Pokusit se zdokumentovat život a kariéru Quincyho Jonese v pouhých dvou hodinách je ohromný úkol. Quincy, připravovaný projekt společnosti Netflix, který se zabývá světem legendárního hudebního producenta, měl však tajnou zbraň: Jonesovu dceru Rashidu Jones.

„Chtěli jsme natočit definitivní film o jeho životě,“ říká hvězda seriálu Parks and Rec pro EW. Jones, který film režíroval společně s Alanem Hicksem (Keep on Keepin‘ On), si dal za cíl vytvořit víc než jen portrét Quincyho hudby. Chtěli prozkoumat člověka, který za ní stojí. Ve filmu se snaží o vyvážený portrét hvězdného producenta a hrdého přítele a otce.

Přesto Jones přiznává, že se jim nepodařilo obsáhnout vše. „Jsou věci, které se do filmu nedostaly, protože prostě nemůžete udělat všechno,“ říká. „Jedna z nich, která pro mě opravdu vyčnívá, je Bad. To jsme ani nestihli obsáhnout.“

Jones před premiérou filmu 21. září hovořil s EW o zkušenostech s natáčením filmu o svém otci, o hloubání v rodinné historii a o rozhovoru, který Quincy poskytl na začátku letošního roku.

ENTERTAINMENT WEEKLY: Váš otec je jednou z nejdůležitějších a nejslavnějších postav hudby. Jak přistupujete k režírování projektu, jehož je tématem?“
RASHIDA JONES: Jakkoli byla kariéra mého táty sledována a oslavována, nikdo k němu nemá takový vztah, jaký jsem měl to štěstí mít já. A myslím, že v dokumentaci jeho života chybí spousta věcí, protože je tak úspěšný. Nikdy není ani čas dostat se k tomu, kým je jako člověk, což velmi souvisí s tím, proč je jako umělec tak úspěšný. Pro nás s Alem bylo důležité, abychom se dostali k jeho srdci a k tomu, jak to souvisí s jeho tvorbou.

V tomto filmu je několik opravdu dojemných rodinných momentů, včetně scén s vaším otcem v nemocnici. Zápasil jste někdy s tím, zda tyto záběry ukázat veřejnosti?“
Já svého tátu strašně chráním a samozřejmě je to velmi intimní příběh. Něco z toho natočil můj bratr v nemocnici a něco jsem pak natočil já. Opravdu jsme to dělali pro něj, protože jsme chtěli, aby viděl, jak na tom je, aby nezapomněl a postaral se o sebe. To byl původní záměr. Myslím, že bych ten příběh mohl vyprávět, protože vím, že je respondent a přežil. A vím, že se mu daří díky tomu, že se dokáže podívat na smrt a možnost smrti, a pak se na základě toho reorganizovat. To je to, co si myslím, že mě přimělo k tomu, abych to dělal pohodlně. Rozhodně to nebylo snadné rozhodnutí. A když jsem se poprvé několikrát díval na scénu, kde to bylo ve filmu, určitě mi to bylo nepříjemné. Ale také jsem cítil, že pokud máme vyprávět tento příběh, musíme ho opravdu vyprávět. Nechci tahat za nitky.

Jak tedy vyvažujete svůj osobní vztah k němu a práci režiséra, který nesmí tahat za nitky?
Je to intenzivní trávit spoustu času s rodičem a já ho tak chráním a mám ho moc rád. A pak mě taky dokáže vytočit, jako každé dítě s každým rodičem. Takže to byla profesionální rovnováha, které jsem musela dosáhnout, kdy jsem se někdy musela jít starat sama o sebe, a pak jsem se někdy musela oddat tomu, co bylo nutné pro film.

Vaše maminka, Peggy Liptonová, hraje velkou roli i ve filmu Quincy. Zdráhala se mluvit o svém vztahu s vaším otcem?“
Moje máma byla během tohoto procesu opravdu, ale opravdu neuvěřitelně velkorysá. Moji rodiče jsou si velmi blízcí, a to to opravdu usnadňuje, protože vše vychází z lásky. Moje máma je vůči tátovi tak empatická, ale zároveň pro ni bylo neuvěřitelně drsné projít tím, čím si prošla, a přiznat, že ten vztah nefungoval. Ale protože se stále znají a mají se rádi, myslím, že to opravdu pomohlo. Na tátově životě je důležité, jakých lidí se dotkl, i když věci nefungují a lidé jsou zranění, zdá se, že ty lidi kolem sebe udržuje na oběžné dráze. Třeba na našich večeřích na Den díkůvzdání jsou pořád bývalé manželky a bývalé přítelkyně. Většinou všichni zachovávají klid, protože on to udržuje o lásce, víš?“

Na začátku tohoto roku se rozšířil rozhovor pro časopis Vulture – kde tvůj táta mimo jiné mluvil o údajném poměru Richarda Pryora a Marlona Branda a kritizoval Paula McCartneyho. Jak se s tím rodina vypořádala?
Můj táta přestal pít před několika lety. Takže si myslím, že jeho mozek tak nějak začal zpracovávat věci jinak. Není takový, jaký je. Byl jsem naštvaný, když ty rozhovory vyšly, protože si myslím, že tam chyběla spousta souvislostí. A to není ničí chyba. Prostě najednou začal té novinářce vyprávět věci, ale protože toho má v mozku tolik a v životě tolik zažil, neposkytoval k žádnému z těch příběhů žádný kontext, takže zněly chaoticky a nelineárně a některé věci nedávaly moc smysl. Měl svůj moment, ale není to ten, kdo je, a vím, že se kvůli tomu cítil opravdu hrozně. Myslím, že možná zapomněl, že mluví se zástupcem tisku. Je mu 85 let. Co na to říct? Mimochodem, každý, kdo má příbuzného, kterému je 85 let a měl tuhle platformu, tak vám rovnou řeknu, že se řekne nějaká šílená s-

Ty jsi ukotvil film kolem otevření Národního muzea afroamerické historie a kultury. Proč to bylo důležité?
Během práce na filmu se změnilo společensko-politické klima. A přestože jsme vždy chtěli vyprávět osobní příběh mého otce paralelně s rasovým příběhem této země, s blížícím se uvedením filmu nám to připadalo aktuálnější než kdy jindy. Muzeum je… Myslím, že pro to neexistují slova. Způsob, jakým je rozvrženo, spodní patro je obrovská podlaha a je tam celá Afrika před obchodem s otroky. A pak je to otroctví. V dalším patře je Jim Crow. A pak se dostanete k občanským právům, a než se dostanete do patra, kde je ve filmu můj táta, je to oslava hudby. Tato země, která byla vybudována na platformě rasismu a únosů. A v posledních padesáti letech se všechny tyto neuvěřitelné černošské osobnosti vynořily z těch nejpekelnějších utlačovatelských okolností, z nevyhnutelných okolností. Takže tyto obří podlahy stovek let historie, a pak je tu 50 let přežití a oslav. Mému tátovi je 85 let. Narodil se v Chicagu ve 30. letech. Sleduje ten raketový vzestup a přežití a úspěch černošského hlasu v Americe. A právě na tuto paralelu se ve filmu dalo velmi pěkně zaměřit. A taky jsme chtěli ukázat, že pořád tvrdě pracuje, a to tak, že mu na té kultuře pořád záleží.

Zjistil jste při natáčení něco překvapivého o svém tátovi?
Ten jeho vzorec, kdy pracuje do úmoru, a pak má nějakou zdravotní krizi, kdy si uvědomí, že už nemůže, a pak se tak nějak vrátí k rodině a věcem, které jsou důležité. Myslím, že jsem si neuvědomila, kolikrát to udělal. Řekl bych, že jediná další věc je jeho potřeba přežít díky hudbě. A myslím, že jsem nedocenil, jak je to pro něj důležité a jak těžké muselo být opustit to a utíkat a mít stále pohyb vpřed, aby přežil. Vybral si lásku, aby přežil, a myslím, že mi to opravdu nedošlo, dokud jsem si ten film nezačal plně skládat dohromady.

Quincy se na Netflixu objeví 21. září.

Přihlaste se k odběru EW TV

Získejte rekapitulace a zajímavosti ze zákulisí vašich oblíbených pořadů a mnoho dalšího!

.