítnutí odnesli? U některých lidí bylo z jejich odpovědí zřejmé, že je odmítnutí začalo definovat – předpokládali, že jejich bývalý partner na nich objevil něco skutečně nežádoucího. Jedna osoba například napsala: „Všechno šlo dobře, když se mnou najednou přestal mluvit. Netuším proč, ale myslím, že viděl, že jsem příliš vlezlá, a to ho odradilo.“ Jiná řekla: „Měl jsem pocit, že jsem se s ním rozešla: „Dozvěděla jsem se, že jsem příliš citlivá a že lidi od sebe odstrkuji, aby mě neodstrčili jako první. Tato vlastnost je negativní a lidi z ní šílí a odhání je.“

V těchto typech příběhů odmítnutí odhalilo skrytou vadu, která vedla lidi k tomu, aby zpochybnili nebo změnili svůj vlastní pohled na sebe sama – a často vykreslili svou osobnost jako toxickou, s negativními vlastnostmi, které mohou kontaminovat další vztahy. Jeden z účastníků studie napsal: „Dozvěděl jsem se, že mám část své osobnosti, která sabotuje mé štěstí“. Jiný se svěřil: „Mám pocit, že se mi to nelíbí: „Cítím se zraněná a odmítnutá. Snažím se sama sobě namluvit, že to nebyla moje chyba a že to byla prohra toho člověka, ale nemohu si pomoci, cítím se neschopná.“

Mnoho z těchto příběhů bylo podobných těm, které jsem slyšela od svých přátel po jejich vlastních rozchodech. Refrény byly povědomé: „Proč jsem nebyl dost dobrý?“ nebo „Je se mnou něco špatně?“. Když lidé vidí své bývalé partnery v nových vztazích, často se ptají sami sebe: „Co má ona nebo on, co já nemám?“.

Další příběhy

Po rozchodu může být pro lidi zdravé zamyslet se nad tím, co se z minulého vztahu naučili a co chtějí v dalším vztahu zlepšit. Zdravé chování se však může stát nezdravým, když to lidé dotáhnou příliš daleko a začnou zpochybňovat svou základní hodnotu.

Ztráta partnera však může způsobit, že člověk snadno upadne do pasti sebepodceňování. Výzkum psychologa Arthura Arona a jeho kolegů ukazuje, že když jsou lidé v blízkém vztahu, jejich já se prolíná s partnerovým já. Jinými slovy, začneme romantického partnera považovat za součást sebe sama – zaměňujeme své vlastnosti s jeho vlastnostmi, své vzpomínky s jeho vzpomínkami a svou identitu s jeho identitou. Při měření, jehož cílem je zachytit blízkost vztahu, Aronův tým žádá lidi, aby považovali sami sebe za jeden kruh, svého partnera za druhý a označili, do jaké míry se tyto dva kruhy překrývají.

Do jisté míry může být toto překrývání obou já velmi pozitivní součástí vztahů. Když lidé poznávají nového romantického partnera, často procházejí rychlým obdobím, kdy se ponořují do zájmů a identit svého partnera, přijímají nové perspektivy a rozšiřují svůj pohled na svět. Jedním z největších potěšení ze vztahu je to, že může rozšířit smysl člověka pro sebe sama tím, že ho vystaví věcem mimo jeho obvyklou rutinu.

To však také znamená, že když vztah skončí, může ztráta romantického partnera do jisté míry způsobit ztrátu vlastního já. V jedné studii lidé po reflexi rozchodu použili při psaní krátkého popisu sebe sama méně jedinečných slov. A čím více lidé pociťovali, že během vztahu rostou, tím větší byla pravděpodobnost, že po rozchodu zažijí ránu pro své sebepojetí.

V našem výzkumu lidé uváděli nejdelší trápení po romantickém odmítnutí, když to způsobilo změnu jejich sebeobrazu k horšímu. Lidé, kteří souhlasili s tím, že je odmítnutí přimělo zpochybnit, kým skutečně jsou, také častěji uváděli, že jsou stále rozrušeni, když si vzpomenou na osobu, která je odmítla. Bolest přetrvávala z odmítnutí, k nimž došlo i před lety. Jeden z účastníků studie napsal, co si z odmítnutí odnesl: „Spousta emocionální bolesti. Někdy kvůli ní v noci nespím… Je to už deset let a bolest nezmizela.“ Pokud se zdá, že odmítnutí odhaluje novou, negativní pravdu o člověku, stává se těžším a bolestivějším břemenem.

Když je odmítnutí úzce spjato se sebepojetím, lidé z něj také častěji pociťují strach. Lidé uváděli, že se vůči novým partnerům stávají ostražitějšími a „staví si zdi“. Jeden účastník studie napsal: „Mám pocit, že se v případných budoucích vztazích neustále zdržuji ve strachu, že budu znovu odmítnut.“. Přesvědčení, že odmítnutí odhaluje nějakou vadu, vedlo lidi k obavám, že se tato vada znovu objeví v dalších vztazích. Obávali se, že budoucí vztahy budou i nadále selhávat, a vyjadřovali obavy, že bez ohledu na to, jak moc se budou snažit, nebudou schopni najít někoho nového, kdo by je miloval.

V některých případech se také zdálo, že odmítnutí zásadně změnilo pohled lidí na romantické partnerství a zanechalo v nich pesimistické názory na základní povahu vztahů. Jak napsala jedna osoba: „Pro mě bylo toto odmítnutí jako otevření Pandořiny skříňky a pojmy jako láska a důvěra se staly fantaziemi, které nikdy ve skutečnosti neexistovaly.“

Co tedy tvoří zdravý rozchod, při kterém se člověk posune dál s minimální citovou újmou? V naší studii si někteří lidé mnohem slaběji spojovali odmítnutí s vlastním já a popisovali odmítnutí spíše jako svévolnou a nepředvídatelnou sílu než jako důsledek nějaké osobní chyby. Jeden člověk napsal: „Někdy dívky nemají zájem. Nemá to nic společného s vámi, prostě jen nemají zájem“. Jiný poznamenal, že odmítnutí není odrazem hodnoty: „Naučil jsem se, že dva lidé mohou být oba kvalitní osobnosti, ale to neznamená, že patří k sobě.“ Jiní lidé vnímali odmítnutí jako univerzální zkušenost: „Každý je odmítnut. Je to prostě součást života.“

Další skupina lidí vnímala rozchod jako příležitost k růstu a často uváděla konkrétní dovednosti, které se díky odmítnutí mohli naučit. Opakujícím se tématem byla komunikace: Lidé popisovali, jak jim odmítnutí pomohlo pochopit důležitost jasných očekávání, jak identifikovat rozdíly v cílech a jak vyjádřit, co od vztahu chtějí. Jiní účastníci psali, že jim rozchod pomohl přijmout, že nemohou kontrolovat myšlenky a činy druhých, nebo se naučit odpouštět.

Takže oddělení odmítnutí od sebe samého má tendenci rozchody usnadňovat a jejich propojení je spíše ztěžuje. Co však způsobuje, že lidé častěji dělají jedno nebo druhé? Dřívější výzkumy Dweckové a dalších autorů ukazují, že lidé mají tendenci zastávat jeden ze dvou názorů na své osobní vlastnosti: že jsou v průběhu života neměnné, nebo že jsou tvárné a lze je kdykoli rozvíjet. Tato přesvědčení ovlivňují způsob, jakým lidé reagují na neúspěchy. Například pokud lidé považují inteligenci za něco pevně daného, je méně pravděpodobné, že vytrvají tváří v tvář neúspěchu, než lidé, kteří věří, že inteligenci lze rozvíjet.

A když jsme lidi požádali, aby se zamysleli nad svými minulými odmítnutími, zjistili jsme souvislost mezi těmi, kteří věřili, že osobnost je pevně daná, a těmi, kteří věřili, že odmítnutí odhalilo jejich pravé já. Pokud někdo věří, že jeho vlastnosti jsou neměnné, je odhalení negativní vlastnosti s tímto novým poznatkem podobné doživotnímu trestu. Víra v možnost změny však může znamenat, že objevení negativní vlastnosti naopak podnítí osobní růst.

Příběhy, které si o odmítnutí vyprávíme, mohou jinými slovy formovat to, jak a jak dobře se s ním vyrovnáváme. Předchozí výzkumy ukázaly význam vyprávění příběhů i v jiných sférách – například zotavující se alkoholici, kteří vyprávěli spásné příběhy, v nichž se ze svého utrpení něco naučili, si s větší pravděpodobností udrželi střízlivost než lidé, kteří vyprávěli příběhy bez tohoto motivu. Vyprávění, která vysvětlovala zásadní rozhodnutí (včetně svatby nebo rozvodu a změny zaměstnání) jako směřování k vytoužené budoucnosti, nikoli jako útěk před nežádoucí minulostí, byla spojena s vyšší životní spokojeností.

Jednou ze strategií, jak si usnadnit rozchod, by tedy mohlo být vědomé zvažování vyprávění, která si o této zkušenosti vytváříme. Člověk si může myslet: V tom vztahu jsem špatně komunikoval, asi se neumím lidem otevřít. Jiný příběh by mohl znít: To je něco, na čem mohu zapracovat, a budoucí vztahy budou lepší. Možná nám zdravý návyk zpochybňování vlastních příběhů může pomoci vytvořit lepší příběhy – příběhy, které podporují odolnost tváří v tvář bolesti.