.

Obvykle se snažím každé své dílko otevřít malou anekdotou, úryvkem z té či oné zkušenosti, kterou jsem zažil. Zjistil jsem, že vás to chytne a povzbudí k dalšímu čtení.

U tohoto díla mi to nejde. Nemohu to udělat, protože mám příliš mnoho anekdot, z nichž si mohu vybrat. Téměř každý týden alespoň jedna žena v jedné z mých podpůrných skupin vtipkuje o svých „problémech s ovládáním“. „Hahaha,“ zachichotá se, „to jsou zase ty moje problémy s ovládáním“. A pokud to není přesně tato citace, pak uslyším dvojí variantu: „Mám prostě problémy s ovládáním,“ rovněž vždy následovanou chichotáním.

Dlouho mě nenapadlo tato prohlášení zpochybňovat. Z vlastního života vím, jak uklidňující je kontrola. Vědět, co a jak očekávat, mě zbavuje jisté míry obav a úzkosti, kterou jsem ve svém životě často zažíval.

Bylo to také k zbláznění.

Neměl jsem sílu usilovat o všechno tak, jak jsem věděl, že by se to mělo dělat (a samozřejmě můj způsob byl jediný správný). Nemluvím ani o fyzické energii; neměl jsem ani duševní a emocionální energii, abych tyto situace zvládl. Moje baterie byla E.M.P.T.Y., a přesto pro mě bylo stále nemožné nechat to být.

Skutečnost je taková, že moje touha po kontrole málokdy něco zlepšila. I když jsem často událost kontroloval, ne vždy to přineslo výsledky, které jsem si přál nebo představoval, a nejednou jsem cestou zadupal do země přítele nebo jiného nevinného kolemjdoucího. Pro mé vztahy to nebylo dobré.

Jakkoli byly tyto výsledky špatné, stále byly lepší než úzkost, strach a neklid, s nimiž jsem se potýkal, když mi prsty od projektu odtrhl (moudrý) šéf nebo jiný vedoucí. Častými vedlejšími účinky byly bezesné noci a podrážděnost, kdy jsem přemýšlel, jak by projekt mohl dobře provést (zde vložte jméno nešťastné, bezradné osoby). Hněval jsem se (co si asi mysleli?), vzbuzoval spravedlivé rozhořčení a byl jsem celkově dost frustrující člověk.

Jak by řekl doktor Phil: „Jak se vám to daří?“

V pohodě, doktore. Běž si sednout do rohu. Teď o vás nechci slyšet.

Typicky bych se v této části příběhu podělil o moment, který mě změnil, kdy jsem si uvědomil, jak moc jsem se mýlil a jak se od tohoto okamžiku odvíjel celý můj život. Nebe na mě zazářilo, andělé zpívali a já jsem se kál ze všech svých strašných problémů s ovládáním.

To by bylo jednodušší, myslím.

Můj pastor někdy mluví o různých cestách, kterými lidé přicházejí k víře. Pro mnoho lidí je to okamžik jako blesk z čistého nebe. Mají prozření nebo se něco dotkne jejich srdce a otevřou se jim oči, padnou na kolena a zoufale a naléhavě se modlí za vztah s Ježíšem. Pro některé, jako pro mě, je to spíš jako překročit hranice do Kanady, aniž by prošli kontrolním stanovištěm. Bloudíš po kopcích a nevíš, ve které zemi jsi, dokud nenarazíš na neklamný důkaz, že jsi vstoupil do nové země.

Nejenže moje zkušenost s obrácením víry byla podobná druhému příkladu, ale stejná byla i moje touha po kontrole.

Nedokázal bych ti říct, kdy moje potřeba kontroly polevila. Mohu vám říci, kdy jsem zjistil, že jsem se v této oblasti změnil.

Nedávno jsem se obrátil na několik známých s prosbou o pomoc v jedné situaci. U jednoho ze svých přátel jsem našel potřebu a věděl jsem, že řešení je jednoduché, i když jsem ho nemohl naplnit sám. Oslovil jsem někoho ze své sítě a o týden později jsem dostal odpověď:

Tereso, věřím, že máme plán. Prosím, nic neříkej, ale Steve se chystá začít náš plán uskutečňovat. Kdybys měla nějaké otázky, neváhej mi dát vědět.

Nic neříkej. Žádné podrobnosti o tom, co je to za plán. Žádné další informace nenabídl, ani zda bude potřeba naplněna, jak jsem se původně ptal.

Chvíli mi trvalo, než mi došlo, co mi na té situaci vadí, než mi to došlo: Nevadilo mi to. Cítil jsem absenci frustrace a hněvu. Ptal jsem se sám sebe: Proč mě to nerozčiluje? Proč nemám svou obvyklou reakci? Dělám chybu, že mě to nerozčiluje?“

Zbytek dne a část následujícího rána jsem strávil, než se mi ta myšlenka objevila v hlavě: Důvěřuji příteli v mé síti, který Stevovi zprostředkoval pomoc. Důvěřuji Stevovi. Vědomí, že se na tom podílejí a mají plán, jak pomoci, mi dává klid a možnost nechat to být. Jejich plán byl pravděpodobně lepší než můj plán. Kdyby potřebovali mou pomoc, zavolali by mi a požádali by mě (což se stalo o dva dny později a měl jsem pravdu: jejich plán byl lepší než můj).

Problémy s kontrolou nejsou o kontrole. Jsou o důvěře.

Toto je pro mě velké ponaučení, které mě přimělo vyhodnocovat další situace na základě tohoto poznatku. Kolik toho na sebe beru z nedostatku důvěry? Je tento nedostatek důvěry zasloužený?“

Obrátilo to mou mysl k Bohu a otázce odevzdání se. Tak často slýcháme o „odevzdání se Bohu“ a „odevzdání mu svého života“. Pro někoho, jako jsem já, tyto myšlenky vždy vyvolávaly úzkost.

Jak můj vztah s ním rostl, zakoušel jsem jeho milost, milosrdenství a lásku. Ne všechny mé modlitby byly vyslyšeny. Stále procházím obdobími bolesti a bouřlivých časů. Zažil jsem také jeho ochrannou ruku a modlitby vyslyšené nečekaným způsobem. Když se ohlédnu zpět, vidím ve svém životě jeho dobrotu, i když mi to v danou chvíli jako dobrota nepřipadalo.

Učil mě – a učil mě – důvěřovat mu. Je snazší mu říct: „Tomuhle nerozumím. Nerozumím tomu, proč procházím touto situací. Přesto vím, že je to pro mé dobro a tvou slávu.“

Jde o důvěru.

Problémy s kontrolou nejsou o kontrole. Jsou o důvěře.

Zmínil jsem se o tom ve facebookové skupině Wounded Birds Ministry a dostalo se mi odezvy. „Příliš mnoho lidí mě zklamalo. Prostě už nikomu nevěřím.“

Cituji Dr. Phila: „Jak to funguje u vás?“

Chci, aby bylo jasno: nenavrhuji slepou důvěru. Nenavrhuji, abychom se učinili zranitelnými vůči cizím lidem a doufali v to nejlepší. Naznačuji, že možná příliš mnoho našich vztahů malujeme stejným štětcem a přenášíme příběhy z minulosti do současnosti, což nás zdržuje od skutečné intimity a vztahu. Také důvěra je někdy situační – můžeme být schopni důvěřovat svému nejlepšímu příteli, že si s námi sedne po telefonu a bude s námi hodinu plakat, ale už ne tomu, že přijde včas na schůzku u kávy.

Tady je několik otázek, které teď používám k vyhodnocení situace, když cítím potřebu kontroly:

– Jak dlouho toho člověka/lidi znám?
– Jaké jsou případy, kdy mi vyšli vstříc? Byly to velké nebo pro mě důležité situace (například pomoc z průšvihu), nebo menší situace (například odeslání sms, jak jsem slíbil)?
– Jaké jsou případy, kdy mě zklamali? Kde to byly velké nebo důležité situace, nebo menší situace? Co se v důsledku toho stalo?
– Viděl jsem tohoto člověka v této situaci již dříve? Jak ji zvládli? Jaký byl výsledek?

Odtud mohu vzít tyto odpovědi a porovnat je s konkrétní situací. Jaké jsou jejich dosavadní výsledky? Pokud je pozitivní, mohu se cvičit v odpouštění. Pokud není, pak je to otázka řešení problémů: Co by mi vyhovovalo? Jaký je jiný způsob přístupu k této situaci?“

Zjistil jsem, že zastavení a pozastavení se nad těmito otázkami pomáhá minimalizovat mou reaktivitu a pomáhá mi přistupovat k situacím spíše z hlediska řešení problémů než z hlediska emocí. Je to užitečné.

Je tu i nečekaný vedlejší účinek: ne vždy mohu (nebo nechci) situaci zcela pustit nebo uvolnit, ale alespoň vím, že jsem se vědomě rozhodl účastnit se, a to samo o sobě snižuje mou nelibost.

A co vy? Týkají se vaše problémy s kontrolou také důvěry? Jakými způsoby je zvládáte?