Náš člověk Sietsema se chystá utrousit pár znalostí. Zůstal sám v kuchyni s lilkem a hluboce přemýšlel o této zelenině, která má právě teď sezónu.

Pěkné.

Lilek pochází z Indie, kde se pěstuje už 4000 let. Ve Francii a Anglii je tato rostlina známá jako lilek a patří do čeledi Solanaceae, kam patří i další noční rostliny jako brambory a rajčata. Stejně jako rajčata by se měl správněji nazývat ovocem. Proč se mu ale říká lilek? Zatímco u nás dlouho převládal hruškovitý fialový typ, existují desítky kultivarů v barvách od bělavé přes pruhovanou růžovou až po černofialovou. A ano, některé mají velikost, tvar a barvu vajec, takže se jim v Africe říká „zahradní vejce“. Na fotografii jsou odrůdy nasbírané během jediného odpoledne na farmářském trhu na Union Square.

Arabští obchodníci přivezli lilek do Evropy a Afriky kolem roku 1400. Do Spojených států zeleninu přivezl Thomas Jefferson, který semena získal buď z Francie, nebo od otroků nedávno přivezených z Afriky – ti se na Monticellu věnovali skutečnému zahradničení. Jefferson s lilkem experimentoval a jeho deník z roku 1812 uvádí mezi téměř 350 plodinami jak fialové, tak bílé lilky. Jefferson zřejmě netušil, co s touto zeleninou dělat, ale ve 40. letech 19. století už byla významnou součástí jižanského jídelníčku, pečená a plněná buď strouhankou, nebo rýží.

Ještě koncem 19. století přivezli do Ameriky své recepty na lilek přistěhovalci z Blízkého východu a Itálie a lilek se stal oblíbenou zeleninou, i když jeho obliba se po většinu 20. století stále omezovala hlavně na východní pobřeží a jih. V porovnání s jinými druhy zeleniny trvá pěstování lilku dlouho, a proto se na farmářských trzích objevuje až v září. Výběr sedmi odrůd, který vidíte výše, zahrnuje dědičné odrůdy z Itálie a Japonska. Zatímco Východoasiaté dávají přednost štíhlým podlouhlým odrůdám, obyvatelé Blízkého východu mají rádi kulatější druhy, z nichž se dá upéct baba ganuš nebo se z jejich hojné dužiny připravují saláty nakrájené na kostičky.

Nejznámějším tureckým receptem je imam bayildi – plátky lilku pečené s přídavkem rajčat, česneku a olivového oleje. Název se překládá jako „imám omdlel“. Jak se vypráví, imám (muslimský náboženský vůdce) ztratil vědomí buď proto, že pokrm tak dobře chutnal, nebo proto, že olivový olej použitý v receptu byl tak drahý. Španělé dávají přednost malým bílým lilkům a často je nakládají tak, že vypadají a působí jako nakládaná vejce. Thajci také používají lilky velikosti slepičích vajec, ty jsou však zelené a pruhované jako melouny. Sečuánci smaží kostičky lilku s česnekem, pálivou chilli papričkou a zrnky sečuánského pepře.

Jižní Italové mají lilky rádi stejně jako Turci a Číňané; když se totiž těstoviny označují jako sicilské, často obsahují kromě rajčat a mozzarelly také na kostičky nakrájený lilek. Hrdina lilku parmigiana je jistě jedním z nejvyšších úspěchů italsko-americké kuchyně. Slovo pro lilek se v italštině řekne melanzana, což pochází z latinského výrazu „mala insana“, což znamená „jablko šílenství“. A i když máme lilky nadmíru rádi, nemůžeme tak docela říct, že by nás přiváděly k šílenství.