Je všeobecně známo, že křesťanství, jak ho známe dnes, by neexistovalo, kdyby ho nepřijali někteří velmi vlivní vůdci. Jakkoli měla raná křesťanská církev mnoho dobrých skutků a vlivu, křesťané zůstávali v celé rané římské říši velmi, velmi pronásledováni, a to jak Židy, tak pohany.

Stefan byl obviněn z rouhání a sanhedrinem zabit (Skutky 7). Všeobecně se věřilo, že svatý Antipas byl umučen, jak cituje Zjevení 2,13: „Antipas, můj věrný svědek, byl zabit mezi vámi, kde sídlí satan.“

A to byli jen zabití a umučení křesťané zaznamenaní v Bibli. Dnes je snadné vidět dominanci křesťanství na Západě a považovat ho za víru, která byla vždy dominantní, ale Římská říše před Konstantinem aktivně pronásledovala křesťany, jak se křesťanství šířilo římskou říší.

Podle historika Michaela Gaddise vydali císaři před Konstantinem Dioklecián, Maximián, Galerius a Konstantin řadu ediktů, které rušily zákonná práva křesťanů a požadovaly, aby se křesťané podřídili místním náboženským zvyklostem. Bylo to známé jako Diokleciánovo pronásledování, nejtvrdší pronásledování křesťanů v Římské říši.

Pronásledování křesťanů skončilo s nástupem dalšího císaře Konstantina k moci a křesťanství začalo přecházet na dominantní náboženství v Římské říši. Jeho matka Helena byla zbožnou křesťankou a symbolicky Konstantin a východní císař Licinius vydali Milánský edikt, v němž se Konstantin prohlásil za křesťana a v němž Konstantin napsal křesťanům, že za svůj úspěch vděčí pouze Bohu.

Konstantinova vláda jako císaře

Nejzřejmější otázka, která nás napadá v souvislosti s Konstantinovou konverzí, zní: no, proč? Udělal to proto, že nerad viděl pronásledování křesťanů, protože skutečně věřil, nebo z postranního osobního prospěchu?“

Historici si dodnes nejsou jisti, ke které formě raného křesťanství skutečně konvertoval, zda věřil v Trojici, nebo ne, ale záleží na motivech ve srovnání s výsledky? I kdyby Konstantin využíval křesťanství k vedení propagandy – církev již nebyla pronásledována a šířila se po celém Římě.

Podle J. F. Matthewse a Donalda MacGillivraye Nicola na serveru Brittanica strávil Konstantin mnoho času jako člen císařského dvora ve východních provinciích – latinsky mluvící instituce, která byla v té době považována za méně než řecká. Konstantinovi byla vždy výrazně bližší latina než řečtina. Ve východních městech, kterými Konstantin cestoval, bylo křesťanství hlavní otázkou veřejné politiky – a někteří členové jeho rodiny mohli být křesťany.

Konstantin byl synem předchozího císaře Konstantina, který si vyžádal jeho přítomnost ve Francii, aby mu pomohl vládnout. Konstantin měl se svým otcem bojovat v Británii v tažení před Konstantinovou smrtí v dnešním Yorku v roce 306.

Když jeho otec zemřel, Konstantin byl svým vojskem prohlášen císařem. Řím by pak byl sužován mnoha občanskými válkami, když se muž jménem Maxentius, syn předchozího císaře Maximiana, vzbouřil proti císaři Severovi. Maxentius by prohlášen západním císařem.

Konstantin, který se oženil s Maxentiovou sestrou Faustou, vtrhl v roce 312 do Itálie a Maxentia u Říma porazil. Konstantin se stal západním císařem a během 10 let napadl Licinia, císaře na Východě, a stal se jediným císařem Římské říše až do své smrti v roce 337.

Proč konvertoval ke křesťanství?

Rok Konstantinovy formální konverze se shodoval s jeho porážkou Maxentia a pozdějším ediktem milánským. Svůj úspěch Konstantin přičítal svému obrácení a podpoře křesťanského Boha.

S větší vírou získával větší moc, ale Konstantin se nechal pokřtít až po své smrti v roce 337. V bitvě u Milvijského mostu, kde porazil Maxentia, Eusebius z Cesareje uvedl, že Konstantin měl v poledne vidění:

„Zjevil se mu Kristus Boží se znamením, které se objevilo na nebi, a vyzval ho, aby si zhotovil kopii znamení, které se objevilo na nebi, a použil ji jako ochranu proti útokům nepřítele.“ – Eusebius z Cesareje, Vita Constantini, 1.29

Když Konstantin porazil Maxentia, vykonal adventus, při němž vešel do města ve velkém stylu. Když vešel dovnitř, ignoroval oltáře tradičních římských bohů, neprováděl oběti na oslavu svého vstupu a zamířil přímo do císařského paláce.

V Milánském ediktu Konstantin a Licinius uvedli:

„Je správné, aby křesťané i všichni ostatní měli svobodu následovat ten způsob náboženství, který se každému z nich jeví jako nejlepší.“

Konstantin se pak ujal role patrona víry, finančně podporoval církev a vybudoval v Byzanci město zvané Konstantinopol – v němž se začala uplatňovat křesťanská architektura a kostely a zbořily se chrámy jiných náboženství. Konstantin k tomu nemusel použít sílu, ale místo toho zadržoval finanční prostředky jiným chrámům.

Vyhlásil také neděli za den odpočinku, zakázal akt ukřižování kvůli křesťanství a postaral se o to, aby vězni měli čas strávený venku a na denním světle. Gladiátorské hry byly vyřazeny z veřejného vystupování. Stavby jako Hagia Sofia a bazilika svatého Petra by bez Konstantina nebyly možné.

Přiměl také členy svého dvora, aby konvertovali ke křesťanství, a těm z římských rodin, kteří tak neučinili, byly odepřeny mocenské pozice. Přesto však byli jmenováni – a navzdory Konstantinově snaze byly více než dvě třetiny jeho vlády nekřesťanské.

Sama Konstantinova víra byla velmi komplikovaná. Ocitl se v rozpolcení mezi vírou v ariánského Boha a vírou v Boha trinitárního. Důvodem, proč se nechal pokřtít až po smrti, byl jeho pocit, že kdyby před křtem zhřešil, hrozilo by mu menší nebezpečí, že si poskvrní duši a nedostane se do nebe.