Podle údajů ze studie Turnaway byla po pěti letech nejčastějším pocitem u žen, které podstoupily potrat, úleva, přičemž intenzita všech emocí spojených s potratem v průběhu času klesala.

Intenzita všech emocí – včetně smutku, viny, lítosti, hněvu, štěstí a úlevy – se u těchto žen snížila a pět let po potratu 99 % žen uvedlo, že to pro ně byla správná volba, uvedla doktorka Corrine Rocca, MPH, z University of California San Francisco a její kolegové v článku v časopise Social Science and Medicine.

“ dát do souvislosti, že podstoupení interrupce je jednou z mnoha složitých a obtížných věcí, které ženy v této zemi ve svém životě řeší,“ uvedla Rocca v rozhovoru pro MedPage Today. „Co jsem nečekal, je, že i když zůstala nízká, úleva zůstala nejčastěji uváděnou emocí i po pěti letech.“

Tvrzení, že potrat poškozuje ženy dlouhodobými negativními emocemi a lítostí, formovalo federální i místní politiku reprodukčního zdraví, napsal Rocca s kolegy. Osm států vyžaduje, aby každá pacientka, která žádá o interrupci, byla informována o možných trvalých negativních účincích na její duševní zdraví. Ve 27 státech musí pacientky žádající o interrupci vyčkat určitou dobu – obvykle 24 hodin -, aby měly dostatek času na rozhodnutí, zda je interrupce správným rozhodnutím.

Ačkoli některé výzkumy identifikovaly faktory, které mohou přispívat ke krátkodobým negativním emocím po interrupci, jen málo důkazů podporuje myšlenku, že ženy, které podstoupí interrupci, mají dlouhodobé negativní dopady na své duševní zdraví, uvedli. Údaje ze studie Turnaway Study skutečně zjistily „klesající emoce“ u žen, 3 roky po potratu.

Účastnice studie Turnaway Study byly starší 15 let, mluvily převážně anglicky nebo španělsky a měly těhotenství bez známých anomálií plodu. Zúčastnily se 11 vln telefonických rozhovorů, které se týkaly jak jejich „emocí z potratu“, tak „správnosti rozhodnutí“. Výzkumníci také kladli otázky, které zjišťovaly obtížnost rozhodování a vnímanou stigmatizaci interrupce ze strany komunity. První rozhovor proběhl přibližně týden poté, co žena vyhledala péči, a poté jednou za 6 měsíců po dobu 5 let. Z 956 žen, které se studie zúčastnily, jich 667 absolvovalo rozhovor v posledních dvou letech.

Průměrný věk účastnic na začátku studie byl 25 let a 35 % účastnic bylo bělošek, 32 % černošek a 21 % Latinoameričanek. Průměrná délka těhotenství byla 15 týdnů.

Všech 97,5 % žen uvedlo, že potrat byl na začátku správnou volbou, a tento podíl se po pěti letech zvýšil na 99 %.

Přibližně polovina žen odpověděla, že podstoupit potrat bylo „těžké“ nebo „poněkud těžké“ rozhodnutí, a přibližně polovina odpověděla, že to nebylo těžké rozhodnutí. Ženy, které uváděly, že jejich rozhodnutí bylo obtížné, měly častěji negativnější pocity ohledně těhotenství a častěji usilovaly o téměř limitované potraty. Obtížnost rozhodování se zvyšovala s vyšší mírou vnímané stigmatizace potratů v jejich komunitě, uvedli autoři. Na začátku studie uvádělo vysokou míru vnímané stigmatizace v komunitě 31 % žen.

V průběhu 5 let se prudce zvýšil podíl žen, které uváděly, že necítí žádné/malé emoce. Týden po potratu uvádělo přibližně 20 % respondentů, že nepociťují žádné nebo jen málo emocí, což se po 1 roce zvýšilo na 45 %. Po 5 letech však 84 % žen uvádělo, že v souvislosti se svým rozhodnutím pociťují převážně pozitivní nebo málo pozitivní emoce, a pouze 6 % pociťovalo negativní emoce.

Zatímco ženy s vysokou obtížností rozhodování týden po interrupci uváděly více smutku a méně úlevy, pocity smutku v průběhu času klesaly ve všech skupinách a úroveň úlevy se po 5 letech nelišila. Úleva však byla nejčastěji pociťovanou emocí účastnic ve všech časových bodech, uvedli autoři. Po 5 letech byl hněv jedinou významně vyšší emocí u žen, které uváděly vysokou míru vnímané stigmatizace ve své komunitě.

Rocca a kolegové poznamenali, že sondování žen ohledně jejich emocí po potratu mohlo vést k vyšší míře emocí. Podle Roccy by to však nemělo zkreslit výsledky, protože výzkumníci zjistili celkově pokles intenzity emocí.

Přestože Rocca uvedla, že „největší důsledky jsou pro politiku“, doufá, že lékaři pochopí, že neexistuje žádný „univerzální přístup“, pokud jde o poradenství při interrupci.

„Opravdu není nutné radit ženám na interrupční klinice o těchto představách vznikající lítosti,“ řekla Rocca. „Myslím si však, že bychom měli ženám radit ohledně strategií boje proti stigmatizaci v jejich komunitách.“