Je to příliš snadné. Zdržíte se cestou na schůzku a napíšete: „Promiň, že jdu pozdě“. Ráno odjíždíte do práce po hádce s partnerem a cestu vlakem strávíte psaním monologu plného bolesti a vzteku. Dostanete druhé pozvání na sobotní večer, a tak napíšete osobě, se kterou jste se původně domluvili: „Omlouvám se, necítím se dobře, musím to zrušit.“

Naše stále častější upřednostňování textových zpráv před e-maily a telefonáty vytváří větší množství interakcí, ale snižuje jejich kvalitu, což poškozuje naše vztahy.

Na první pohled se tyto texty mohou zdát jako přijatelný způsob zvládání každodenní komunikace, ale ve skutečnosti jsou všechny příkladem způsobů, jak se vyhnout konfliktu, od usnadnění lhaní až po vyhýbání se osobní konfrontaci. Naše stále častější upřednostňování textových zpráv před e-maily a telefonáty vytváří vyšší kvantitu interakcí, ale snižuje jejich kvalitu, což poškozuje naše vztahy. Je to totiž na hony vzdálené tomu, abychom věnovali pozornost a naslouchali myšlenkám a pocitům druhého člověka, a chybí nám lidský kontakt a učení, které plynou z opravdového dialogu.

Problémy s psaním textových zpráv začínají tím, jak redukuje konverzaci na slova nebo fotografie na obrazovce; tím, jak přeměňuje výměnu lidského kontaktu na krátké, strnulé fragmenty. I s množstvím emotikonů a vykřičníků absence intonace komunikaci znepřehledňuje.

Jako psychoterapeut se s tímto jevem setkávám téměř denně, spolu s nezamýšlenými důsledky, které způsobuje. Pacienti mi často během terapeutických sezení čtou textové zprávy v naději, že je dokážu rozluštit, protože bez náznaků tváře a tónu hlasu může být náročné pochopit záměr zprávy.

Hůře, podporuje to pasivní – nebo častěji pasivně-agresivní – chování, kterému říkám „hit and runs“. Psaní na obrazovce vybízí k impulzivním reakcím. Bez možnosti vidět odraz bolesti nebo zranění v něčí tváři je pro lidi snadné vylít zlost nebo podlost. Neriskujete přerušení ani potřebu nadechnout se, ale to, co může jednomu člověku posloužit jako příležitost k vyčištění vzduchu, často nakonec příjemce zahltí.

Lhaní je při psaní textových zpráv také snazší, protože neprozrazuje motivaci, která za zprávou stojí. Píšete domů, že pracujete dlouho do noci, zatímco jste venku na skleničce s kolegou? Je vaše nachlazení opravdu tak zlé, nebo vás vyhlídka na další rodinnou večeři neláká? Psaná slova mohou skrývat velké množství emocí, a pokud byste byli nuceni zanechat hlasovou zprávu nebo sdělit novinky osobně, mohla by vaše lež vyjít najevo kvůli slabé intonaci nebo pocitu viny (nebo obojímu).

Ačkoli textové zprávy umožňují častější kontakt, lze je také využít k omezení konverzace. Nejlepším příkladem toho je do očí bijící způsob, jakým se textové zprávy používají jako preventivní omluvy, například v reflexivních „sorry“, které doprovázejí poznámky, že člověk přichází pozdě. Ale je to odesílateli skutečně líto, nebo je omluva jen kartáčem, který má udržet konflikt na uzdě?“

Jistě, preventivní omluvy jsou nabízeny v naději, že nebudeme muset řešit důsledky toho, že jsme někoho urazili. Slyším sice, že se omlouváte, ale mám-li incident skutečně vyřešit, potřebuji mít také možnost říct, že mě to mrzí. Bez možnosti vyjádřit své pocity bude omluva méně smysluplná, protože usmíření je posíleno, když se k němu mohou vyjádřit obě strany. Ocením zprávu od pacientky, že je na cestě a přijde o 15 minut později? Rozhodně. Ale to neznamená, že si nepromluvíme o tom, proč přišla pozdě, zejména pokud je to vzorec.

V jádru je psaní SMS líné a naše vztahy trpí, když do nich neinvestujeme. Textovka „Všechno nejlepší k narozeninám!“ – dokonce i s dortem a emoji se šampaňským – nikdy nevyvolá stejný úsměv jako přáníčko ve schránce nebo telefonát. Takové akce vyžadují čas a plánování. Stalo se mi, že mi pacienti ukazovali textové zprávy, které jim lidé poslali, aby vyjádřili soustrast po úmrtí blízkého člověka. Bez ohledu na to, kolik plačících emotikonů se použije, je to prostě špatně. Přání a razítko vyžadují úsilí, které ukazuje, že odesílatel chápe důležitost události v životě druhé osoby. Konverzace umožňuje sdílet hluboké emoce a riziko spojené s tímto způsobem otevření se nejen stojí za to, ale je nezbytné pro skutečné spojení.

Od multitaskingu až po zkratkovité, jednostranné sdílení informací, které má proběhnout jako konverzace, textové zprávy často zanechávají v příjemci pocit zkratkovitosti, zmatku nebo znehodnocení. To, že jsou lidé prostřednictvím textových zpráv v kontaktu častěji a bezprostředněji než kdykoli předtím, paradoxně znamená, že je také větší příležitost ke zklamání. Nedávno mi jedna pacientka vyprávěla o textové zprávě, kterou dostala od svého manžela, který byl v té době s ní doma, ale nebyl ochoten přijít nahoru a říct jí do očí, jak je naštvaný. Nevěděla, zda ji má více rozčílit to, co řekl, nebo jeho chování.

Naše konverzační dovednosti reziví a budou se jen zhoršovat, protože stále více lidí používá virtuální asistenty, online nákupy a další aplikace, které nám pomáhají vyhnout se skutečnému rozhovoru s jinou lidskou bytostí. Psaní textových zpráv plodí nejen gramatickou a pravopisnou negramotnost, ale co je důležitější, také negramotnost emoční.

Psaní textových zpráv plodí nejen gramatickou a pravopisnou negramotnost, ale co je důležitější, také negramotnost emoční.

Takže pokud máte zpoždění, napište SMS, ale nemyslete si, že vás to osvobozuje od toho, abyste o tom mluvili osobně. Jestli chceš poslat emoji se srdíčkem, klidně to udělej, ale nezapomeň mi říct, že mě miluješ, až přijdeš domů. Pokud jsem zranil tvé city, rozhodně mi napiš – abychom si domluvili čas, kdy si můžeme skutečně promluvit o tom, co se stalo.“

Zklamání, hněv a konflikty, které mohou vzniknout při tomto a dalších autentických rozhovorech, nemusí být děsivé. Rozhovory, které mi umožní slyšet váš hlas, vidět vaše projevy a podpoří skutečný dialog, jsou stále zlatým standardem pro naše sblížení. Dobrý rozhovor je nejlepší lék proti osamělosti, jaký znám. A aby se tak stalo, ztište prosím svůj telefon a nechte ho v kapse. Pak si promluvme.