Zármutek a trauma jsou zřídkakdy dramatické zážitky, které vidíte ve filmech. Jistě, někdy dochází k velkým emocionálním výbuchům. Často se však jedná o tupou, ale přetrvávající otupělost. Nebo je to intenzivní a nudné zároveň – jako velmi dlouhý porod, kdy se přistihnete, že si říkáte: „Nemůžu uvěřit, jak jsem byl tak dlouho v téhle vyjící agónii.“

Autor a výtvarník Jonathan Santlofer to poznal na vlastní kůži, když mu před několika lety náhle zemřela manželka Joy. Ve svých intimních, pronikavých a často vtipných nových memoárech „Příručka vdovce“ popisuje nadpozemský zážitek, když sledujete, jak vám v náručí umírá milovaná osoba, a náhlý přechod z jednoho života do druhého. Bystře si také všímá plynulého prožívání zármutku, tedy něčeho, co se neodvíjí spořádaně ani neprobíhá v přísně vymezeném čase.

„Četli jsme, že existují určité fáze,“ vysvětluje newyorský spisovatel během nedávného telefonického rozhovoru. „Existují všechny ty kodifikované způsoby, jak se budeme cítit. To podle mě vůbec není pravda. Popisuji to spíš jako skok z letadla bez padáku. Prostě jsem byl úplně všude. Myslím, že jednou z největších věcí pro mě byl pocit naprostého vyčerpání.“ Pokračuje: „Každý si myslí, že smutek má nějakou trvanlivost. Chtěl bych jen podotknout, že jsme se s manželkou milovali na vysoké škole. Byli jsme spolu odjakživa. Neříkám, že jsme měli nejdokonalejší manželství na světě, ale bylo nám spolu dobře. Rok po smrti mé ženy jsme byli s kamarádem na skleničce a on se mě zeptal: „Už ses přes to přenesl?“

Jo, je to tak.“

Mám kamaráda, který měl před několika lety úplně jinou traumatickou zkušenost. Nedávno se mi svěřil: „Je to už pět let, už bych to měl mít za sebou.“ „To je pravda,“ odpověděl jsem mu. Zeptal jsem se ho: „Proč?“ „Proč bys to měl mít za sebou? Proč bys to měl mít vůbec za sebou?“ Překonat to nepřipadá v úvahu. Musíte jen přijít na to, jak v tom žít, jak se tím nenechat zvápenatět nebo zahořknout. Musíte se chytit lidí, kteří vám projevují lásku, a vzpomenout si, jaké to je, když to pak prožívá někdo jiný. Musíte se naučit, jak sedět v přítomnosti jejich prožitků, aniž byste je odsuzovali, aniž byste se je snažili napravovat, aniž byste dělali cokoli jiného než bezpodmínečné přijetí. Lidé, na kterých mi teď záleží nejvíc, to chápou. Jsou to ti, kteří prodělali rakovinu, kteří měli své děti na jednotce intenzivní péče, kteří někoho velmi náhle ztratili. Lidé, kteří truchlí, lidé, kteří mají trauma. To je teď můj kmen. Upřímně řečeno, jsou vtipnější než většina lidí a jsou zatraceně velkorysí.“

A přesto do reklam na Městečko smutku nikdy nedali, jak je to často absurdní. Některé z nejfraškovitějších a nejveselejších okamžiků mého života se odehrály hluboko v úzkostech ztráty a vážné nemoci. Nevím, možná mi věci připadají vtipnější, když se někdo pozvrací. A uvolnění z toho, že se můžu smát nebo vtipkovat, je součástí stresu, naprosto normální reakce na zcela nenormální okolnosti. „Myslím, že humor nás udržuje lidskými,“ říká Santlofer. „Opravdu si to myslím. Lidé mi říkali, že je moje kniha sice rozplakala, ale zároveň je hodně rozesmála. Moje žena si nikdy nepřestala myslet, že jsem vtipný.“ Ale dodává: „Myslím, že když to děláte, někteří lidé vás často zvláštním způsobem odsuzují. Vzpomínám si, jak mi dcera říkala, že když jsme měli doma vzpomínkovou akci, stála tam se skupinou kamarádek a něčemu se smála. Říkala si: ‚Jak se můžu smát?‘. Samozřejmě, že se směješ. Myslím, že je to příběh o nás.“

„Sarah Silvermanová řekla takovou věc: ‚Důvod, proč humor musí jít na ta nejtemnější místa, je ten, že na ně vrhá světlo a činí je méně děsivými,'“ říká Santloferová. „Je to tak chytré a je to opravdu pravda. Ne že bych nechtěl trávit čas s lidmi, kteří si tím neprošli, ale vím, že nechci trávit čas s lidmi, kteří nic z toho nechtějí uznat. Nemám o to zájem. Prostě mě to nezajímá.“

Moje vlastní vyvíjející se mechanismy zvládání byly rozsáhlé a někdy roztříštěné. V posledních několika letech jsem vyhledával knihy o prožívání ztráty, které zvedají závoj nad tím, jaké to je uvnitř tohoto místa. Zapojil jsem se do podpůrné komunity. A rozdělila jsem svůj život na před a po. Přijímám, že každé „potom“ je zavřením dveří té verze mého já, která žila předtím. Musím pro ni také truchlit a teď už chápu, že i ostatním lidem trvá, než poznají změněného člověka. Nemůžete se vrátit ke svému starému životu, protože váš starý život shořel. Je to zúčtování s širokými vlnami.“

„Když projdete traumatem,“ říká Santlofer, „když vyjdete na druhém konci, jste svým způsobem nová podoba sebe sama. Cítím, že jsem stále tím člověkem, ale něco vnitřního se ve mně změnilo a je to jiné. Myslím si také, že většina z nás neví, jak reagovat na lidi, kteří jsou buď nemocní, nebo někoho ztratili. Nemáme kulturu, která by nás v tom podporovala nebo nás to učila. Myslím, že pro muže je to velmi těžké. Muži se v naší kultuře dávají do takového úzkého pásma s emocemi.“

PŘEČTĚTE SI VÍCE: Ženský hněv nelze ignorovat:

Santlofer říká, že tuto kulturní propast, kvůli které mnozí nevědí, jak reagovat na ztráty jiných lidí, pocítil osobně. „Někteří přátelé mě trochu odhodili stranou. Chtěl bych prostě všem odpustit. Udělali to nejlepší, co mohli. Pro mě to nebylo dost dobré, ale nevím, jestli lidé vědí, jak to udělat. Nevím proč. Říkal jsem si, že s těmi lidmi, kteří nepřišli, bych měl mít něco jako vyrytou pozvánku, kde by bylo napsáno: ‚Přijďte‘?“

„Možná je to pro lidi tak děsivé, že se to stane nám všem,“ říká. „Že všichni někoho ztratíme. Že všichni zemřou. Je to děsivé, ale stane se to méně děsivým, když se tomu postavíme. Stane se to méně děsivým, když si tuto zkušenost připustíme. Chápu, když o tom lidé nechtějí mluvit. Chceme žít svůj život a chceme se mít skvěle. Chceme dělat všechny ty věci, ale myslím, že to obohacuje váš život, protože si díky tomu uvědomíte, jak skvělý život je nebo může být.“

Musela jsem tvrdě pracovat i na aspektu odpuštění, protože někteří z lidí, kteří v posledních letech zmizeli, byli lidé, které mé děti znaly a kterým důvěřovaly. Nedokázaly pochopit, proč ti lidé najednou zmizeli. To je věc, která je nejtěžší. A přitom druhou stránkou jsou způsoby, jakými se ostatní lidé postavili na nohy, včetně lidí, od kterých jsem to nečekala. Když vidíte, jak tu pro vás lidé dokážou být, být k vám velkorysí, spojit se s vámi, provést vás tím novým světem, je to neuvěřitelné.“

„Zápisník vdovce“ má jasného příbuzného ve vlastních memoárech Roba Sheffielda o vdovství „Láska je mixpult“ a je v nich pasáž, na kterou pořád myslím. Je to chvíle, kdy Sheffield, čerstvě pozůstalý, poznamenává: „Když zažijete takovou laskavost, ztratíte určitý druh nevinnosti. Ztrácíte právo být znuděným cynikem. Už se nemůžete vrátit zpět skrz zrcadlo a předstírat, že nevíte, co víte o laskavosti.“ A to vámi otřese až do morku kostí.“

Ještě teď jsou chvíle, kdy se báječně bavím, a pak se prostě rozbrečím, protože vidím křehkost toho všeho. Jak mě to může připravit o život během jediného mrknutí oka. Je to naprosto děsivé. Zároveň mě to nutí vážit si krásy všude, kde ji najdu. Nutí mě to vážit si veškeré velkorysosti, kterou jsem poznal.

Santlofer říká: „Ralph Waldo Emerson, když mu zemřel syn, napsal esej a řekl: ‚Smutek mě nic nenaučil‘. S tím nesouhlasím. Myslím, že svou esej napsal příliš brzy. Zármutek vás skutečně něčemu naučí. Nechceme to. Nikdo o něj nestojí, ale člověk se z něj poučí. Naučíte se, jak si věci připustit k tělu. Naučíte se, jak na sebe nechat působit. Naučíte se, že to můžete přežít, a to je dost důležité. Dá vám to něco, co si můžete vzít s sebou a co bude vaší součástí.“