14. října 1982 vyhlásil prezident Ronald Reagan „válku proti drogám“ a zdvojnásobil tak iniciativu, kterou zahájil Richard Nixon. Reagan prohlásil, že nelegální drogy představují přímou hrozbu pro národní bezpečnost USA, a prostřednictvím řady právních předpisů, jako byly zákony o povinném minimálním trestu z roku 1986, učinil tvrdý pravý obrat od přístupu k užívání drog v oblasti veřejného zdraví. Pachatelé drogových trestných činů čelili doživotním následkům za drobné přestupky, avšak důraz na přísné tresty za crack, a nikoli za práškový kokain, znamenal, že do vězení se dostávali převážně lidé černé a hnědé pleti. Zdálo se, že média s tím souhlasí, a tak zvyšovala hrozby rasistickým zpravodajstvím, které do značné míry ignorovalo rozbujelé užívání kokainu mezi bělochy a senzacechtivě popisovalo problém cracku v černošských čtvrtích ve středu města.

Ve své snaze „učinit Ameriku opět velkou“ (ano, to byla původně hláška z Reaganových projevů na demonstracích) si Reagan přizval svou ženu Nancy. První dáma zorganizovala program „Prostě řekni ne“, který se stal základním kamenem jejího odkazu. Ale tento slogan – ačkoli nezapomenutelný – byl neúspěšný, pokud jde o pomoc dětem při zvládání složitých situací. Mezitím americká vláda poskytla peníze a vojenské zdroje středoamerickým skupinám, o nichž se vědělo, že obchodují s kokainem, což sehrálo významnou roli při vzniku problému cracku v amerických centrech.

Akt 1: Budování hysterie kolem crackové epidemie

Rasistické myšlenky narušily protidrogovou politiku v Reaganově Americe. Mediální šílenství kolem epidemie cracku vytvořilo hysterii, která znamenala podporu jeho přístupu k politice zákona a pořádku v oblasti užívání drog. Počet vězňů prudce vzrostl, protože Afroameričané se stali terčem zájmu orgánů činných v trestním řízení – přestože drogy užívali v podobné míře jako běloši.