Těžko říct, co vypadá děsivěji: jestli skutečné číslo 35, nebo jeho hláskování. Pětatřicet. Třicet pět. Třicet pět. Bez ohledu na výběr písma nebo uspořádání velkých písmen na mě ta slova působí dost agresivně a ten tón opravdu neocením.

„Na věku nezáleží, pokud nejsi sýr,“ usmívá se na mě meme z Instagramu. Nadšeně přikyvuji a zoufale chci věřit, že je to pravda.

Část mě tomu humbuku rozhodně věří. Necítím se na svůj věk a často mě někdo považuje za mladší. (To je pro mě největší kompliment.) Pracuju na tom, abych ovládla svou reakci na tuhle informaci, protože to vysoké pištění a udýchaný smích prostě křičí, že jsi starší, než si lidé myslí.

Ale počkej, zpátky do pr*ele. Nechápu, jak jsem se sem tak rychle dostala. Co se stalo, já nevím, v roce 1999?“

(Poznámka na okraj: To byl docela dobrý rok. S nadšením hlásím, že tyhle devadesátkový tetovačky jsou zase v módě. Já jsem s těmahle s*ačkama pořádně řádila ještě předtím, než #TBT vůbec začalo existovat. Tak jsem se těšila, až budu „Angela Chase“ znovu.“

Jakkoli se uvnitř cítím mladá, samotné číslo je stále skličující a zvláštní. Když mě moje matka přivedla na tenhle krásný prdelatý svět, bylo jí 35 let, což byl věk, který se považoval za příliš starý i na to, aby měla děti. Teď mi do stejného věku chybí zhruba měsíc. Zatímco ona už v té době měla dům, manžela, tři děti a psa, já mám často pocit, že mým největším úspěchem bylo neotěhotnět.

Podle všeho jsem se svým životem docela spokojená, ale čas jako by vážně utíkal. Pojďme si tedy popovídat o věku, životě a o tom, jak zatraceně divné je stárnout a být „starý“.

Stárnutí je téma, kterým jsem mírně posedlá už od svých patnácti let. Nejsem si jistá, co to odstartovalo, ale vzpomínám si, jak jsem se ošklivě spálila na slunci a všimla si, jak se mi kolem očí vrásní kůže. Když jsem upozornila matku, že mám vrásky a že mi to vadí, vykulila oči a řekla mi, abych přestala zírat do zrcadla, protože mám zřejmě příliš mnoho času. (Burn.)

Tuto teorii – chcete-li „časovou osu stárnutí“ – mám od té doby a věřím jí stejně tak i teď. První rozmezí je etapa let, kdy máte před sebou milníky a jste obecně nadšeni z toho, že stárnete:

Věk od 16 do 21 let

16: Je to rok vašich sladkých 16 let. Cítíš se báječně.

17: Dostaneš řidičský průkaz a valíš se po ulici, cítíš se divoce a svobodně.

18: Jsi plnoletý. Můžeš si koupit cigarety, pokud tě to baví (i když by tě to bavit nemělo).

20: Jsi oficiálně venku z puberty. Je to docela dobrý pocit.

21: Konečně smíš legálně pít. F*ck yeah.

Ptáte se, co se stane po této časové linii? Něco ti řeknu. Přeskočíme celé období od 21 do 24 let, protože to je obecně období bezstarostné zábavy a hojnosti.

Ale stejně jako zákeřný pavouk vás tyto roky doženou.

Věk 25 až 35

25: A tak začíná vaše krize čtvrtstoletí. Možná si koupíte pár knih a vygooglujete si „příznaky stárnutí“, pořídíte si kočku (nebo tři), koupíte si krém proti vráskám a slíbíte si, že začnete pečovat o pleť. (Vážně, nespěte s make-upem. Přestaňte s tím.)

26: Dobře, možná jsem to s těmi pětadvaceti přehnala. Ještě nejsem superstará, ale jsem trochu nervózní, protože se mi tak nějak plíží dvacítka. Všichni kolem mě se zasnoubili a mají děti. Je to dost divné.“

27: Být 26 vypadá na papíře mnohem lépe než 27, ale není to tak hrozné. Z tvého platu se dál financují svatební a dětské oslavy tvých kamarádek. Přistihnete se, že přemýšlíte: „Měla bych se vdát a/nebo otěhotnět? Jsem už dospělá?“

28: Začneš se vydatně potit, jakmile si uvědomíš, že ti do třicítky zbývají pouhé dva roky. Tento věk je „pozdní dvacítka“ AF.

29: Do třicítky ti zbývá už jen 365 dní. OMFG. Pokud jsi svobodný, v tuhle chvíli se začínáš bát, jestli nakonec nebudeš #ForeverAlone.

30: Zpočátku je to opravdu děsivé, ale pak tě zaplaví pocit úlevy, když si uvědomíš, že jsi nejmladší ze své dekády. (Ano, to se kurva počítá, jasný?) Taky ti začnou být úplně u pr*ele věci, na kterých vlastně nezáleží, jako třeba co si o tobě myslí ostatní. Být třicátníkem je vlastně docela úžasné.

31: To je ale vítr. Ano, chtěli byste mít zase 28 (možná 27), ale celkově je 31 relativně bezbolestných.

32: Tenhle věk není tak špatný. Ale pak si vzpomeneš, jak blízko máš do 33.

33. Je zřejmé, že se hodně blížíte k 34, což je blízko 35 letům. Všichni víme, že to znamená blížící se čtyřicítku. Občas si vzpomenete na dobu, kdy jste byli mladší (což bylo před lety) a kdy jste si mysleli, že třicátníci jsou tak staří. Čas od času zpanikaříte.

34: Tohle je opakování odpočítávání do třicítky, ale můžete očekávat, že výsledky budou mít mnohem větší dopad.

35: Ve vší počestnosti, oficiálně tam ještě nejsem, ale cítím se pohodlně, když předpovídám zbytek této časové osy. Ze zkušenosti mohu říci, že 35 je v podstatě 40. Ani se neobtěžujte projít si zdůvodněním konce třicítky. Koho to zajímá? Jsi starý, brácho.

O dalších číslech se odmítám vůbec bavit. (Pravděpodobně toto prohlášení za rok odvolám, ale to není ani tady, ani tam). Tak tady to máte.

Jsem teď v bodě roku, kdy se podívám do kalendáře a uznám, že se blíží moje narozeniny. Opatrně se sám sebe ptám, jak se při tom cítím. (Individuální terapeutické sezení se svým vnitřním já je vždycky dobrý způsob, jak si to ověřit). Vím, že si ze svého věku většinou dělám legraci, ale myslím, že to zvládám docela dobře.

Přes svou teorii o časové ose si tak trochu myslím, že tvé mládí je určitě v dolní polovině krize středního věku a já mám dobrých 15 let, než začnu opravdu panikařit kvůli číslu, které mě „definuje“. Takže si myslím, že dobrá zpráva je, že věk je jen tak děsivý, jak mu to dovolíš.“

Co je opravdu dobrá zpráva na tom, že ti bude 35? Dáváte na sebe méně kašlat než kdykoli předtím.