„You looking at LeBron James of the game,“ rapoval J. Cole na svém průlomovém mixtapu „The Warm Up“ v roce 2009, právě když upoutal pozornost budoucího šéfa labelu Jay Z a dlouho předtím, než jeho nezastavitelný prodej desek zplodil vlastní mem.

Je však nepravděpodobné, že by i chvástavý Jermaine Lamarr Cole z minulých let dokázal předpokládat, že skutečný LeBron James bude tweetovat své (na Brona zaměřené) texty před zápasem a nakonec se z toho stane nicneříkající událost.

Byly však doby, kdy J. Cole usiloval o to být Jamesem i na tvrdém povrchu a nejen v nahrávacím studiu. Dva roky univerzitního basketbalu na střední škole a trénování s ženským týmem jeho univerzity zanechaly nesmazatelnou stopu jak v Coleových textech, tak v těch, kteří byli svědky jeho přerodu v jednu z nezastavitelných sil rapového světa.

Tady se spoluhráči a trenéři, kteří podporovali rapperovy basketbalové sny, podělili o své oblíbené příběhy o basketbalistovi, který se stal M.C.

Terry Sanford High School, Fayetteville, Severní Karolína (1999-2003)

Matt Starks (Terry Sanford ’03): Colea znám už od školky, basketbal jsme spolu hráli už od doby, kdy jsme chodili do rekreační ligy. Každý, kdo ho zná, ví, že Coleovou hlavní láskou mimo hudbu je basketbal.

J. Cole (v rozhovoru pro Sports Illustrated v roce 2013): Jako dítě jsem byl vždycky zamilovaný do basketbalu, ale myslel jsem si, že jsem mnohem lepší, než jsem ve skutečnosti byl, protože jsem kolem sebe neměl mužskou postavu, která by mi ukázala, jak se to vlastně hraje. Já a můj bratr jsme na to prostě přišli při hraní rekreačního basketbalu. Chodil jsem na střední školu, kde nebyl žádný tým. To mě trochu brzdilo.

Michael Broadhurst (hlavní trenér, univerzitní basketbal, Terry Sanford High School 2001-2008): Potkal jsem Jermaina v prvním ročníku a byl jsem s ním až do jeho maturity v roce 2003. Jako nováček se do týmu nedostal, takže byl manažerem. Vydržel, vydržel, nevzdal to. Velmi sebevědomý mladý muž, dost mluvil, ale také byl ochoten vynaložit práci, aby se zlepšil a zdokonalil své řemeslo.

J. Cole (SI): V prvním ročníku jsem se snažil dostat do týmu a byl jsem vyškrtnut. Nedokázal jsem to pochopit, protože jsem si myslel, že jsem opravdu dobrý, tak jsem to dával za vinu trenérům a myslel jsem si, že na mě mají spadeno.

Blake Joeckel (Terry Sanford ’03): Předpokládám, že Cole chtěl být nějakým způsobem spojen s basketbalem a týmem, takže když se nejprve nedostal do týmu, stal se manažerem týmu. To hraje roli ve všem – byl prostě takový dříč a odhodlaný. Pokud hráči chtěli získat nějaký trénink navíc, zůstal po něm a hrál s nimi.

J. Cole (v rozhovoru pro Ballislife.com v roce 2012): Stal jsem se manažerem týmu. Teď by si člověk myslel, že příští rok udělám tým jen z GP . Copak nevíte, že moje jméno bylo na cut listu? Měl jsem zlomené srdce. Mluvíte o nedůvěře. Uvědomil jsem si, že to musím nakopnout do dalšího ročníku.

Michael Broadhurst: Zůstával dlouho do noci s A. B. Lehmannem, který by v posledním ročníku MVP Cole, a hráli jeden na jednoho přes celé hřiště. A nebylo to jen tak, že by seběhli dolů a čekali – hráli obranu po celé délce hřiště. Bylo úžasné to sledovat.

J. Cole (SI): Tehdy jsem poprvé začal pracovat jako skutečný basketbalista: Tisíc střel denně, sprinty, minutová cvičení, hra jeden na jednoho přes celé hřiště s hvězdným hráčem týmu, každý den, doslova, po celý školní rok a pak celé léto. Pak jsem také vyrostl na metr šedesát.“

Blake Joeckel: Pamatuju si, že vždycky tvrdě pracoval a chtěl být lepší – byl zapálený pro všechno, do čeho se pustil. Zkoušel to každý rok, nikdy se nenechal odradit a v juniorském a seniorském ročníku se dostal do týmu. To se samozřejmě týká všeho, co dělá, ať už je to basketbal, škola nebo samozřejmě hudba.

Matt Starks: V juniorském ročníku jsme byli opravdu špatní. V jednu chvíli Colea smečoval Chad Mohn, 180 cm vysoký běloch, který byl vlastně jedním z nejlepších hráčů ve státě (nakonec hrál na UNC Asheville).

Měl jsem míč a Wallace Wright (který nakonec hrál za New York Jets) mi ho ukradl. Honil jsem ho zpátky po hřišti a on ho přihrál zpátky Chadovi, kterého Cole stíhal. Chad neviděl, že se Cole blíží, a tak si Cole myslel, že se kolem něj proplíží a překvapí ho – opět, Cole měří metr osmdesát a Chad metr osmdesát -, ale místo toho ho Chad smečoval.

Tohle mi nikdy nedovolí přežít.

Michael Broadhurst: V Coleově posledním ročníku ale všechno klapalo. Měli jsme držení míče, měli jsme křídla a perimetr, ne moc velké. Opravdu a opravdu, J. Cole byl jedním z našich větších hráčů, co se týče výšky.

Matt Starks: V posledním ročníku jsme byli opravdu dobří. Cole zpočátku nenastupoval, přišel z lavičky. Měli jsme trenéra roku v konferenci, hráče roku v konferenci, tři z nás se dostali do celokonferenčního týmu – takže se nedá říct, že by byl špatný, prostě jsme měli docela dobrý tým. Ale těsně před posledními čtyřmi nebo pěti zápasy sezony odešel jeden z našich útočníků. Poté, co se to stalo, nastoupil Cole a začal hrát.

Michael Broadhurst: Každý, kdo se pohyboval v týmech, ve kterých jsem působil, odmění způsob, jakým trénujete. Vložil do tréninku čas, takže v posledním ročníku nastoupil do několika zápasů a hrál skoro ve všech. Byl velmi platným členem velmi dobrého týmu.

Matt Starks: Protože byl nejdelším hráčem, kterého jsme měli, byl jedním z našich nejlepších blokařů střel a jedním z našich lepších doskakovačů.

Michael Broadhurst: „Byl to velmi dobrý hráč: Byli jsme týmem s pěti pohyblivými hráči a Cole hrál kdekoli od 3 do 5. Byl křídelním hráčem a také se nám dostával dolů na post díky své výšce – měřil kolem 180 cm, 180 cm. Byl to jeden z našich obránců, o tom nebylo pochyb.

Cole si každý týden vybíral jedny z nejtěžších úkolů spolu s jedním ze svých nejlepších kamarádů Ronaldem Hillem . Byli to dva z našich uzamčených obránců. V útoku byl na brejku, smečoval z křídla, střílel trojky.

Matt Starks: Cole byl tak blízko tomu, aby smečoval čistě. Na tréninku se mu to občas povedlo, ale v zápase to ještě nikdy nedokázal. Během seniorského večera jsme měli velkou převahu, on nastoupil a v jednu chvíli ukradl míč. Dostal se do úniku, přišel z levé strany (stejně jako to vždycky dělal na tréninku), dostal se doprostřed dráhy a vyskočil z levé nohy a smečoval jednou rukou.

Všichni jsme si mysleli, že se mu to povede – na záznamu ze zápasu je vidět, jak všichni stojí v očekávání. Vyšel nahoru, vypadalo to tak dobře, a pak to netrefil. Míč vyskočil přímo do vzduchu a celý dav si říkal: „Awww….“.

Ale nejlepší na tom bylo, že se skutečně chopil odraženého míče, zajel do něj a šel nahoru a dolů způsobem, který připomínal Dr. J. To se mu povedlo a sál šílel. Asi pět vteřin ho všichni litovali, ale pak se zvedl a udělal jeden z nejlepších košů, jaké jsme kdy viděli.

Blake Joeckel: To je ten nejlepší způsob, jak to říct. Vždycky do toho šel na sto procent, nikdy nepolevil. Udělal by cokoli, aby pomohl týmu. A byl vysoký, takže to bylo vždycky fajn.

J. Cole (SI): Nebyl jsem hvězdný hráč, to zdaleka ne, ale můj růst byl tak rychlý, že v době, kdy jsem byl v prvním ročníku na vysoké škole, jsem měl talent někoho, kdo by měl být na škole D-I přinejmenším na lavičce.

Matt Starks: Myslím, že Cole byl jeden z nejzábavnějších v týmu – navíc uměl přijmout každý vtip. Vždycky byl oblíbený. V posledním ročníku dokonce nějakým způsobem vyhrál cenu za nejlepší oblečení.

Blake Joeckel: I když zrovna nenastupoval nebo moc nehrál, Cole byl vždycky ten, kdo byl vzhůru a povzbuzoval svůj tým. Když se některý hráč dostal na zem, poplácal ho po zádech. Vždycky povzbuzoval, nikdy nikoho neshazoval. Prostě opravdu dobrý týmový hráč.

Matt Starks: V posledním ročníku nás bylo v týmu myslím osm. Byli jsme pořád spolu, buď jsme hráli, nebo jsme o hraní mluvili. Před zápasy vždycky rodiče jednoho z kluků sehnali jídlo a šli jsme k nim domů.

V létě měl táta basketbalový kemp a já, on a Cole jsme byli poradci – dostávali jsme 100 dolarů týdně. Po táboře jsme hráli míč a pak jsme chodili k prarodičům a koupali se, protože měli bazén. Druhý den jsme si to zopakovali.

Maturovali jsme ve stejném roce jako LeBron James. Celý náš tým jel do Greensboro, když jeho tým hrál s Winston-Salem Reynolds, jen abychom viděli toho LeBrona Jamese, o kterém všichni říkali, že bude dost dobrý. To byla prostě taková týmová záležitost.

J. Cole (v rozhovoru pro ABC v roce 2009): LeBron dělá všechno. Umí střílet, umí přihrávat, umí zpracovat míč, získává doskoky. … Tak to cítím já, ať už jde o texty, flow nebo beaty. Prostě mám pocit, že jsem renesanční člověk, že dělám revoluci ve hře. Byli tu lidi, kteří rapovali a produkovali – jako třeba Kanye – ale nemám pocit, že by po stránce rapu někdy existoval producent, který by uměl rapovat tak dobře, jako si myslím, že umím já.“

Michael Broadhurst: Vždycky víš, že děti tam vzadu zpívají, rapují, dělají něco ze všeho. Tu a tam jste mohli slyšet malé kousky, ale to bylo tak všechno. Nikdy jsem nevěděl, že by se Cole tolik zajímal o hudbu.

Matt Starks: Já sám nemám žádné hudební zázemí ani schopnosti, takže jsme zůstali hlavně u basketbalu. Protože jsme byli dobří přátelé, samozřejmě jsem věděl, že dělá hudbu. Když mi bylo patnáct, bylo tam cédéčko, na kterém měl asi jednu skladbu, a já si ho pouštěl pořád dokola, protože mi přišlo super, že můj kamarád je vlastně na cédéčku .

Blake Joeckel: To, že Cole dělá hudbu, jsem věděl už nějakou dobu, ale vždycky o tom mlčel. Nepatřil k těm, kteří by moc mluvili o tom, co se snaží dělat.

Matt Starks: Ironií je, že Cole miloval Jay Z a klasiky – Tupaca a Biggieho a tak. Ale v určitém okamžiku jsem si uvědomil, jak moc hip-hop opravdu miluje a zná. Jsme stejně staří, ale on o něm mluvil a poslouchal ho na úplně jiné úrovni.

Prostě věděl, že když dokáže propojit svou inteligenci s hudbou, kterou tolik miluje, vznikne z toho něco skvělého – a to se samozřejmě stalo. Vůbec mě to nepřekvapilo.

Náš poslední zápas v posledním ročníku nás vlastně naštval ve státním turnaji. Všichni jsme pak v šatně docela brečeli.

St. John’s University, New York City (2003-2007)

J. Cole (SI): V prvním ročníku jsem za tým nechodil. Měl jsem, ale neudělal jsem to. Byl jsem v New Yorku nový. Nedostal jsem se na zdravotní prohlídku. Byl jsem tak trochu nováček v celém procesu studia na vysoké škole. Ve druhém ročníku jsem šel ven. Zkoušelo to asi 70 nebo 80 kluků a na druhý den jich zavolali zpět 10. Všichni se snažili. Já jsem samozřejmě mezi těmi 10.

Otoja Abit (Univerzita sv. Jana ’08): V roce 2004 jsem nastoupil. Byl jsem pozvaný walk-on, takže jsem to nezkoušel. Ale věděl jsem, že Jermaine to ten rok zkoušel .

Fred Quartlebaum (asistent trenéra mužského basketbalu na St. John’s University, 2004-2010): Především si nemyslím, že když to zkoušel, představil se jako „J. Cole“. Byl to Jermaine. Skvělý kluk. Byl to náš první rok, takže jsme byli ještě ve fázi přestavby. Myslím, že jsme ani nevzali žádného walk-ona.

Norm Roberts (hlavní trenér mužského basketbalu na St. John’s University, 2004-2010): Kdybych věděl, kdo to je, hudba by byla na výjezdech skvělá. Rozhodně jsem jeho fanouškem.

Fred Quartlebaum: Vzpomínám si, že tvrdě pracoval, a my jsme mu jen řekli: „Člověče, přijď příští rok.“ A on se na to podíval. Samozřejmě si myslím, že se rozhodl správně, pokud jde o hudební kariéru. Ten chlap je zlobivý kluk – je to zlobivý kluk. Rozhodně je v mém playlistu, o tom vůbec není pochyb.

Zrovna nedávno jsem si dělal legraci s trenérem Robertsem: „Hej, Norme, ty sis střihnul J. Colea!“ A taky jsem si dělal legraci. A on na to: „Člověče, já jsem vám nechal na starost zkoušení walk-onů!“ A on na to: „Člověče, já jsem vám nechal na starost zkoušení walk-onů!“ Všichni si předávají zodpovědnost: „Kdo vyřadil J. Colea?!“ Nikdo nechce vzít vinu za vyřazení J. Colea na sebe. Já jsem ho nevyhodil. Jen se ujistěte, že jste to do článku napsali.

Podle J. Colea nebyl ve skutečnosti vyškrtnut a místo toho se rozhodl nejít na druhý den zkoušek.

J. Cole se rozhodl, že nepůjde na druhý den zkoušek. Cole (SI): Podle mého názoru bych se do týmu dostal. Kdo ví, jak by to bylo doopravdy? Ale věděl jsem, že nejsem připravený na takový závazek a takový životní styl.

To byl moment, kdy jsem se rozhodl, že basketbal je nesplnitelný sen. Nebylo to to, za čím jsem se chtěl další tři nebo čtyři roky honit. A že hudba je absolutně to, co chci dělat. … Jak znám svou osobnost, nejenže bych to dokázal, ale udělal bych všechno pro to, abych byl něco jako hráč a dostal hodiny.

Byl bych jako Jamario Moon, jeden z těch kluků, kteří celý život dřeli, jen aby se dostali do ligy. Prostě mám takového ducha, který se nevzdává.

Otoja Abit: Jermaine hrál intramurální basketbal a s mužským týmem na venkovních hřištích na Stripu (Lourdes Way, St. John’s quad). Myslím, že měl hru natolik rád, že chtěl být prostě poblíž.

Monique McLean (St. John’s University ’09): Stýkal se se spoustou hráčů mužského týmu, zejména s Anthonym Masonem juniorem, který je i mým kamarádem.

Otoja Abit: Byl to můj kamarád: V juniorském ročníku byl Cole součástí tréninkového týmu žen. Proti ženám hráli kluci, kteří byli dobří, jen aby rozvíjeli své dovednosti. Kvůli tomu jsem ho často vídala v basketbalovém zázemí.

Nešlo o nějaký status, prostě měl basketbal natolik rád, že chtěl hrát i ve volném čase a doufat, že pomůže programu. A taky soutěžil. Pokud jste viděli ty ženské tréninky, tak šel opravdu po míči.

Fred Quartlebaum: Vzpomínám si, že J. Cole tvrdě pracoval a dělal opravdu, opravdu dobré věci. Byl tréninkovým hráčem ženského týmu – to, že mužští hráči trénují s ženským týmem, je přínosem pro obě strany. Opravdu si vážím toho, že přišel a že se věnuje basketbalu. Vím, že měl St John’s nesmírně rád, takže bylo dobré, že chtěl být součástí našeho týmu.

Monique McLeanová: V prvním ročníku s námi Cole hrál neustále. Byl soutěživý a fyzický, ale nikdy se nám nesnažil ublížit nebo něco podobného. Někdy tam kluci, kteří trénují s ženským týmem, jsou jen proto, aby se předváděli a byli nepříjemní a zlí – ale on takový nikdy nebyl. Byl velmi milý a uctivý.

Otoja Abit: Cole nebyl v týmu jako takovém, ale patřil do stejné party. Nebylo to tak, že by byl nějaký náhodný člověk, který se jen snaží být nablízku. Tak jsme ho všichni poznali. Nikdo ho nikdy neurážel, že se nedostal do týmu, a nesnažil se být někým, kým není.

Monique McLean: Myslím, že byl slušný. Jeho nejlepší věcí bylo právě to, že se dostával do koše, protože je docela vysoký a dlouhý. Zakončoval kolem koše, uměl trochu střílet. Spíš jako bleskový střelec. Popsal bych ho jako bleskového hráče.

Otoja Abit: John’s a Cole byl jedním z lidí, kteří předskakovali větším kapelám, které jsme měli v kampusu. Jak už to v New Yorku bývá, lidé vám dají zabrat, pokud nejste velké jméno – ale bylo vidět, že to bere vážně.

Monique McLean: Jermaine byl hudebně opravdu odhodlaný, takže na jaře nebo kdykoli, když bylo horko, byl prostě na Stripu a rozdával cédéčka. To se dělo pořád. Lidi si říkali: „Aha, už je zase tady s těma cédéčkama.“ A tak to bylo. Jedno jsem si vzal, protože jsme byli tak trochu kamarádi. Teď je to jako, páni, ušel dlouhou cestu. Kéž bych měl ještě svoje.

Otoja Abit: Všichni jeho kamarádi ze Svatého Jana – Ibrahim a Adam – jsou dnes součástí jeho společnosti. To jsou lidé, abych byl upřímný, kteří v něj věřili víc než kdokoli jiný. Je dobré vidět, že zůstal věrný těmto lidem, kteří mu dodali důvěru, aby se dál prosazoval.

Roc Nation (2009-současnost)

Michael Broadhurst: Na Colea a Mikea Shawa, dalšího dobrého přítele, který je s ním i teď , jsem narazil ve Fayetteville několik let po jeho odchodu. Cole říkal: „Trenére, podepsal jsem smlouvu s Roc Nation!“

V té době jsem neměl ani ponětí, co to Roc Nation je. Vůbec mi nedocházelo, o čem mluví: „OK, to je skvělý! Ale už jsi dostudoval? Nejdřív potřebuju ten titul.“ Šel jsem domů a můj syn mě samozřejmě poučil o tom, co je Roc Nation. Seděl jsem a smál se. Já si dělám starosti s titulem a tenhle kluk se chystá vydělat víc peněz, než jsem si kdy pomyslel!“

Monique McLean: Myslím, že to bylo pár let poté, co jsem vystudoval, co podepsal smlouvu s Jay Z. Nebylo překvapivé, že to dotáhl daleko, protože jeho zaměření bylo prostě úplně jiné než u ostatních. Byl prostě odhodlaný.

Vždycky si vzpomenu na jednu jeho větu: „I came up in here to take advantage of that s–t y’all take for granted“ . Jako by to opravdu dokázal. Využil všeho, co mohl, když byl v New Yorku. Je to úžasný příběh.

Matt Starks: Pořád je to jen Cole – říkám mu Cole, protože jsme mu tak říkali na střední škole. Tak jsme mu říkali na střední škole. Pro mámu a prarodiče je to Jermaine, víš, jak to myslím? Kdykoli je doma v novinách, babička si pořád vystřihuje články a schovává mi je. Je to pořád ten samý kluk.

Blake Joeckel: Když jsem byl naposledy na jeho výstavě, pořádal po ní setkání s lidmi. Nechtěl jsem ho obtěžovat nebo tak něco, ale on mě zahlédl přes dav a vykřikl: „Blakeu, jak je? Pojďme se po vystoupení zvednout!“ Při tom všem, co se dělo před ním, si všiml starého kamaráda a udělal si čas, aby mě pozdravil – to mi přišlo super. Opravdu nikdy nezapomíná, odkud pochází.

Matt Starks: Kdykoli se vrátíme do města, sejdeme se v tělocvičně naší střední školy a hrajeme pickup. Děláme to tak už léta. Jde o tohle: teď už je na tom mnohem líp. Cítím se jako starostlivý otec, říkám mu: „Jsem tak pyšný na to, jak ses zlepšil.“ A on mi to říká. Pak řeknu: „Kéž bys byl takhle dobrý před dvanácti lety, to bychom vyhráli státnice.“ A taky se mi to líbí.

Michael Broadhurst: Je mi 45 let a vyrůstal jsem v době, kdy byl rap v počátcích. Pro většinu dnešních kluků je to sexy beat, ale ten kluk o ničem nemluví. Je to jen snůška nesmyslů. Ale když poslouchám jeho texty, tak si vlastně říkám: „OK, to je docela dobrý.“

Jsem jeho velký fanoušek, ale můj syn má opravdu a doopravdy jen hlavu a patu. Pro moje děti je opravdu vzrušující, že se s ním setkaly už v raném věku a teď vidí, že dokázal všechny ty skvělé věci. Můj syn mi volá kvůli všemu, co dělá. Říkal mi: „Viděla jsi ten rozhovor, který J. Cole udělal ve Fergusonu?“

Tento mladý muž odmaturoval s vyznamenáním a udělal všechno, co měl. Udržel si čistý nos. Vezmu tě, když ho budeš poslouchat.

Matt Starks: Asi před dvěma lety jsme hráli místní rekreační ligu a Cole byl v našem týmu. Bylo to těžké. Jak si asi dokážete představit, je pro něj těžké chodit kamkoli na veřejnost. Není to něco, co by dělal často. Vzpomínám si, jak mi lidé říkali: „Ten kluk z vašeho týmu vypadá úplně jako J. Cole!“

Někdy s ním jdeme brzy ráno do tělocvičny a střílíme, dokud si toho lidé nezačnou všímat. Pak se začnou tvořit davy, Twitter se zblázní a pak prostě musíš tak nějak vypadnout, dokud to jde.

Michael Broadhurst: Jsem hrdý na to, jaký se z Jermaina stal mladý muž, a ještě víc na to, jakým se stal vzorem. Způsob, jakým to dokázal – tvrdou prací a odhodláním a tím, že zůstal věrný svému studiu a získal titul – to jsou věci, o kterých s dětmi neustále mluvím.

Blake Joeckel: Zaslouží si všechno, co dostal; na všechno tvrdě pracoval. Sledovat ho, jak se nikdy nevzdává a jde si dál za svým snem – to nemá každý. Nemyslím si, že v dohledné době někam odejde.

Matt Starks: Vždycky tvrdě pracoval. Nebyl nejlepším hráčem našeho týmu, ale ostatní to vzdali a sklonili se, když nedostávali herní čas. On takový nebyl a vyplatilo se mu to – nakonec nastoupil a hrál docela dost.“

Kolik lidí bude v prvním ročníku dělat manažera a nakonec nastoupí v posledním ročníku? To se nestává tak často a jen to vypovídá o jeho pracovní morálce v čemkoli, co se rozhodne dělat. Rozhodl se, že chce dělat hudbu, a udělal pro to maximum.