Popis

Půvabná ručně kolorovaná verze klasické varovné pohádky o Červené Karkulce z roku 1810.

Kdo pohádku napsal?

Kervená Karkulka je snad jednou z nejznámějších pohádek. Stejně jako většina evropských pohádek má svůj původ v rozsáhlé lidové tradici ústního vyprávění. Nelze jí připsat žádného konkrétního autora. Francouzský spisovatel Charles Perrault tyto pohádky shromáždil a poprvé vydal v roce 1697. Proto je obecně považován za otce pohádkového žánru.
Na počátku 19. století byla pohádka o Červené Karkulce vyprávěna a převyprávěna nesčetněkrát a vzniklo mnoho adaptací. Tato pozdější verze pochází z roku 1810 a byla vydána v Moorfieldu v Londýně. Je vyprávěna formou veršované básně se střídáním nerýmovaných a rýmovaných kupletů. Jasný text, jednoduchý jazyk a velké barevné ilustrace nám napovídají, že tento sešit byl určen mladým čtenářům.

Změnil se příběh?

Tento příběh se přesně drží Perraultova originálu a o dva roky předchází verzi bratří Grimmů. V moderních verzích známe „šťastný konec“, v němž Červenou Karkulku a její babičku hrdinně zachrání dřevorubec. V 19. století však byly příběhy pro děti mnohem strašidelnější. V této verzi vlk sežere babičku ve spěchu, „bez hořčice a chleba“, jako by to byl kus sýra! Poslední scéna pochmurně líčí, jak totéž dělá malé Biddy.

Jaký je smysl příběhu?

Stejně jako většina pohádek má i Červená Karkulka ve svém jádru morální či varovný příběh. Příběh se točí kolem dravce, „tak šikovného a silného“, který se vydává za někoho, kým není, a malé holčičky, která je příliš důvěřivá. Morální ponaučení příběhu spočívá v tom, že lidé nejsou vždy těmi, za které se vydávají, a že cizím lidem není radno věřit. I když si Červená Karkulka všimla, že má babička ruce pokryté kožešinou a špičaté uši, příliš důvěřovala vlkovým lstivým slovům:

„Babičko, jaké skvělé ruce,
a tvoje uši vypadají tak divoce;
jsou lepší na mazlení,
a na poslouchání, mé milé dítě.“

.