Hlavní článek: Do poloviny 18. století se otroctví praktikovalo bez větších problémů všude na světě. Po staletí akceptovali otroctví jako součást správného společenského systému tak různí filozofové jako Aristoteles, Tomáš Akvinský a John Locke. V celé Evropě se však v poslední polovině 18. století objevovaly intelektuální argumenty proti otroctví založené na osvícenském myšlení a také morální argumenty (zejména mezi kvakery ve Velké Británii a Spojených státech), které zpochybňovaly legitimitu otroctví. Teprve v období americké revoluční války se otroctví v Severní Americe poprvé stalo významným společenským problémem. Na Severu, počínaje revolucí a pokračujíc prvním desetiletím následujícího století, bylo emancipace v jednotlivých státech dosahováno legislativou nebo soudními procesy, ačkoli ve větších otrokářských státech, jako byl New York a Pensylvánie, byla emancipace postupná. Do roku 1810 bylo osvobozeno 75 % otroků ze severu a prakticky všichni byli osvobozeni během následující generace.

Ve Spojených státech převažovalo protiotrokářské tvrzení, že otroctví je ekonomicky neefektivní a sociálně škodlivé pro celou zemi, nad filozofickými a morálními argumenty proti otroctví. Ve Virginii, kde se ekonomika přeorientovala z pěstování tabáku na pěstování pšenice méně náročné na pracovní sílu, bylo v letech 1783-1812 osvobozeno více otroků než kdykoli před rokem 1865. V mnoha jižanských myslích existoval potenciál pro relativně krátký přechod od otroctví. Tato perspektiva se však rychle změnila, protože celosvětová poptávka po americkém cukru a bavlně vzrostla a koupě Louisiany otevřela rozsáhlá nová území, která se ideálně hodila pro plantážní hospodářství.

Teprve na počátku 19. století nabylo abolicionistické hnutí na síle a mnoho zemí v první polovině 19. století otroctví zrušilo. Rostoucí vzácnost otroctví spolu s nárůstem počtu otroků způsobeným rozmachem obchodu s bavlnou přitahovaly pozornost a kritiku jižních států, které pokračovaly v otroctví. Tváří v tvář tomuto sílícímu „protiotrokářskému“ hnutí začali otrokáři a jejich sympatizanti artikulovat výslovnou obhajobu otroctví.

Politické proslaveryEdit

Slavná Mudsillova řeč (1858) Jamese Henryho Hammonda a Johna C. Calhounova řeč v Senátu USA (1837) zformulovaly politickou argumentaci ve prospěch otroctví v období, kdy byla tato ideologie nejvyzrálejší (konec 30. – začátek 60. let 19. století). Tito prootrokářští teoretici obhajovali třídně citlivý pohled na americkou společnost v období před nástupem otrokářství. Domnívali se, že zhoubou mnoha minulých společností byla existence třídy chudých bezzemků. Jižanští prootrokářští teoretici se domnívali, že tato třída chudých bezzemků je ze své podstaty pomíjivá a snadno manipulovatelná, a jako taková často destabilizuje společnost jako celek. Největší hrozbu pro demokracii tak spatřovali v třídním boji, který destabilizoval národní hospodářství, společnost, vládu a ohrožoval pokojné a harmonické uplatňování zákonů.

Tato teorie předpokládá, že musí existovat a údajně vždy existovala nižší třída, o kterou se opírají vyšší třídy: metafora teorie bahna spočívá v tom, že nejnižší práh (bahno) podpírá základy budovy. Tuto teorii použil její autor, senátor a guvernér James Henry Hammond, bohatý majitel jižanských plantáží, aby ospravedlnil to, co považoval za ochotu nebělochů vykonávat podřadné práce, které umožnily vyšším třídám posunout civilizaci kupředu. S ohledem na to by jakékoli snahy o třídní nebo rasovou rovnost, které by byly v rozporu s touto teorií, byly nevyhnutelně v rozporu se samotnou civilizací.

Jižanští zastánci teorie otroctví tvrdili, že otroctví tento problém odstraňuje tím, že všechny svobodné lidi povyšuje na „občany“ a chudé bezzemky („mudly“) zcela odstraňuje z politického procesu prostřednictvím zotročení. Ti, kteří by nejvíce ohrožovali ekonomickou stabilitu a politickou harmonii, tak nemohli podkopávat demokratickou společnost, protože se jí nesměli účastnit. V myšlení lidí, kteří byli pro otroctví, tedy otroctví sloužilo k ochraně společného dobra otroků, pánů a celé společnosti.

Těmito a dalšími argumenty se bojovalo za práva majetné elity proti tomu, co bylo vnímáno jako hrozba ze strany abolicionistů, nižších vrstev a nebílých získat vyšší životní úroveň. Svou roli jistě sehrály i ekonomické zájmy otrokářů, neboť otroci představovali obrovské množství bohatství – v době občanské války podle odhadů některých historiků tvořili otroci více než 20 % soukromého majetku v USA. Zrušení otroctví vnímali jako hrozbu pro svou mocnou jižanskou ekonomiku: ekonomiku, která se téměř výhradně točila kolem plantážního systému a byla podporována využíváním černých otroků.

Křesťané podporující otroctvíUpravit

Biblické pasáže, které ospravedlňují a upravují instituci otroctví, byly v průběhu dějin používány jako ospravedlnění pro držení otroků a byly také používány jako zdroj návodu, jak by se to mělo dělat. Proto když bylo navrženo zrušení otroctví, mnozí křesťané se proti němu hlasitě postavili a odvolávali se na to, že Bible otroctví přijímá jako „důkaz“, že je součástí normálního stavu. George Whitefield, který proslul jako iniciátor Velkého probuzení amerického evangelikalismu, vedl v provincii Georgia kampaň za legalizaci otroctví, čímž se přidal na stranu otrokářů, které v dřívějších letech odsuzoval, a zároveň tvrdil, že otroci mají duši, a vystupoval proti špatnému zacházení s nimi ze strany majitelů, kteří se bránili jeho evangelizaci otroků. Otroctví bylo v Georgii zakázáno, ale v roce 1751 bylo z velké části díky Whitefieldovu úsilí legalizováno. Kupoval zotročené Afričany a dával jim práci na své plantáži i v sirotčinci Bethesda, který založil. Selina Hastingsová, hraběnka z Huntingdonu, která sehrála významnou roli ve financování a vedení raného metodismu, tyto otroky zdědila a ponechala si je v otroctví.

V Evropě i ve Spojených státech šlo mnoho křesťanů ještě dál a tvrdili, že otroctví je vlastně ospravedlněno slovy a učením Bible.

bylo ustanoveno výnosem všemohoucího Boha … je schváleno v Bibli, v obou zákonech, od Genesis po Zjevení … existovalo ve všech dobách, vyskytovalo se mezi lidmi nejvyšší civilizace a u národů s nejvyššími znalostmi umění.

– Jefferson Davis, prezident Konfederovaných států amerických

… právo držet otroky je jasně stanoveno v Písmu svatém, a to jak příkazem, tak příkladem.

– Richard Furman, prezident, Jihokarolínský baptistický konvent

V roce 1837 se jižané v presbyteriánské denominaci spojili s konzervativními seveřany, aby z denominace vyhnali protiotrokářské presbyteriány z Nové školy. V roce 1844 se metodistická episkopální církev rozdělila na severní a jižní křídlo kvůli otázce otroctví. V roce 1845 baptisté na Jihu kvůli sporům se severními baptisty ohledně otroctví a misií vytvořili Jižní baptistickou konvenci.

Názory zastánců otroctví ve 20. stoletíEdit

Americký filozof Robert Nozick ve 20. století obhajoval pojem dobrovolného otroctví, kdy se osoby dobrovolně prodávají do otroctví. V knize Anarchie, stát a utopie Nozick píše, že „srovnatelnou otázkou ohledně jednotlivce je, zda mu svobodný systém dovolí prodat se do otroctví. Domnívám se, že ano.“ David Ellerman (píšící pod pseudonymem „J. Philmore“) komentuje Nozickovy názory a upozorňuje na jejich paralely s ustanoveními Justiniánových Institutů, která umožňují jednotlivcům prodat se do otroctví.

Dalším zastáncem legálního otroctví ve 20. století byl Rousas Rushdoony. Rushdoony, stoupenec teonomie, se domníval, že starozákonní zákony by se měly uplatňovat i v současnosti, včetně těch, které povolují otroctví. Na rozdíl od Nozicka, který věřil, že otroctví by mělo být omezeno na ty, kteří s ním dobrovolně souhlasili, Rushdoony podporoval násilné zotročení všech, kteří odmítali křesťanství. Rushdoony také tvrdil, že ačkoli předbiblické americké otroctví nebylo biblické, přesto bylo pozitivním dobrem.

Jack Kershaw, známý rasista, který působil také jako advokát Jamese Earla Raye, vraha Martina Luthera Kinga ml, proslul výrokem: „Někdo musí říci dobré slovo pro otroctví.“

Zastupitel Howard W. Smith (D-VA) byl současníky označován za apologetu otroctví, který se na jeho obranu odvolával na staré Řeky a Římany.