Pokud byste přišli k náhodnému cizinci a zeptali se ho, co si myslí o podvádění, pravděpodobně by vám řekl, že to není v pořádku. Ve skutečnosti si 90 % lidí myslí, že nevěra je nepřijatelná, a uznává, že může mít na vztah negativní dopad. A přesto to až 40 procent lidí stejně dělá.

Je jasné, že matematika nesedí. Proč by někdo mohl jednat za zády svého partnera, i když souhlasí s tím, že je to špatné? „U některých lidí oceňují pozornost navíc,“ říká Dr. Christopher Ryan Jones, PsyD, klinický psycholog a sexuální terapeut, pro Bustle. „Neznamená to, že by jim partner doma nevěnoval pozornost, i když i to se někdy stává. Ale někteří lidé potřebují potvrzení od druhých.“

Mohou vyhledávat čas nebo pozornost jiné osoby – nebo dokonce hledat známost – jako způsob, jak se cítit spojeni a viděni. „Může to být způsobeno nesprávným pohledem na sebe sama, nízkým sebevědomím nebo vlastní hodnotou apod.“, říká Jones. „Podváděním získávají potřebné potvrzení a cítí se lépe.“

Jiní lidé si nekladou za cíl podvádět, ale místo toho vidí, že k tomu dochází postupně, zejména pokud jejich potřeby nejsou uspokojovány. „Možná se snažili sdělit tyto potřeby svému partnerovi, ale necítí se být vyslyšeni nebo pochopeni a postupem času a při více zdánlivě bezvýznamných událostech začnou fantazírovat o určitých potřebách (sexuálních a/nebo emocionálních) mimo vztah,“ říká Jaclyn Lopez Witmerová, licencovaná klinická psycholožka z Therapy Group of NYC, pro Bustle.

To může znamenat flirtování s kamarádkou nebo přílišnou otevřenost s kolegyní a z toho vybudování románku. „Možná se naskytne příležitost ke spojení s někým jiným a, jak se říká, jedna věc vede k druhé,“ říká Lopez Witmer. „Může to začít ‚citovou nevěrou‘, sdílením intimních chvil nebo zranitelných pocitů s někým, kdo není jejich partnerem.“

Protože se to neděje najednou, je snazší zvyknout si na to, co se děje, a později si to ospravedlnit. „Je tu morální stránka věci a ve hře jsou také faktory, jako je délka vztahu s primárním partnerem, kvalita vztahu, způsob, jakým člověk definuje ‚podvádění‘ (např. citové, fyzické, zahrnující pouze sexuální kontakt atd.),“ říká Lopez Witmerová.

Pokud považují svůj vztah za nějak chatrný nebo nedokonalý, citové podvádění jim nemusí připadat jako velký problém – nebo jim dokonce může připadat, že je to vzhledem k okolnostem tak nějak v pořádku. „Obvykle předtím, než dojde k podvádění, dojde ke změně v tom, jak podváděný partner vnímá svého partnera a vztah, a on se (vědomě či nevědomě) rozhodne od svého partnera odstoupit,“ říká Lopez Witmer. „K tomu obvykle dochází nejprve v jejich mysli, a to ještě předtím, než se do toho zapojí nějaká další osoba.“

Podvádění ve všech jeho podobách může být také použito jako způsob ukončení vztahu. Takže i když někdo podvádění neschvaluje, může mu nevadit, že ho použije jako způsob, jak s partnerem skoncovat. „Pro ně je jednodušší si prostě najít někoho jiného,“ říká Jones. „V této situaci se s nimi jejich partner rozejde, takže to nemusí dělat, a oni už mají jiný vztah, takže nemusí být sami.“ V takové oboustranně výhodné situaci může být nevěra lákavá.

I když někdo může souhlasit s tím, že nevěra je špatná, může se stát, že ji stejně bude dělat ze všech těchto a dalších důvodů. Je však mnohem méně pravděpodobné, že k tomu dojde, pokud je pár ochoten si o tom promluvit. „To znamená vyjádřit partnerovi emocionální potřeby a obtížné emoce a také být otevřený tomu, abyste si vyslechli, co váš partner cítí a co potřebuje na oplátku a co mu možná dostatečně neposkytujete,“ říká Lopez Witmerová.

A to platí, i když je to těžké nebo nepříjemné. „Často se rozhodneme nesdělit, jak se skutečně cítíme, ze strachu, že druhému ublížíme nebo že se z toho stane velká a intenzivní hádka,“ říká Lopez Witmer. Čím častěji však páry sdílejí tyto typy věcí a vzájemně se podporují, tím je to snazší.

Může také pomoci popovídat si o tom, co je nevěra, „a to jak emocionální, tak fyzická“, říká Anita A. Chlipala, LMFT, licencovaná manželská a rodinná terapeutka, Bustle. „Je mnohem snazší překročit hranici, když je ta hranice rozmazaná,“ říká. Pokud se však pár dohodne na tom, co je v pořádku a co ne, a je ochoten pravidelně mluvit o tom, jak se cítí a co chtějí, bude mnohem méně pravděpodobné, že se oba uchýlí k nevěře.

Experti:

Dr. Christopher Ryan Jones, PsyD, klinický psycholog a sexuální terapeut

Jaclyn Lopez Witmer, licencovaná klinická psycholožka ve společnosti Therapy Group of NYC

Anita A. Chlipala, LMFT, licencovaná manželská a rodinná terapeutka