V prosinci 1955 Rosa Parksová jako černoška odmítla uvolnit své místo v segregovaném autobuse v Montgomery v Alabamě, což vyvolalo bojkot autobusů v celém městě. Tento protest byl úspěšně završen o rok později, kdy Nejvyšší soud rozhodl, že autobusy musí být integrovány.

Desítky let trvalo, než se Parksová díky své roli v bojkotu stala uznávanou osobností v celé zemi; mezi bojkotem autobusů a všeobecným uznáním její práce zahrnoval život Parksové těžkosti i triumfy.

Parksová a její manžel přišli po bojkotu o práci

Brzy po zahájení bojkotu autobusů v Montgomery přišla Parksová o práci krejčí v obchodním domě Montgomery Fair. Její manžel Raymond musel také opustit práci holiče na Maxwellově letecké základně, protože mu bylo nařízeno, aby se o své ženě nebavil.

Ukončení bojkotu však ani jednomu z nich neusnadnilo návrat k výdělku – Parksová byla s protestem příliš ztotožněna na to, aby ona nebo její manžel získali v Alabamě jinou stálou práci.

Parksová byla oddanou dobrovolnicí Montgomery Improvement Association (MIA), místní skupiny, která pomáhala bojkot koordinovat, ale tato organizace ji nezaměstnala, stejně jako žádná jiná skupina bojující za občanská práva. Přestože přispěla například tím, že cestovala a přednášela o bojkotu, aby získala finanční prostředky pro MIA a NAACP, mužské vedení se s potřebami Parksové neztotožnilo.

Místní obyvatelé také žárlili na množství pozornosti, které se Parksové dostalo. Nakonec se rozhodla, že jedinou možností je opustit Alabamu i s manželem a matkou.

VÍCE ČTĚTE ZDE: Rosa Parksová: V roce 1957 Parksová s rodinou odjela do Detroitu, kde žil její bratr a bratranec.

Její rodina se přestěhovala do Detroitu v naději, že tam najde práci. Bohužel ani tam nebylo snadné najít práci. Parksová brzy zamířila do Virginie, kde přijala práci hostesky v hotelu Holly Tree Inn v Hampton Institute. Když však slíbené ubytování pro matku a Raymonda nepřišlo, Parksová se na konci podzimního semestru roku 1958 vrátila do Detroitu.

V Detroitu musel Raymond projít povinným školením, aby se mohl stát holičem, a Parksová si mohla najít jen nárazové šicí práce. Poté podstoupila operaci vředu (stav, který vznikl pod vlivem stresu z bojkotu autobusů) a musela si nechat odstranit nádor na krku.

Lékařské náklady a obtíže spojené s prací v nemoci dohnaly Parksovou a její rodinu na pokraj sil. V červenci 1960 ji časopis Jet popsal jako „roztrhaný hadr jejího dřívějšího já – bez peněz, zadlužená, nemocná žaludečními vředy a nádorem v krku, stísněná ve dvou místnostech s manželem a matkou.“

V roce 1961 se pro rodinu Parksových konečně začaly věci obracet k lepšímu

Parksová se i po přestěhování do Detroitu nadále angažovala v boji za občanská práva, ale neměla vysokoškolské vzdělání, které se vyžadovalo pro pozice v organizacích jako NAACP. A stejně jako v Alabamě se jí nikdo z převážně mužského vedení nesnažil pomoci získat práci.

Nějaká podpora se Parksové dostala zejména poté, co se její problémy dostaly více na veřejnost a NAACP nakonec zaplatila její účet za nemocnici, který se dostal do exekuce.

Na jaře 1961 se její situace zlepšila: Raymond pracoval jako holič, zatímco ona byla natolik zdravá, že zvládala stálou práci švadleny ve Stocktonské šicí společnosti. Tam pracovala deset hodin denně a za každý kus dokončené zástěry a sukně dostávala 75 centů, což v součtu stačilo na živobytí.

Parksová úzce spolupracovala s Martinem Lutherem Kingem mladším a Malcolmem X

Protože Parksová pracovala s Martinem Lutherem Kingem mladším na bojkotu autobusů, skutečně obdivovala vůdce za občanská práva. Na výročním sjezdu Southern Christian Leadership Conference v roce 1962 byla svědkem útoku muže na Kinga – a zažila, jak King zajistil, aby útočník poté nečelil žádné odplatě. Po jeho zavraždění v roce 1968 se vydala do Memphisu, aby podpořila pochod sanitárních dělníků, kterého se King účastnil, a poté se vydala na Kingův pohřeb.

Parksová našla mnoho důvodů, proč ocenit i vůdčí osobnost Malcolma X. V roce 1968 se Parksová vydala do Memphisu, aby podpořila pochod sanitárních dělníků, kterého se King účastnil. Její přesvědčení se více shodovalo s Malcolmovým a lišilo se od Kingova v otázce hranic nenásilí.

V jednom rozhovoru z roku 1967 Parksová prohlásila: „Pokud se můžeme bránit proti násilí, není to z naší strany vlastně násilí. Je to jen sebeobrana, snaha zabránit tomu, abychom se stali obětí násilí.“

Posléze získala práci jako asistentka kongresmana Johna Conyerse

Po přestěhování do Detroitu se Parksová navzdory těžkostem nadále věnovala pomoci své komunitě. Zapojila se do sousedských skupin, které se zaměřovaly na vše od škol až po registraci voličů.

V roce 1964 se přihlásila jako dobrovolnice do kongresové kampaně Johna Conyerse. Kandidát ocenil její podporu a připsal jí zásluhu na tom, že přiměla Kinga Jr. přijet do Detroitu a poskytnout mu podporu. Poté, co Conyers vyhrál volby, zaměstnal Parksovou jako recepční a asistentku pro svou detroitskou kancelář. Nastoupila v roce 1965 a zůstala v ní až do svého odchodu do důchodu v roce 1988.

Práce byla pro Parksovou přínosem pro její finanční situaci, protože nabízela důchod a zdravotní pojištění. A Parksová vynikala v práci, která sahala od pomoci voličům bez domova až po připojení se ke Conyersovi při protestech proti rozhodnutí General Motors uzavřít místní závody. Navíc její minulost nebyla zapomenuta; Conyers jednou poznamenal: „Rosa Parksová byla tak slavná, že lidé chodili do mé kanceláře, aby se setkali s ní, ne se mnou.“

Letos po bojkotu byla Parksová stále terčem

Naneštěstí Parksová nebyla vždy všeobecně obdivována. Pro mnoho bělochů, kteří chtěli zachovat rasistický status quo, byla od bojkotu autobusů v Montgomery nenáviděnou postavou. Během této akce jí hrozivě telefonovali a posílali výhrůžky smrtí. Útoky byly tak jedovaté, že se manžel Parksové Raymond nervově zhroutil.

Ačkoli bojkot skončil v roce 1956, nenávistné vzkazy byly Parksové posílány i v 70. letech. Obviňovali ji ze zrádcovství a z toho, že chová sympatie ke komunistům. (Rasisté se často domnívali, že Afroameričané nejsou schopni se sami organizovat a musí jim být poskytována pomoc zvenčí).

I když pracovala pro Conyerse, zůstala terčem; když tam nastoupila, chodily jí do jeho kanceláře shnilé melouny a nenávistné dopisy. Přesto, jako vždy, ani tyto kruté útoky nezabránily Parksové v tom, aby dělala svou práci.

Podívejte se na film „Rosa Parksová: Mother Of A Movement“ na History Vault

.