Prostřednictvím inteligentního střihu nemocničních pásek a vlastních záběrů Duncana Dallase vidíme, jak se pacientka jménem Rose změnila ze zmrzlého, neživého stvoření v živou, osobitou ženu a pak se vrátila do svého zmrzlého stavu (nyní strašnějšího než kdy jindy, protože si oddechla), když léky přestaly působit své původní kouzlo. Vidíme ženu jménem Lola, jak se kolem roku 1926 mění z napůl vyhladovělé kostlivé sochy v živou klapku, a pak ji také vidíme – možná zděšenou pocitem vlastního změněného těla v drasticky změněném světě -, jak se vrací do svého původního stavu živoucí smrti. Sledujeme, jak Ed ožívá – Ed, skutečný muž stojící za postavou Leonarda L., jehož tmavé, inteligentní oči se úžasně podobají očím Roberta De Nira.

Dokument byl zřejmě základním výzkumným nástrojem pro verzi filmu “Probuzení“ společnosti Columbia Pictures, kterou režírovala Penny Marshallová. Ve skutečnosti je vidět, že některé scény – zejména ta se zdánlivě netečnými pacienty, kteří náhle ožijí, když je na ně hozen míč – byly převzaty přímo z Yorkshirského filmu. (Říkám mu „yorkshirský film“, abych ho odlišil od komerčního filmu, ale přesnější by bylo označit ho jménem jeho bystré a citlivé režisérky. Duncan Dallas, který již nepracuje pro Yorkshire Television, je stále dokumentaristou žijícím v Leedsu; nyní má vlastní nezávislou společnost XYTV). “Probuzení“ jako komerční film není špatný a obsahuje několik velmi dobrých hereckých výkonů. Nechci ho teď, když jsem viděl zdrojový materiál, úplně zavrhovat. Ale to, co bylo v hollywoodském filmu pouze překvapivé, chytré nebo sentimentálně dojemné, je ve čtyřicetiminutovém filmu Duncana Dallase naopak zničujícím způsobem působivé.

Film Columbia Pictures měl navzdory, nebo možná právě proto, že byl zjevně vkusný, nevyhnutelnou kvalitu filmu Ripley’s Believe It or Not, která v britském dokumentu naprosto chybí, protože zde neexistuje možnost tomu nevěřit. Při sledování filmu pana Dallase jsem měl pocit, že veškerá fikce by měla aspirovat na stav dokumentu – že veškeré vymyšlené umění by mělo usilovat o to, aby nám dalo tu ránu do břicha, kterou dostaneme jen z pravdy. V dnešní době je módní říkat, že hranice mezi skutečností a fikcí je neostrá, ale díky některým zážitkům si člověk uvědomí, jak tvrdá a zřetelná ta hranice ve skutečnosti je. Tento film je jedním z nich.

Přes všechny případové studie, které tvoří film „Probuzení“, Oliver Sacks opakovaně poukazuje na odvahu, inteligenci a vtip svých pacientů. Jedna věc je však slyšet to od jejich lékaře a druhá vidět to na vlastní oči. Za tu krátkou dobu, kterou jsem strávil v její (zaznamenané) společnosti, jsem si zamiloval Lillian, pohlednou tmavovlásku, jejíž případná negativní reakce na L-dopu byla méně závažná než u mnoha jiných pacientů. I poté, co jí lék přestal poskytovat úplnou pohyblivost, jí umožňoval volně a snadno pohybovat rukama a nohama – ale za určitou cenu. Ve stejnou dobu, kdy L-dopa měla své pozitivní účinky, totiž způsobovala, že se její hlava neustále otáčela a kývala podivným krouživým pohybem. (A platil i opak, jak nám ukázal dokument: jakmile lék přestal účinkovat, dokázala udržet hlavu v klidu, ale pak se jí ruce a nohy třásly a byly nepoužitelné.) V televizním filmu jsme sledovali, jak si Lillian upravuje vlasy hřebenem a sponkami, když se vyrovnávala s neustálým kmitáním hlavy; její hlas i výraz tváře zůstávaly klidné a téměř pobavené. „Je těžké upravovat si vlasy, když se vám takhle hýbe hlava?“ zeptal se jí tazatel mimo kameru. “Ne, člověk si na to zvykne,“ odpověděla Lillian, “ale je to ďábel, když se dělá role.“

Když se v roce 1990 natáčel hollywoodský film, byla Lillian ještě natolik v pořádku, že mohla přijít na plac a pomáhat hercům s některými scénami. Ale jediná scéna, ve které se skutečně objevila, s Robertem De Nirem, byla vystřižena. („Asi si mysleli, že skuteční pacienti nejsou dost autentičtí,“ komentoval to doktor Sacks svým typicky rozpačitým způsobem.“) Když se film chystal do kin, napadlo doktora Sackse a jeho spolupracovníky, že by bylo vhodné uvést dokument v americké televizi. “Ale Columbia Pictures řekla ne, nechtěli, aby konkuroval jejich filmu,“ řekla Kate Edgarová, která je editorkou, generální organizátorkou a celkově pravou rukou Olivera Sackse. Columbia ve skutečnosti neměla v této věci žádná zákonná práva a paní Edgarová se nyní diví, proč se tak snadno podvolila.

“Možná je čas to zkusit znovu,“ komentovala to po prosincovém promítání. “Film jsem viděla už desítkykrát, ale stejně mi pokaždé vehnal slzy do očí.“ A pak dodala: “Když se na něj dívám tentokrát, připomíná mi to, jak byla Lillian odvážná, vřelá a vtipná. Chybí mi.“

Lillian zemřela v roce 1992 jako poslední z původní skupiny “Awakenings“ Olivera Sackse. Ona i ostatní pacienti s L-dopou z dokumentu z roku 1973 se nám nyní zdají být velmi vzdálení – téměř tak daleko, jako byli vzdáleni své minulosti z dvacátých let, svým náhle přerušeným předencefalitickým životům. Historie je přeskočila, ne jednou, ale hned dvakrát, zatímco oni zůstávají zamrzlí v čase. Něco z nich však zůstává živé ve filmu Duncana Dallase, který nám zprostředkovává (jak to dokáže jen dokumentární film) tyto mihotavé, přerušované fragmenty kdysi skutečných já v celé jejich odvážné konkrétnosti.