The Mighty, by Ceilidh Monaghan
BPD je stejně jako všechny duševní nemoci složitá, toto je zajímavý personální popis.
Jednou z nejvíce frustrujících věcí při diagnóze hraniční poruchy osobnosti (BPD) je stigma, které ji obklopuje, a to i mezi zdravotníky. Domnívají se, že všechno, co dělám, dělám proto, aby byly uspokojeny mé „potřeby“ – jinými slovy, každý můj čin má vyvolat reakci druhé osoby. To zahrnuje zejména veškeré sebepoškozující chování jako formu volání o pomoc nebo sdělení bolesti druhým, spíše než to, co může být sebetrestajícím opatřením nebo způsobem, jak vyjádřit hlubokou emocionální bolest se sebou samým.
Zejména při absolvování dialektické behaviorální terapie (DBT) mi bylo jasné, že takto to vnímám i já sám: psychologové se domnívali, že budu manipulovat druhými prostřednictvím sebepoškozování nebo extrémních emocionálních reakcí, abych získal žádoucí reakce, jako je soucit nebo pocit, že o mě někdo pečuje. Následně, aby se na takové chování zaměřila, je v této terapii zavedeno pravidlo 24 hodin, což znamená, že pokud by se někdo s diagnózou BPD dopustil sebepoškozování nebo sebevražedného chování, neměl by po dobu 24 hodin žádný kontakt se službami. U sebe i u ostatních jsem alternativně zjistil, že místo toho by lidé svou bolest více internalizovali a často by rizikové chování skrývali. Pokud by to bylo tak, že by se lidé s BPD skutečně sebepoškozovali ve jménu „snahy o upoutání pozornosti“, proč by si vůbec ubližovali bez vědomí kohokoli? Uvědomil jsem si, že vnímání osob s BPD je mylné. To neznamená, že by se zapojení do rizikového chování s cílem získat reakci druhých nedělo, ale tato porucha je tak komplexní a netočí se zcela kolem mezilidských vztahů.
Zjistil jsem, že jsem hluboce ovlivněn emoční dysregulací, při níž prožívám emoce v jejich plné intenzitě a že se tyto emoce mohou extrémně rychle měnit. Může také zhoršovat další komorbidní poruchy, jako je úzkost a bipolární porucha. Právě neschopnost regulovat takto silné a rychle se měnící emoce zdravým způsobem může způsobit největší zátěž v mých vztazích. Vzhledem k tomu, že jsem si nadměrně vědom negativního dopadu, který může mít projevování symptomů navenek na mé blízké, může to dále vyvolat onen strach z opuštění ve smyslu „lidé mě opustí, protože mé duševní zdraví je příliš obtížné zvládat“. Musím pak žonglovat s uplatňováním hranic, abych zajistil, že já i ostatní budou v pořádku, což činí život s mou poruchou (poruchami) vyčerpávajícím. Bohužel prožívám více negativních emocí než pozitivních, což znamená, že můj život vypadá, jako bych byla fyzicky zatížena tímto zdrcujícím smutkem. Celý život prožívám toto nekonečné a nevyzpytatelné trápení, od kterého si nikdy neodpočinu. Je to přemáhající smutek, který cítím každý den a cítím ho už opravdu dlouho, že pravidelně nastávají chvíle, kdy se ptám, proč pokračuji v životě. Intenzita toho, co prožívám, vysvětluje, proč projevuji tolik výbuchů tak veřejně, protože když se cítím příliš zdrcená, jsem již na maximu svých možností zvládání.
Proto projevování příznaků tak navenek nerovná se chtění mých blízkých uspokojit mé potřeby. Mé nadměrné vědomí – dopadu neustálého zvládání někoho, kdo je stále v ohrožení – je tak vysoké, že si pravděpodobně zazlívám, že se tak vyjadřuji. Netoužím manipulovat více než průměrný člověk, protože nechci zatěžovat své vztahy s blízkými, a hlavně je mé chování známkou toho, že cítím příliš velké citové strádání. Mé chování je reakcí na extrémní citovou bolest, nikoliv na získání odezvy. Mít BPD je pro mě spíše o emoční dysregulaci než o nesprávně chápaných teoriích odborníků, které přispívají ke škodlivému stigmatu.
Pokud vy nebo někdo, koho znáte, potřebujete pomoc, zavolejte na krizovou linku 1-800-273-8255 nebo pošlete SMS ve tvaru „START“ na číslo 741741.
.