Německá demokratická republika (NDR) vznikla v roce 1949 z území Německa okupovaného Sovětským svazem. Hlavním městem nového státu se stal Východní Berlín. Protože Západní Berlín zůstal součástí Spolkové republiky Německo (SRN), bylo hlavní město příčinou velkých konfliktů.

Hlavní politickou osobností Německé demokratické republiky byl Walter Ulbricht, který působil jako generální tajemník Strany socialistické jednoty (1946-1971) a předseda Státní rady (1960-1971).

7. června 1953 vyšly statisíce lidí do ulic východního Německa na demonstrace, které začaly jako protest proti zvýšení pracovních kvót a přerostly v požadavek svobodných voleb. Na místo přijely tanky Rudé armády a sovětský vojenský velitel vyhlásil výjimečný stav. Více než 50 lidí bylo zabito. Z nich bylo asi 20 popraveno a více než 1 000 bylo východoněmeckými soudy odsouzeno za účast na „pokusu o fašistický puč“.

V roce 1955 podepsala východoněmecká vláda Varšavskou smlouvu o přátelské spolupráci a vzájemné pomoci s Albánií, Bulharskem, Československem, Maďarskem, Polskem, Rumunskem a Sovětským svazem. Varšavská smlouva vznikla v reakci na rozhodnutí umožnit Spolkové republice Německo (Západnímu Německu) vstup do Organizace Severoatlantické smlouvy (NATO).

V patnácti letech po druhé světové válce emigrovalo z Německé demokratické republiky do Spolkové republiky Německo přes 3 miliony lidí. V srpnu 1961 byla postavena Berlínská zeď, která měla tento proud uprchlíků zastavit.

V roce 1966 se Willy Brandt stal ministrem zahraničních věcí Spolkové republiky Německo (SRN). Rozvíjel politiku Ostpolitik (usmíření mezi východní a západní Evropou). V roce 1969 se Brandt stal západoněmeckým kancléřem. Pokračoval v politice Ostpolitik a v roce 1970 vyjednal se Sovětským svazem dohodu o přijetí hranic Berlína. Podepsal také Základní smlouvu s Německou demokratickou republikou.

V roce 1972 byla Německá demokratická republika přijata do Organizace spojených národů. Po pádu komunismu v roce 1989 došlo ke sjednocení obou německých republik.