Žánr sahá přinejmenším až k Nadje (1928) André Bretona a několika knihám českého spisovatele Vítězslava Nezvala, například Ulice Git-le-coeur (1936). Jednou z prvních anglických knih tohoto žánru je Black Lamb and Grey Falcon (1941) od Rebeccy Westové. Kniha Skleněná berle (The Glass Crutch, 1945) Jima Bishopa byla inzerována jako „jeden z nejneobvyklejších bestsellerů, jaké kdy byly vydány – román z oblasti literatury faktu“. Snad nejvlivnějším románem literatury faktu dvacátého století byla Hirošima (1946) Johna Herseyho. Badatel David Schmid píše, že „mnoho amerických spisovatelů v období po druhé světové válce, včetně Didiona, Trumana Capoteho a Normana Mailera, následovalo Herseyho příkladu.“

V deníku The New York Times označil Herbert Mitgang knihu Paula Goodmana Making Do (1963) za knihu spadající do „kategorie, která se rozrůstá a kterou lze nazvat románem faktu“. V následujícím roce použil tento termín pro Armageddon (1964) Leona Urise.

Raný vliv na tento žánr lze vysledovat u knih, jako jsou novely Ka-tzetnik 135633 (Yehiel Dinur) Salamdra (1946) a Dům panenek (1953), Amerika je v srdci (1946) Carlose Bulosana a trilogie USA (1930-36) Johna Dos Passose. Domeček pro panenky popisuje cestu mladé Danielly Parleshnikové během holocaustu, kdy se stává součástí „Divize radosti“, nacistického systému, který držel židovské ženy jako sexuální otrokyně v koncentračních táborech. Děj knihy byl inspirován Dinurovými zážitky z holocaustu a jeho mladší sestrou, která holocaust nepřežila.

Díla historická či životopisná často využívala k líčení skutečných událostí vypravěčské prostředky fikce. Vědci se domnívají, že román Operación Masacre (1957) argentinského spisovatele a novináře Rodolfa Walshe byl prvním románem literatury faktu ve španělštině.

Walshova Operación Masacre („Operace masakr“)Edit

Operación Masacre (1957) podrobně popisuje masakr José Leóna Suáreze, při němž byli v roce 1956 zajati a zastřeleni peronističtí bojovníci včetně vůdce povstání Juana José Valleho. Tyto události následovaly po vojenském převratu z roku 1955, známém jako Revolución Libertadora, který sesadil argentinského prezidenta Juana Dominga Peróna a nakonec vynesl k moci generála tvrdé linie Pedra Eugenia Aramburu.

Capoteho ChladnokrevněEdit

Truman Capote si později osvojil tento žánr. Tvrdil, že román faktu by měl být zbaven vyprávění v první osobě a v ideálním případě by v něm neměla být žádná zmínka o spisovateli. Poté, co si v The New York Times přečetl příběh o Clutterových vraždách, byl okamžitě zaujat a události kolem tohoto zločinu použil jako základ pro román Chladnokrevně (1965). Roky strávil sledováním příběhu, strávil mnoho času se zúčastněnými osobami, zhlédl hodiny filmových záznamů, poslouchal nahrávky a četl přepisy a poznámky. Jednou prohlásil, že vše v knize bude slovo od slova pravdivé. Aby získal podrobnosti, vedl Capote rozhovory s vrahy Richardem Hickockem a Perrym Smithem. Ben Yagoda však poznamenává, že „téměř od začátku skeptici zpochybňovali přesnost Chladnokrevně. Jedním z prvních odhalení (které Capote před svou smrtí v roce 1984 přiznal) bylo, že poslední scéna knihy, hřbitovní rozhovor mezi detektivem a nejlepším přítelem zavražděné dívky, je čirý výmysl.“

V recenzi knihy v časopise The American Scholar Robert Langbaum napsal: „Jakmile se podíváme na strukturu, zjistíme, že mnohá díla literatury faktu jsou stejně uměřená a někdy uměřenější než mnohé romány. Northrop Frye šel ve své vlivné Anatomii kritiky tak daleko, že slovo fikce použil pro jakékoli ‚umělecké dílo v próze’… … Vezmeme-li jeho slova za svá a srovnáme-li jeho knihu s románem, můžeme ocenit jeho úspěch a zároveň vidět jeho hranice. Neboť jeho nejlepší účinky jsou románové a zaostává právě tam, kde není dostatečně románový.“

Další příklady z 20. stoletíEdit

Dalšími příklady této formy jsou:

• Armády noci (1968), Pulitzerovou cenou oceněný román Normana Mailera a asi nejoceňovanější román literatury faktu, je vyprávění rozdělené na historii a román, které autobiograficky líčí pochod na Pentagon v roce 1967 ve třetí osobě. Později napsal Katovu píseň (1979).
• Kořeny: Sága jedné americké rodiny (1976) od Alexe Haleyho, která líčí příběh autora a historii jeho rodiny po devět generací
• Půlnoc v zahradě dobra a zla (1994) od Johna Berendta
• Podle Queeney (2001) od Beryl Bainbridgeové, která popisuje několik posledních let života Samuela Johnsona očima Queeney Thraleové, nejstarší dcery Henryho Thralea a Hester Thraleové.

Tom Wolfe v knize The Electric Kool-Aid Acid Test (1968) byl příkladem školy nové žurnalistiky (často charakterizované jako vynález poloviny 60. let 20. století), román je hybridem novinářského vyprávění, které podobně jako Capoteho prózy klade malý důraz na proces vyprávění (i když Wolfe na rozdíl od Capoteho občas vypráví z první osoby).

Hunter S. Thompson svým přístupem „gonzo žurnalistiky“ (v knihách jako Pekelní andělé (1966)) opustil Capoteho vypravěčský styl a prolínal osobní zážitky a postřehy s tradičnější žurnalistikou.

V 70. letech 20. století začali autoři znovu publikovat eseje nebo články spojováním epizodických děl do soudržnějšího celku, jako například román Michaela Herrera z oblasti literatury faktu Dispatches (1977), který reflektuje novinářské reportáže z Vietnamu.

Redukované použitíEdit

Od 70. let 20. století román z oblasti literatury faktu poněkud upadl v nemilost. Nicméně formy jako rozšířený esej, memoár a biografie (a autobiografie), stejně jako autofikce, mohou zkoumat podobná území. Joan Didionová například nikdy nenazvala své vlastní dílo „nefikčním románem“, zatímco jí bylo opakovaně přičítáno k dobru to, co obecně nazývá „rozšířenými“ nebo „dlouhými“ eseji.

.