Mussolini požádal bývalé západní spojence Itálie o nové smlouvy, ale jeho brutální invaze do Etiopie v roce 1935 ukončila veškeré naděje na spojenectví se západními demokraciemi. V roce 1936 se Mussolini připojil k nacistickému vůdci Adolfu Hitlerovi a podpořil nacionalistické síly Francisca Franca ve španělské občanské válce, což vedlo k podpisu smlouvy o spolupráci v zahraniční politice mezi Itálií a nacistickým Německem v roce 1937. Přestože nacistická revoluce Adolfa Hitlera měla za vzor vzestup Mussoliniho a italské fašistické strany, fašistická Itálie a Il Duce se během druhé světové války ukázali jako drtivě slabší partner v rámci osy Berlín-Řím.

V červenci 1943 vedl neúspěch italského válečného úsilí a hrozící invaze spojenců na italskou pevninu ke vzpouře uvnitř fašistické strany. Dva dny po pádu Palerma 24. července fašistická Velká rada odmítla politiku diktovanou Hitlerem prostřednictvím Mussoliniho a 25. července byl Il Duce zatčen. Otěže italské vlády převzal fašistický maršál Pietro Badoglio a v září se Itálie bezpodmínečně vzdala Spojencům. O osm dní později osvobodilo německé komando Mussoliniho z vězení v pohoří Abruzzi a později se stal loutkovým vůdcem Německem kontrolované severní Itálie. Po zhroucení nacistického Německa v dubnu 1945 byl Mussolini zajat italskými partyzány a 29. dubna byl po krátkém vojenském soudu popraven zastřelením spolu se svou milenkou Clarou Petacciovou. Jejich těla, přivezená do Milána, byla pověšena za nohy na veřejném náměstí, aby je viděl celý svět.