KAPITOLA XLII.

SMITHFIELD.

Bartholomew Fair-Sedmidenní turnaj-Duels and Trial by Ordeal in Smithfield-Terrible Instances of the Odium Theologicum-TheMaid of Kent-Foxe’s Account of the Smithfield Martyrs-The Smithfield Gallows-William Wallace in Smithfield-BartholomewPriory-The Origin of the Bartholomew Fair-St. Bartoloměje si oblíbili námořníci – Různí okupanti Smithfieldu – Velkorysost anglických králů ke svatému Bartoloměji – Náboženská rvačka – Londýnští farní úředníci ve Smithfieldu – Dvůr Pie-poudre.

Smithfield neboli „Smoothfield“, abychom se řídili pravopisem, byl od nejstarších dob památným místem starého Londýna. Bartholomew Fair, založenýv době vlády Jindřicha II, v sousedství převorství a špitálu založeného Rayerem, důstojným královským šaškem, přiváděl každoročně velké davy revanšistů na stejné místo, kde za Mariiny kruté vlády zahynulo tolik z jejích 277 obětí.

V roce 1374 byl Smithfield za vlády prvních Edvardů vybraným místem pro turnaje, kde se o hrudní pancíř a štít roztříštilo mnoho šipek a bylo zde rozdáno mnoho silných ran, dokud se brnění nevzdalo nebo se neroztříštilo o meč.

V roce 1374 Edward III, tehdy dvaašedesátiletý, v lásce k Alici Pierceové, uspořádal ve Smithfieldu sedmidenní turnaj pro její pobavení. Seděla vedle starého muže v nádherném voze jako Dáma slunce a za ní následoval dlouhý průvod opeřených rytířů, nedbajících na potupu, z nichž každý vedl za uzdu krásného palfreje, na němž seděla ztepilá dáma.

V roce 1390 ten mladý marnotratník, Richard II, který chtěl konkurovat velkolepým hostinám a rytířským kláním, jež pořádal Karel Francouzský při příjezdu své choti Isabely Bavorské do Paříže, pozval šedesát rytířů na klání ve Smithfieldu, které začínalo v neděli po svátku Michaela. Tento turnaj byl vyhlášen heroldy v Anglii, Skotsku, Hainaultu, Německu, Flandrech a Francii. Neděle byla svátkem vyzyvatelů. Kolem třetí hodiny odpoledne vyšel průvod z Toweru – šedesát ostnatých kurýrů v plné zbroji, každého doprovázel čestný panoš, za nimi šlo šedesát vysoce postavených dam na palfrejích, „nanejvýš elegantně a bohatě oděných“, a každá vedla na stříbrném řetězu rytíře, kompletně vyzbrojeného k dělostřelbě, minstrelové a trubači doprovázeli průvod na Smithfield. Každý večer se v biskupském paláci, kde byli král a královna ubytováni, konala velkolepá večeře a tančilo se až do svítání. V úterý král Eduard bavil cizí rytíře a dvořany a královna dámy. V pátek je bavil vévoda z Lancasteru a v sobotu král pozval všechny zahraniční rytíře do Windsoru.

Tu velkou historickou událost, WatTylerovu smrt, jsme popsali na jiném místě, ale je nutné se jí zde znovu dotknout. Křivdy, uznání, měli jeho stoupenci, ale byli divocí a krutí a opojení vraždami a loupežemi. sťali arcibiskupa z Canterbury a sedm dní drželi Londýn v hrůze. WatTylerovo drzé chování na shromáždění ve Smithfieldu (15. června 1381) velmi znepokojilo královy přátele. Přistoupil k Richardovi, házel dýkou do vzduchu, a dokonce se odvážil držet králi uzdu. Walworth v tu chvíli vyděšeně vrazil meč do hrdla drsného rebela a ve stejném okamžiku jeden panoš bodlWata do boku. Tehdy Richard II. odvážně a s velkou duchapřítomností odvedl vzbouřence na Islingtonská pole, kde je starosta s tisícovkou mužů brzy rozprášil do větru.

Smithfield byl často vybírán jako dějiště středověkých soubojů a bitevních zkoušek. Všichni čtenáři Shakespeara si jistě vzpomenou na souboj, který se odehrál za vlády Jindřicha VI. mezi ředitelem a ‚prenticem, který ho obvinil ze zrady. Ordeal byl v tomto případě možná sotva spravedlivě vyzkoušen, protože ubohý zbrojnoš byl svými příliš horlivými přáteli obtěžkán alkoholem; ale je tu jedna útěcha, podle básníka se ke své zradě přiznal ve chvílích, kdy umíral.

Smithfield byl svého času místem mučenízvláště oblíbeným u teologů. Tady tenblahobytný Achab, Jindřich VIII. upaloval ubohé nešťastníky, kteří popírali jeho církevní nadvládu; tady Marie upalovala protestanty a tady Alžběta upalovala anabaptisty. V roce 1539 (Jindřich VIII.) byl ve Smithfieldu krutě upálen Forest, řeholník, který popíral královu svrchovanost, a plameny byly osvětleny „Davidem Darvelem Gatherenem“, modlářským obrazem z Walesu. Latimer kázal řeholníkovi trpělivost, zatímco on visel za pas a bojoval o život. A zde byla také upálena Johanka Boucherová, panna z Kentu, za některé teologické upřesnění ohledně vtělení Krista, přičemž Cranmer téměř donutil Eduarda VI. podepsat rozsudek smrti tohoto ubohého stvoření. „Cože, můj pane!“ řekl Eduard, „chcete, abych ji rychle poslal k čertu, dědičný omyl? Obvinění proto vznesu před Bohem, můj pane Cranmere.“

O posledních chvílích Smithfieldských mučedníků zanechal jejich historik Foxe vyprávění, které je tak jednoduše vyprávěné, má tak zbožný tón a je tak přirozené ve všech detailech, že zaručuje jeho pravdivost všem, kromě partyzánů.Několik pasáží z Foxe zprostředkuje dokonalý dojem z těchto dojemných scén a z víry, s níž tito dobří a stateční muži přijali smrt. Když mluví o Rogeru Hollandovi, protestantském mučedníkovi, Foxe s jistým nadšením říká: „V den, kdy trpěli, bylo vyhlášeno, že se nikdo nesmí opovážit mluvit nebo mluvit s nimi, ani od nich nic přijímat, ani se jich dotýkat pod hrozbou uvěznění, bez kauce nebo hlavní odměny; v tomtéž vyhlášení byla obsažena další krutá výhrůžná slova. Přesto lid volal a prosil Boha, aby ho posílil, a stejně tak se stále modlil za lid a obnovení jeho slova. Nakonec Roger objal kůl a rákosí a pronesl tato slova: „Pane, co nejpokorněji děkuji Tvému Veličenstvu, že jsi mě povolal ze stavu smrti ke světlu svého nebeského slova a nyní ke společenství Tvých svatých, abych mohl zpívat a říkat: Svatý, svatý, svatý, Pane, Bože zástupů! A Pane, do Tvých rukou odevzdávám svého ducha. Pane, požehnej tomuto svému lidu a zachraň ho od modlářství. A tak skončil svůj život, vzhlížeje k nebi, modlil se a chválil Boha spolu s ostatními svými spolusvatými: za jejich radostnou stálost budiž Pán pochválen.“

Konec dalších tří ze svatého vojska Foxethus uvádí:

„A tak tito tři zbožní muži, JohnHallingdale, William Sparrow a mistr Gibson, takto určeni k porážce, byli dvanáctého dne po svém odsouzení (což bylo 18. dne zmíněného měsíce listopadu roku 1557) upáleni na Smithfieldu v Londýně. A když tam byli po své modlitbě přivedeni na hranici, byli k ní připoutáni řetězy a bylo k nim přiloženo dříví; a po dříví následoval oheň, v němž byli obklopeni a jehož ohnivé plameny stravovaly jejich těla, nakonec slavně a radostně odevzdali své duše a životy do svatých rukou Pána, jehož péči a vládě tě doporučuji, dobrý čtenáři. Amen.“

O hrdinské smrti Johna Rogerse, protomučedníka v mariánském pronásledování, podává Foxe následující zprávu:

„Poté, co byl John Rogers,“ říká, „dlouho a přísně vězněn, ubytován v Newgate mezi zloději, často vyšetřován a velmi nešetrně s ním bylo zacházeno, a nakonec nespravedlivě a velmi krutě, zlým Winchesterem, odsouzen. Dne 4. února 1555 n. l., v pondělí ráno, byl náhle upozorněn strážcem Newgate, aby se připravil na oheň, a protože tehdy tvrdě spal, sotva se ho podařilo s velkým přemáháním probudit. Nakonec byl probuzen a vyzván, aby si pospíšil: „Pak,“ řekl, „když je to tak, nemusím si vázat body.“ A tak se odebral nejprve k Bonnerovi, aby byl degradován. To se mu podařilo, a tak si od Bonnera vyžádal jedinou prosbu. ABonner se zeptal, co by to mělo být: „Nic,“ řekl, „jen abych si mohl před svým upálením promluvit pár slov se svou ženou. Toho se však od něj nedočkal. „Pak tedy,“ řekl, „prohlaste svou dobročinnost, jaká je. A tak ho mistr Chester a mistrWoodroofe, tehdejší londýnští šerifové, přivedli do Smithfieldu, aby tam byl upálen; tam projevil co největší trpělivost a nepoužil mnoho slov, protože mu to nebylo dovoleno; ale pouze neustále nabádal lid, aby setrvával ve víře a pravém učení, kterému předtím učil a kterému se oni naučili, a pro jehož potvrzení byl nejen ochoten trpět a snášet všechnu takovou hořkost a krutost, jaká mu byla prokázána, ale také se s největší radostí vzdát svého života a vydat své tělo stravujícímu ohni pro svědectví o něm.. . . V neděli předtím, než trpěl, se napil s mistrem Hooperem, který byl tehdy pod ním, a přikázal jim, aby mu ho doporučili a řekli mu: „Nikdy nebyl malý člověk, který by se lépe držel člověka, než on se drží jeho,“ což předpokládalo, že oba budou upáleni společně, ačkoli se stalo jinak, protože mistr Rogers byl upálen sám. . . Když pak nadešel čas, aby byl předán šerifům a odveden z Newgate do Smithfieldu, místa své popravy, přišel k němu nejprve mistr Woodroofe, jeden ze zmíněných šerifů, a zavolal k sobě mistra Rogerse a zeptal se ho, zda by odvolal své odporné učení a svůj špatný názor na svátost oltářní. Mistr Rogers odpověděl a řekl: „To, co jsem kázal, zpečetím svou krví. „Pak,“ řekl mistr Woodroofe, „jsi kacíř. „To se pozná,“ řekl Rogers, „v den soudu. „Dobrá,“ řekl mistr Woodroofe, „nikdy se za tebe nebudu modlit.“ „Ale já se za tebe modlit budu,“ řekl mistr Rogers, a tak byl téhož dne, což bylo pondělí 4. února, přiveden šerify do Smithfieldu a cestou odříkával žalm „Miserere“, přičemž se všechen lid úžasně radoval z jeho stálosti a vzdával za to Bohu velké chvály a díky. A tam, v přítomnosti mistra Rochestera, kontrolora královniny domácnosti, sira Richarda Southwella, obou šerifů a velkého množství lidu, byl k němu přiložen oheň, a když se ho zmocnil na nohou i na ramenou, jako by necítil nic chytrého, umyl si ruce v plameni, jako by to bylo ve studené vodě. A poté, co zvedl ruce k nebi a nesundal je, dokud je nepohltil sžírající oheň, tento šťastný mučedník co nejmírněji odevzdal svého ducha do rukou svého nebeského Otce. Krátce před jeho upálením na hranici mu byla přinesena milost, kdyby chtěl odvolat, ale on to naprosto odmítl.Byl prvním mučedníkem ze všech požehnaných, kteří trpěli v době královny Marie a kteří poskytli první dobrodružství na ohni. Jeho žena a děti, jichž bylo jedenáct, deset schopných jít a jedno kojící z prsu, ho potkaly u cesty, když šel směrem ke Smithfieldu. Tento smutný pohled na jeho vlastní tělo a krev ho nemohl nijak pohnout, ale že neustále a radostněpřijímal svou smrt s obdivuhodnou trpělivostí vobraně a sporu o Kristovo evangelium.“

Vybraným místem pro popravy před Tyburnem byl Elms ve Smithfieldu, mezi „koňským rybníkem a potokem Turnmill“, který se podle Stowa začal stavět za vlády JindřichaV. Zdá se, že šibenice byla do Tyburnu přemístěna přibližně za vlády Jindřicha IV. Ve Stowově době nezůstal žádný ze starých jilmů. Zde byl v předvečer svatého Bartoloměje roku 1305 popraven statečný skotský vlastenec a vůdce partyzánů sirWilliam Wallace. Po mnoha krutých odvetách na vojácích Eduarda I. a mnoha vítězstvích byl tento skutečný vlastenec zrazen přítelem a vzdal se dobyvatelům. Byl vytažen z Toweru na koních, poté pověšen, a dokud byl při vědomí, rozčtvrcen. Zde také potupně zahynul Mortimer, krutý oblíbenec královny, vrah jejího manžela Eduarda II. Eduard III., tehdy osmnáctiletý, se na hradě Nottinghamu zmocnil Mortimera, regicida, a ten byl pověšen na Elms, přičemž jeho tělo zůstalo na šibenici, jak říká Stow, „dva dny a noci, aby ho lidé viděli“.

Historie Bartolomějského převorství a Bartolomějského jarmarku, kterou tak obdivuhodně vylíčil pan HenryMorley, je zajímavou kapitolou v dějinách Smithfieldu. Převorství založil Rayer, amonk, který byl šaškem a mistrem zábavy u Jindřicha I., mimořádně pověrčivého panovníka. Rayer se obrátil díky vidění, které viděl během pouti do Říma, kde těžce onemocněl. Ve vidění byl Rayer vynesen na vyvýšené místo zvířetem se čtyřma nohama a dvěma křídly, odkud spatřil ústí bezedné propasti. Když tam stál, křičel a třásl se, přišel mu na pomoc muž majestátní krásy, který se prohlásil za svatého Bartoloměje Apoštola. Svatý řekl, že na základě společné přízně a příkazu nebeské rady vybral místo na předměstí Londýna, kde má Rayer založit kostel jeho jménem. O nákladech neměl pochybovat; bude to jeho (svatého Bartoloměje) díl, aby zajistil potřebné věci.

Po Rayerově návratu do Londýna to řekl svým přátelům a londýnským baronům a na jejich radu předložil svou žádost králi, který jí ihned vyhověl, a kostel byl založen počátkem dvanáctého století. Bylo to neperspektivní místo, i když se mu říkalo Králův trh, téměř samý močál a špinavé bažiny, a na jediné suché části stála šibenice Elms.Rayer, moudrý ve své generaci, nyní předstíral, že je napůl hloupý, a přitahoval k sobě děti a povaleče, aby zasypali močál kamením a odpadky. Navzdory jeho početným nepřátelům provázelo stavbu nového převorství mnoho zázraků. Při večerních zpěvech se na nové střeše objevilo světlo, mrzák u oltáře znovu nabyl hybnost svých údů, papež ve vidění objevil chorální knihu, kterou ukradl Žid, a slepému chlapci se vrátil zrak. Ve dvanáctém roce své prelatury získal Rayer od krále Jindřicha velmi rozsáhlou listinu a povolení k zavedení třídenního jarmarku na svátek svatého Bartoloměje, který zakazoval komukoli kromě převora vybírat poplatky od návštěvníků jarmarku během těchto tří dnů.Jarmarky, jak velmi učeně ukázal pan Morley, obecně vznikly shromažďováním poutníků na církevní slavnosti a svátek sv. Bartoloměje nebyl výjimkou.

Rayer, poté co byl svědkem nekonečných zázraků a prokázal nejúctyhodnější vynález a skutečnou znalost svého starého kejklířského umění, zemřel v roce 1143 a zanechal malé stádo třinácti mnichů, kteří dobře žili z darů bohatých Londýňanů. Zázraky pokračovaly velmi dobře. Světec se stal oblíbencem námořníků a námořníci z jedné vlámské lodi, zachránění modlitbami ke světci ze Smithfieldu, mu na oltáři darovali stříbrnou loď. světec se zjevil námořníkovi na ztroskotané lodi a dovedl ztroskotaného vlámského obchodníka k bezpečnému přistání. léčil šílence a proslul v případech úkladů a posedlosti ďábly.

Zlomky starého normanského převorství Rayerstill existují v Bartholomew Close a v průchodu zvaném Middlesex Passage. Toto druhé místo je fragmentem starého převorství, nad nímž se tyčí trosky velkého převorského sálu, který je nyní rozbitý, rozdělený na patra a přeměněný na tabákovou továrnu. Na každé straně této chodby se nacházípřístup do oddělených částí krypty. Vjednomsklepišti jsou špičaté normanské klenby pod vysokým klenutým stropem. Vstup do krypty býval sestupem pětadvacet stop, dokud nebyla podlaha pro obchodní pohodlí zvýšena. traduje se, že na konci této dlouhé podzemní chodby bývaly dveře otevírající se do kostela; nyní návštěvník svatyně najde jen uličkou dveře a kousek kostelní zdi sevřené mezi továrnami. Současný kostel je chór starého převorství a loď zcela zanikla; poslední řada čtvercového kostela byla přeměněna na stáj a zhruba před třiceti lety zbořena. Apsida je zkrácená a tento opuštěný prostor uzavírá základní cihlová zeď. „V polovině cesty,“ říká pan Morley, „mezi hlavicí a patkou pilířů oné oratoře Panny Marie, kterou kdysi zázrak přivedl k úctě, je nyní podlaha zákristie farního kostela.“ Stěny a uličky po obou stranách kostela jsou stále téměř stejné, jako když Rayerovy předstírané zázraky a zbožné triky skončily a on se naposledy podíval na velké dílo svého zvláštního života a dům vztyčil Bohu a vlastnímu staviteli. Vysoké ctižádostivé sloupy a solidarchy, klikaté ornamenty prvních Normanů,jsou stále stejné, jako když na ně Rayer hleděl s řemeslným triumfem.

Místo převorství bylo vybráno s truchlivou moudrostí. Světec do svých přání zahrnul kus královského pátečního trhu a koně, voli, ovce a prasata, ti všichni tak či onak přinášeli zrno do všežravého klášterního mlýna. Smithfield už byl velkým koňským trhem v Londýně, a tak tomu bylo po dlouhá staletí. Na masopustní úterý sem chodil každý školák hrát fotbal a byl to také Rotten Row jezdců středověku. Byl to velký Campus Martius, kde se odehrávaly šarvátky a zápasy. Bylo to hřiště pro kuželky a klání, oblíbené místo žonglérů, akrobatů a pozérů. V dřívějších dobách, jak říká pan Morley, se zde pravděpodobně konaly dva Bartolomějské trhy, jeden ve Smithfieldu a druhý v hranicích převorství. Skutečný jarmark se konal v branách převorství a na převorském hřbitově, kam také o některých svátcích přiváděli učitelé své chlapce, aby veřejně vedli logické disputace. Zdá se, že jarmark na nádvoří byl od prvopočátku hlavně jarmarkem soukeníků a krejčích; brány se každou noc zamykaly a hlídaly, aby se ochránily stánky a stánky.

Angličtí králové na špitál nezapomněli. v roce 1223 se dozvídáme, že král Jindřich III. daroval starý dub z Windsorského lesa jako palivo pro nemocné ve špitále svatého Bartoloměje, přičemž velkorysá dotacebyla každoročně obnovována. V roce 1244 (Jindřich III.) došlo u brány převorství West Smithfield k ostudné náboženské rvačce. Bonifác, provensálský arcibiskup z Canterbury, přijel navštívitRayerovy řeholníky a byl přijat slavnostním průvodem. Biskup se na tento stav poněkud rozzlobil a řekl kanovníkům, že neprochází kvůli poctám, ale aby je navštívil v rámci povinností svého úřadu. kanovníci, podráždění jeho pýchou, odpověděli, že když mají vlastního vzdělaného biskupa, nepřejí si žádnou jinou návštěvu. Arcibiskup se nad tím rozzuřil, udeřil podpřevora do tváře a zvolal: „Vskutku, vskutku, to se k vám, anglickým zrádcům, hodí, abyste mi tak odpovídali?“ Pak se tento důstojný církevní hodnostář s přísahami vrhl na nešťastného podpřevora, roztrhal jeho bohatý plášť na kusy, rozšlapal je a pak jeho nositele odstrčil na sloup kněžiště takovou silou, že ho málem zabil. kanovníci, znepokojení tímto zuřivým útokem, strhli arcibiskupa na záda, a přitom zjistili, že je ozbrojen. Když arcibiskupovi průvodci viděli, že jejich pán je na zemi, vrhli se na kanovníky ze Smithfieldu, zbili je, roztrhli jim šaty a pošlapali je. kanovníci pak běželi celí od krve a plic ke králi do Westminsteru, ale ten odmítl zasáhnout. Občané, kteří se mezitím probudili, by byli rozezněli společný zvon a roztrhali cizího arcibiskupa na kusy, kdyby nebyl uprchl přes vodu do Lambethu. Nazývali ho lumpem a krutým surovcem a říkali, že je chamtivý po penězích, nevzdělaný a podivínský, a navíc má ženu.

Podle všeho se ve Smithfieldu často hrály rané zázračné hry. V roce 1390 hráli londýnští farní úředníci na polích uSkinnerovy studny tři dny po sobě intermezza proRicharda II. a jeho královnu a dvůr. V roce 1409 (Jindřich IV.) hráli farní úředníci osm dní po sobě hru Matter from the Creation of the World; poté následovaly rytířské turnaje. V těchto raných dobách se Bartolomějského jarmarku účastnili delegáti kupeckých krejčích se stříbrnou mírou, aby vyzkoušeli míry drapáků a soukeníků.

Od nejstarších dob, o nichž existují záznamy, říká pan Morley, jehož širokým sítím uniká jen málo podivných faktů, se v branách převorství konal soud Pie-poudre, který měl pravomoc rozhodovat o přestupcích spáchaných na jarmarku, přičemž převor byl pánem jarmarku. Ve skutečnosti se konal až do poslední chvíle nedaleko, v Cloth Fair. Po roce 1445 se město prohlásilo za společného pána jarmarku s převorem a jako strážci jarmarku a soudu Pie-poudre byli vždy jmenováni čtyři radní.