Elliin praktický lékař byl nesympatický, ale ona šla k jinému praktickému lékaři, který jí podepsal pracovní neschopnost (stresující, fyzická práce) až do třetího měsíce těhotenství.

„Prvních 12 týdnů jsem strávila neustálými obavami, že o dítě přijdu, věděla jsem, že statistiky ztráty dítěte na začátku těhotenství jsou vysoké, a byla jsem úplně zděšená, téměř iracionální. Často jsem se rozplakala a myslela si, že jsem o dítě přišla, ale nebylo to tak.“

Ellie je od přírody úzkostný člověk a obávala se dopadů svého jednání na dítě.

Poslouchání rad o zdravém těhotenství jí pomohlo cítit se více pod kontrolou.

„Vedla jsem takový úplně čistý život, pokud to šlo, nejedla jsem nic, co by mohlo dítěti nějak ublížit, nedělala jsem žádné cvičení, o kterém jsem si myslela, že by mohlo dítěti ublížit, jako je běh nebo věci typu posilovna, což jsem milovala. Měla jsem pocit, že mi to dává určitou kontrolu. Myslím, že jedním z důvodů, proč jsem úzkostná, je, když mám pocit, že se mi situace vymyká kontrole.“

Její partner ji velmi podporoval, ačkoli dítě se pro něj stalo skutečným až ve chvíli, kdy začala růst boule, zatímco Ellie byla se svým tělem velmi sžitá a těhotenství měla stále na mysli. S rodinou a některými přáteli mluvila o svých pocitech otevřeně, ale cítila, že je důležité pečlivě si vybírat, s kým mluví, protože někteří lidé mají neužitečné poznámky.

„Jsou lidé, kteří vám dávají dost neužitečné rady, jako například: ‚Těhotenství není nemoc‘.

„Někteří lidé řeknou: ‚Stres ublíží dítěti'“. Bylo to pro mě opravdu těžké, protože jsem se tak cítila, byly to moje skutečné obavy a nedokázala bych je jen tak odmítnout.“

Po velmi pozitivním druhém trimestru, kdy se cítila mnohem lépe, se Elliina úzkost vrátila ve třetím trimestru, kdy začala pociťovat obavy z porodu. Opravdu si přála přirozený porod, ale ve skutečnosti měla pozdní stadium preeklampsie a porod jí byl vyvolán. Podstoupila epidurál a následně akutní císařský řez, poté měla vnitřní krvácení a byla znovu odvezena na akutní operaci, která byla úspěšná.

Trápilo ji, že ačkoli po svém dítěti toužila, necítila k němu žádný citový vztah. Během zotavování z císařského řezu a dalších operací byla její pohyblivost omezená, což ovlivnilo její schopnost pečovat o dítě a navázat s ním pouto. Během následujících týdnů, kdy se zotavovala a její dítě začalo lépe reagovat, se s ním začala sbližovat.

„Držela jsem to dítě, které jsem si tolik přála, ale cítila jsem se s ním naprosto odloučená.“

Vzhledem k císařskému řezu jsem byla velmi omezená a byla jsem téměř závislá na manželovi, aby naše dítě zvedal a přenášel. Měla jsem pocit, jako bych byla stroj na krmení a to bylo vše, k čemu jsem byla dobrá, a neměla jsem žádné hravé chvíle se synem. Jak jsem se stala pohyblivější a on mi věnuje více úsměvů, cítím, že mu mohu dát vše, co potřebuje ve všech směrech, a získala jsem větší sebedůvěru.“

Ellie se cítila rozrušená z toho, jak se realita s jejím dítětem liší od toho, co si představovala. Její pocity deprese umocňoval pocit selhání, když její dítě několik hodin v kuse plakalo. Manžel ji přesvědčil, aby požádala kamarádku, aby ji přišla podpořit a dát jí během těchto epizod pláče krátkou přestávku, a tchyně ji přesvědčila, aby si o tom, jak se cítí, promluvila se svým praktickým lékařem.

„Člověk má sen o tom, jak to dopadne, a když to tak nedopadne, tak mě to rozrušilo.“

Protože jsem to dítě chtěla tak dlouho, chtěla jsem být tou nejlepší matkou, jakou můžu být, a tak jsem přečetla všechny ty knihy a někdy mi moc nepomohly, protože mi radí všechny ty věci, a když nedokážu zastavit pláč dítěte, připadám si trochu jako selhání. Jako bych se nad sebou zamyslela a říkala si: „Panebože, tohle mi vůbec nejde, tohle nezvládnu“. Je těžké snažit se zjistit, co je s vámi špatně. Je to jen tím, že jsem novopečená maminka? Je to tím, že jste úzkostná, protože nemůžete uklidnit dítě? Je to poporodní deprese? Je tolik věcí, které se překrývají.“

Ellie si myslí, že by bylo lepší, kdyby lidé otevřeněji mluvili o tom, že některé ženy se do svých dětí nezamilují hned. Podle ní je důležité, aby se o sebe novopečené maminky staraly a nebyly příliš sebekritické.

„Nebuďte na sebe příliš přísné, pokud máte pocit, že selháváte.“

Každá si tím asi prošla, ale nepřizná si to. Dopřej si trochu volna, dělej něco, co ti zlepší náladu, třeba cvič, to ti dá čas na rozmyšlenou.“

.