Jednou z prvních věcí, které se člověk jako velitel pěší čety naučí, je, že ten, kdo se snaží se svými vojáky na bojišti zajistit vše, obvykle nakonec nezajistí nic. Bohužel pro národní bezpečnost USA se zdá, že na tuto starou maximu na strategické a politické úrovni zapomněli někteří z nejbystřejších amerických mozků v obranné komunitě, jak dokládá nedávná zpráva.

Studie Zabezpečení společné obrany z listopadu 2018, kterou vydala Komise pro národní obrannou strategii, kongregací pověřený panel Blue Ribbon vedený bývalými americkými vojáky.náměstkem ministra obrany USA Ericem Edelmanem a admirálem amerického námořnictva ve výslužbě Garym Rougheadem, doporučuje, aby Spojené státy vydávaly více prostředků na své ozbrojené síly a posílily svou globální vojenskou přítomnost, aby Washington nečelil mimořádné situaci v oblasti národní bezpečnosti v době, kdy je národ vystaven „většímu riziku než kdykoli za poslední desetiletí“.

Důvod se zdá být prostý: Spojené státy údajně v důsledku oslabení armády ztrácejí schopnost bránit své spojence a partnery, stejně jako své vlastní životní zájmy. (Pozoruhodné je, že studie podporuje závěry přehledu jaderné politiky z roku 2018). V důsledku toho zpráva prosazuje zvýšení výdajů na obranu, získání dalších vojenských schopností v klíčových oblastech a celkové zvýšení připravenosti amerických sil, aby mohly čelit agresi autoritářských konkurentů Číny a Ruska; darebáckých států Íránu a Severní Koreje; a nadnárodních organizací představujících hrozbu včetně radikálních džihádistických skupin.

Zpráva navrhuje, aby Spojené státy zachovaly kurz, ba dokonce zdvojnásobily své globální obranné závazky, obnovily svou vojenskou sílu a asertivněji čelily svým protivníkům. Stručně řečeno, autoři studie opět zpívají pěvecký chvalozpěv na Hromnice o den více amerického obranného establishmentu. Studie sice diagnostikuje novou realitu velmocenského soupeření a konfliktů, ale její recept na řešení údajné krize národní bezpečnosti je nehorázně obecný a po zbavení obvyklých idiomů, které se v takových zprávách vyskytují (např, důvěryhodnost, celá vláda, holistické strategie atd.) lze shrnout do dvou slov: více peněz.

„Náklady na neřešení americké krize národní obrany a národní bezpečnosti se nebudou měřit abstraktními pojmy jako „mezinárodní stabilita“ a „globální řád“,“ varuje zpráva. „Budou se měřit v amerických životech, americkém pokladu a ztrátě americké bezpečnosti a prosperity. Bude to tragédie – nepředvídatelného, ale možná obrovského rozsahu – pokud Spojené státy dopustí, aby byly jejich národní zájmy a národní bezpečnost ohroženy neochotou nebo neschopností učinit těžká rozhodnutí a nezbytné investice.“

Líbí se vám tento článek? Klikněte zde a předplaťte si plný přístup. Pouhých 5 dolarů měsíčně.

Zpráva bohužel nedokáže dobře zdůvodnit samotnou existenci této domnělé krize národní obrany a bezpečnosti. Stejně tak nijak nepomáhá „učinit těžká rozhodnutí“, pokud jde o výdaje na obranu, neboť základní premisa, z níž analýza amerických ozbrojených sil vychází, přesahuje přístup „čím větší, tím lepší“. Kromě toho nejsou dostatečně analyzovány dvě hlavní příčiny této krize, jak jsou uvedeny ve studii, a to zákon o rozpočtové kontrole (Budget Control Act – BCA) z roku 2011 a neschopnost včas přijmout rozpočtové prostředky, jakož i rozmanité hrozby, které představují čtyři výše uvedené země a nadnárodní organizace představující hrozbu. Ponecháme-li stranou hlubší diskusi o BCA a rozpočtových prostředcích, stačí říci, že pokud rozpočet na obranu ve výši 670 miliard dolarů nestačí k „naplnění cíle strategie“, jak naznačují autoři, možná je čas strategii přehodnotit.

Rád bych se krátce zaměřil na Čínu a Rusko – předpokládané největší hrozby pro národní bezpečnost USA.

Na jedné straně se studie ve svém pojednání o těchto dvou zemích zabývá otázkou, zda jsou Čína a Rusko skutečně schopny způsobit Spojeným státům „rozhodující vojenskou porážku“. Zpráva nenabízí žádné přesvědčivé důkazy, které by toto tvrzení podpořily; místo toho se dopouští zmatené inflace hrozeb. Následující odstavec studie je toho obzvláště křiklavým příkladem:

Pokud by Spojené státy musely bojovat s Ruskem v nepředvídatelné situaci v Pobaltí nebo s Čínou ve válce o Tchaj-wan (…), mohli by Američané čelit rozhodující vojenské porážce. Tyto dvě země disponují schopnostmi přesného úderu, integrovanou protivzdušnou obranou, křižujícími a balistickými raketami, vyspělým kybernetickým bojem a protisatelitními schopnostmi, významnými leteckými a námořními silami a jadernými zbraněmi – souborem vyspělých schopností, kterými dosud disponovaly pouze Spojené státy. Americká armáda by se potýkala s obtížnými úkoly, pokud jde o získání vzdušné převahy nebo kontroly nad mořem a znovudobytí území ztraceného na počátku konfliktu. Proti nepříteli vybavenému vyspělými prostředky proti přístupu/odmítnutí oblasti by mohlo dojít k obrovskému úbytku amerických kapitálových prostředků – lodí, letadel, tanků. Dlouhodobé a promyšlené budování drtivé síly na bojišti, které je tradičně charakteristickým znakem americké expediční války, by bylo mnohem obtížnější a nákladnější, pokud by to vůbec bylo možné. Jednoduše řečeno, americká armáda by mohla prohrát příští válku mezi státy, kterou povede.

Možná rozhodující porážka americké armády je pravděpodobně důsledkem rostoucího arzenálu moderních zbraní Číny a Ruska. Proč by právě čínský a ruský arzenál znamenal porážku vzhledem k tomu, že Spojené státy mají v blízké budoucnosti stále kvalitativní (a ve většině případů i kvantitativní) převahu v každé z těchto kategorií, ponecháváme na fantazii. (Zpráva rovněž neukazuje, jak by konvenční porážka v Pobaltí nebo na Tchaj-wanu ohrozila americkou vlast a vyvolala krizi národní bezpečnosti, s výjimkou abstraktního domino-teoretického způsobu, pokud se konflikt nezmění v jaderný a nebude zahrnovat použití strategických kybernetických schopností.)

Dvě výše uvedená kritéria předpovědi americké porážky jsou založena na ztrátě vzdušné převahy USA na jedné straně a obtížnosti shromáždění jejich sil v divadle na straně druhé. Opět neexistuje žádný důkaz, proč by tomu tak v případě konfliktu mělo být vzhledem k převažující americké vojenské převaze ve vzduchu a v logistice. I kdyby tomu tak bylo, takové potíže by byly pravděpodobně dočasné a nepředstavovaly by zničující neúspěch. Zdá se také, že panují nejasnosti ohledně toho, co znamená rozhodující vojenská porážka: zničení amerických vojenských sil v regionu, nebo jen dočasné komplikace, včetně ztráty vzdušné převahy a hromadných ztrát. Pozoruhodné také je, že zpráva neobsahuje ani povrchní pojednání o čínských a ruských obranných rozpočtech a vojenských schopnostech, s výjimkou několika obecných konstatování. Člověk skutečně zůstává s falešným dojmem, že americká armáda již ztratila technologickou převahu nad oběma protivníky.

Shrnuto a podtrženo, studie odhaluje výrazně americké myšlení ovlivněné unipolárním momentem 90. let a povstaleckými válkami v roce 2000, kdy Spojené státy dokázaly vést relativně nekrvavá tažení proti technologicky slabším protivníkům. Zbytek světa mezitím vzhledem k vojenské převaze USA musel vždy plánovat vojenské kampaně s předpokladem, že vojenský konflikt bude veden proti technologicky lepšímu nepříteli a způsobí masové ztráty. V tomto smyslu je studie ukázkovým příkladem toho, co jsem kdysi nazval paradoxem „americké válečné mezery“. V citovaném odstavci autoři naprosto nedokážou propojit svá fakta s hrozbou nafouknutými závěry zprávy.

Nápadně zpráva také neposkytuje analytický rámec pro hodnocení amerických programových a obranných priorit. Vzhledem k tomu, že obecná doporučení spočívají ve vyčlenění většího objemu finančních prostředků na obranu, proloženého reformami byrokracie a akvizičních procesů, a v přidání dalších schopností prakticky ve všech kategoriích ozbrojených sil, není to překvapivé. Pozoruhodné je, že jeden z autorů zprávy, Andrew Krepinevich, nabídl svou osobní kritiku v části přílohy, kde jako příklad uvedl diskusi o budoucích požadavcích amerických sil v indo-pacifickém regionu: „Kromě konstatování zřejmého – je lepší mít více vojenských schopností než méně – není předložena žádná analytická podpora toho, proč si tyto konkrétní síly a schopnosti zaslouží větší prioritu než jiné.“

V neposlední řadě zpráva také nenabízí analýzu, proč by konvenční odstrašení v případě Číny a Ruska neobstálo a co přesně by znamenalo jejich strategické zdůvodnění pro obsazení Pobaltí a uzavření Jihočínského moře pro mezinárodní lodní dopravu (například). Jak napsal John Mearsheimer v 80. letech 20. století, pokud si jedna strana myslí, že je schopna zahájit vojenskou operaci ve stylu bleskové války a dosáhnout rychlého vojenského vítězství, aniž by se musela obávat masivní odvety, konvenční odstrašení pravděpodobně selže. V čínském ani ruském strategickém myšlení však prakticky nic nenasvědčuje tomu, že by si politici v obou zemích mysleli, že jejich armády budou schopny dosáhnout rychlého vojenského vítězství nad Spojenými státy. Není tedy jasné, jak by obě země mohly vyvolat národní tragédii „nepředvídatelného“ a „obrovského rozsahu“, pokud se konflikt nezmění v jaderný, přičemž v takovém případě by se vítězství nebo prohra staly abstraktními pojmy postrádajícími smysl.