Jedné noci na podzim roku 1987 snědl student prvního ročníku vysoké školy cestou na večírek polovinu mikrotečky diethylamidu kyseliny lysergové. Byl mladý, ale s chemikáliemi měnícími mysl byl více než obeznámen: LSD, meskalin, psilocybin a další méně obvyklá psychedelika. V porovnání s tím se tento trip ukázal být jen „mírným zážitkem“. Mravenčí euforie, nádherné vizuální vjemy a náhlé návaly prozření většinou vyprchaly, než se odebral na kolej. Následující ráno však některé účinky stále přetrvávaly.
„Otevřel jsem oči, abych zjistil, kolik je hodin,“ řekl pod podmínkou anonymity. „Když jsem se podíval jinam, okamžitě jsem si uvědomil, že světlo z digitálních hodin je pruhované.“ V průběhu dne ho zasáhly další příznaky halucinogenního opojení. Když odvrátil pohled od stránky, kterou četl, ve vzduchu se zhmotnil přízračný následný obraz textu, který několik okamžiků čitelně visel. Když otočil stránku, táhla se za ním dlouhá kaskádovitá řada replik jako stroboskopická fotografie.
Pruhování, táhnutí a následné zobrazování přetrvávalo několik dní. Začal propadat panice. „Opravdu jsem to ztratil,“ řekl. „Seděl jsem v jedné ze svých prvních hodin na vysoké škole a měl jsem jakoby halucinace.“ Setkal se s psychology, kteří však dokázali rozeznat jen málo. Zavolal rodičům, kteří dokázali rozeznat ještě méně. Začal být nepříčetný, omámeně bloudil po kampusu a mžoural na svět jako v kaleidoskopu. „Zhroutil jsem se,“ řekl. „Už jsem nemohl chodit do třídy. Nemohl jsem dělat nic.“ Odešel ze školy, přestěhoval se domů a nastoupil na odvykací kúru. Jeho pátrání po diagnóze vyšlo naprázdno: žádné základní zdravotní potíže, ani droga nebyla přimíchána do něčeho zlověstného. Ubíhaly týdny, měsíce a pak roky. Trip prostě nechtěl skončit.
Psychedelické pověsti jsou plné varovných příběhů. Ještě se však uvidí, zda se mezi ně mají počítat i zprávy o poruše vnímání vyvolané halucinogenem – doslova o přetrvávání vjemů vyvolaných halucinogenem. Halucinogeny zažívají jakési oživení: tyto drogy rekreačně zkouší téměř každý pátý dospělý Američan (což se blíží počtu z šedesátých let) a zároveň se empiricky testují jejich schopnosti léčit alkoholismus a jiné závislosti, úzkosti z blížící se smrti, P.T.S.D., velké deprese, a dokonce i clusterové bolesti hlavy. Někteří říkají, že přílišné čtení o H.P.P.D. by mohlo utlumit obnovený zájem – přestože rizikové faktory, příčiny a účinná léčba zůstávají do jisté míry záhadou. Jiní však mají podezření, že rozluštění této záhadné poruchy by mohlo odhalit vodítka pro ty známější. Podle doktora Henryho Abrahama, přednášejícího psychiatrii na Tufts University School of Medicine, který soukromě navštěvuje pacienty s poruchami souvisejícími s návykovými látkami, mohou neurofyziologické změny pozorované u pacientů s H.P.P.D. „přinést užitečné modely pro úzkosti, deprese, psychózy, a dokonce i závislosti.“
Chronický a vysilující stav H.P.P.D. deformuje schopnosti vnímání: vnější smysly jsou poznamenány konstelací většinou zrakových zkreslení, zatímco ty vnitřní jsou paralyzovány směsí disociativních příznaků, záchvatů paniky a depresí. Dveře vnímání nejsou ani tak vyčištěny, jak Aldous Huxley po své první zkušenosti s meskalinem slavně zjistil, jako spíše rozlomeny a ponechány v pokřiveném stavu.
H.P.P.D. nevytváří halucinace, technicky vzato. Trpící mohou ocenit, že jejich percepční aberace jsou neskutečné – že se jim okolí jeví pouze rozmazané následnými obrazy (palinopsie) a stopami (akinetopsie); mihotavé jiskrami a záblesky jasných světelných blesků; přerušované průhlednými barevnými skvrnami plujícími kolem; elektrizované vizuálním sněhem; zvětšené nebo zmenšené příznaky „Alenky v říši divů“; zdobené aureolami kolem předmětů, kolem hlav lidí. Pseudohalucinace jsou nakonec nepřesvědčivé, pokud jsou hluboce znepokojivé.
Nakonec pocit trvalé nereálnosti zahalí snovou krajinu poháněnou kyselinou a trpící se odloučí – od světa v důsledku derealizace a od sebe v důsledku depersonalizace. Na nedávné konferenci Společnosti biologické psychiatrie Dr. Abraham prezentoval zjištění, později publikovaná v supplementu S.B.P. 2012, která naznačují, že až pětašedesát procent pacientů s H.P.P.D chronicky trpí záchvaty paniky a padesát procent velkými depresemi. Někteří pacienti mají pocit, že jejich jedinou úlevou je sebevražda.
Skupina příznaků se poprvé objevila v Diagnostickém a statistickém manuálu duševních poruch v roce 1986. Od té doby je oficiální diagnóza házena do jednoho pytle s „flashbacky“. Krátké útržky tripu, které občas probublají do vědomí, flashbacky mohou vznikat z náhlých výkyvů v mozkové kůře – vyvolávají vjemy, pocity nebo emoce napodobující halucinogenní opojení, a to za nepřítomnosti jakékoli chemické látky. S popularizací tohoto termínu se však flashback stal diagnosticky „prakticky nepoužitelným“, píše Dr. John Halpern, odborný asistent psychiatrie na Harvard Medical School a hlavní autor nejnovějšího přehledu literatury o H.P.P.D. V přehledu publikovaném v časopise Drug and Alcohol Dependence Dr. Halpern zdůvodňuje, že spojením dvou odlišných diagnóz zůstala striktní definice H.P.P.D. nepochopitelná a její výskyt zůstává nejasný. Přesto „se zdá nevyhnutelné,“ uzavírá na základě dvaceti souvisejících studií z roku 1966, „že přinejmenším u některých jedinců, kteří užili zejména LSD, se objevují přetrvávající abnormality vnímání připomínající akutní intoxikaci, které nelze lépe připsat jinému zdravotnímu nebo psychiatrickému stavu.“
Odborná svědectví uživatelů drog, jejichž svět se natrvalo proměnil, lze nalézt již v roce 1983, což předznamenalo původní zápis D.S.M. V roce 1983 se objevilo i několik příběhů o uživatelích LSD. V případové studii na sto dvaceti třech uživatelích LSD Abraham jako jeden z prvních katalogizoval zprávy těch, kteří se psychedelikem blýskli a nikdy nevypnuli: snaživý prodavač bot, jehož tmavě hnědé páry prosakovaly do tmavomodrých; zmatený student, jehož text se změnil v „abecední polévku“; roztržitý kancelářský pracovník, jehož květináč se posouval sem a tam po okenním parapetu. „Tohle nejsou flashbacky,“ řekl Abraham. „Musíme to nazvat tak, jak to je: porucha přetrvávajícího vnímání.“
Předběžné odhady prevalence H.P.P.D. odmítaly tuto poruchu jako odlehlou a zahrnovaly do ní až jednoho z padesáti tisíc uživatelů halucinogenů. Nejnovější rozsáhlý průzkum, v němž bylo dotázáno téměř pětadvacet set uživatelů, zjistil, že více než jeden z pětadvaceti uživatelů zvažuje léčbu příznaků podobných H.P.P.D.-. Protože však účastníci, kteří se rekrutovali z populárního informačního webu o drogách Erowid, nepředstavovali průměrného dabblera a protože jen malá část z nich aktivně vyhledala lékařskou péči, zůstává tento součet poněkud neprůkazný. „Bohužel,“ píše Halpern, když hodnotí skrovnou literaturu, „údaje nám neumožňují ani hrubě odhadnout prevalenci ‚striktní‘ HPPD.“
I když se „striktní“ případy HPPD objevují ve vědeckých časopisech jen zřídka, na HPPDonline.com, webovém fóru sledujícím vývoj výzkumu a spojujícím nemocné, téměř devět tisíc návštěvníků měsíčně naznačuje, co leží mimo akademickou sféru. Uvádějí pálení, pulzování, znecitlivění a mravenčení. Tvrdí, že se povrchy vlní („dýchající stěny“), předměty mizí („mísí se s podlahou“) a paprsky světla se tříští na úlomky protáhlých paprsků („hvězdné výbuchy“). Sdílejí setkání, která se zdají být nevysvětlitelná – „tekutiny stékající z mého levého spánku“, „chemická pachuť“ – a prosí skupinu o vhled. Vzbuzují podezření: „Pokaždé, když procházím kolem určitého druhu stromu, začnou se třást listy“. Zoufají si: „Slyším svůj mozek.“
A možná své příznaky ještě zhoršují. Přestože lidé trpící H.P.P.D. skutečně špatně vnímají své okolí, někteří vědci mají podezření, že silná úzkost – možná základní onemocnění – toto špatné vnímání ještě zhoršuje. Jak poznamenal Matthew Baggott, postdoktorand v oboru psychiatrické genetiky na Chicagské univerzitě, studie fMRI obecně ukazují úzké propojení mezi pozorností a zrakovým systémem.
Tato pozorování vyvolala pochybnosti o tom, zda jsou halucinogeny hlavní příčinou poruchy, a dokonce zda je H.P.P.D. skutečnou diagnózou. „Čím více se na tento stav zaměřujete, tím více se vymyká kontrole,“ řekl Halpern. „Trpící tedy musí trénovat odpoutávání se, s čímž má většina Američanů tendenci bojovat.“ V jedné studii provedené na pěti stech členech indiánské církve, z nichž každý užil peyotl stokrát, ba tisíckrát, nebyly zaznamenány žádné příznaky podobné H.P.P.D.-. „Naše kultura se stále vyvíjí, aby se vyrovnala s tím, co znamená být intoxikován těmito látkami,“ zdůvodňuje Halpern. „H.P.P.D. může být neúplným popisem tohoto syndromu.“
Jestliže je však H.P.P.D. do jisté míry vyvolán sám sebou – možná naivní kulturou, možná jedinci se sklonem k úzkosti – není vyvolán sám sebou. Provedením baterie standardních neurologických testů na desítkách pacientů s H.P.P.D. v průběhu osmdesátých a počátkem devadesátých let Abraham a jeho spoluautoři Dr. Frank Hopkins Duffy, neurolog, a Ernst Wolf, neurolog, nalezli důkazy naznačující, že tok impulzů centrálním nervovým systémem je chronicky změněn. Když se rozsvítí světlo, mozek ještě chvíli registruje tmu; když světlo bliká, registruje stálý paprsek; když je prezentována řada barev, mate ty, které jsou v blízkosti. Jennifer Grohová, profesorka psychologie a neurovědy a ředitelka laboratoře Neural Basis of Perception na Dukeově univerzitě, rozsáhle zkoumala systém zpracování zraku. Grohová sice nestudovala konkrétně H.P.P.D., ale zjistila, že mozek obecně není schopen rozlišovat podněty podle jejich zdroje; dokonce i jeden podnět, uměle vyvolávaný stále dokola, je považován za pravý a nový. Takzvaný efekt schodovitého pohybu očí, uvažuje Groh, by mohl předpovídat některé z příznaků – přinejmenším sledování, následné zobrazování a špatnou adaptaci na tmu – pozorovaných u pacientů s HTPD. „Jejich mozek možná nerozpoznává podněty jako jednoduše stejný opakovaný požadavek,“ říká.
V souladu se zjištěními Grohové nabízí Abraham vlastní vysvětlení, proč H.P.P.D. způsobuje, že smyslové podněty přetrvávají v nervových obvodech a odpalují se i poté, co podnět zmizí. „To, co jsme prokázali pomocí psychofyziky, elektrofyziologie a kvantitativní analýzy,“ říká Abraham, „je, že když je mozek člověka s H.P.P.D. stimulován nějakou vjemovou silou v prostředí, většinou vizuální, podnět je disinhibován.“ Objekty vnímání, jinými slovy, nejsou snadno odpojeny, čímž se přeruší běžně bezproblémový tok vědomé zkušenosti. Pokud je mozek jako štětec, pak se zdá, že H.P.P.D. způsobuje, že se štětiny lepí a staré podněty – barvy, tvary a pohyby – zamlžují ty nové.
Frank Durgin, profesor psychologie a ředitel Laboratoře vnímání a poznávání na Swarthmore College, potvrdil, že Abrahamova teorie je slibná. „Hypotéza disinhibice je jako obecný popis docela bezpečná,“ řekl Durgin. „Na normálním vnímání se podílí spousta inhibice. Neschopnost rozlišovat a inhibovat šumové signály je rozumnou první domněnkou o různých halucinogenních účincích.“ Podle Irvinga Biedermana, profesora neurovědy a ředitele Laboratoře pro porozumění obrazu na Jihokalifornské univerzitě, se tato teorie zdá být v souladu se současnými vědeckými poznatky o vnímání. Biederman vysvětlil, že zdravý mozek je zaplaven inhibičními neurotransmitery – především kyselinou gama-aminomáselnou -, aby ztlumil mírný percepční šum (jako je zkreslení zraku) a nakonec se chránil před plnou kakofonií (jako jsou záchvaty). Nabídl, že pacienti s H.P.P.D. mohli „něco strukturálně udělat s těmito interneurony, což způsobilo, že percepční šum překročil práh“. (Podle některých vědců může většina psychoaktivních drog, včetně psychiatrických léků, měnit nervovou strukturu mozku). Durgin ani Biederman se sice nezabývají tak vzácnými poruchami vnímání, jako je H.P.P.D., ale jejich odbornost je ilustrativní: příznaky H.P.P.D. jsou právě takové vjemy, které jsou v mozku běžně přítomny, jen jsou okludovány – nebo inhibovány – z vědomí.
Co je o H.P.P.D. nejméně známo, je léčba. „Bohužel,“ píše Halpern, „literatura v tomto směru zůstává z velké části anekdotická.“. Možnosti jsou omezené: paliativní péče ze strany dalších léků (benzodiazepiny a antiepileptika), úprava prostřednictvím psychoterapie (kognitivně-behaviorální nebo přímé řeči), sluneční brýle. I když je tento vysokoškolák, nyní ve středním věku, oslavován svým psychiatrem jako „plakátové dítě zdravé adaptace na poruchu“, zdravá adaptace není lék.
Jednoho dne před několika lety si po práci potáhl z cigarety, když si podruhé všiml náhlé změny ve svém vidění. Konečně se mu podařilo dát svůj život do pořádku – získat titul, založit rodinu, vybudovat kariéru – a podařilo se mu pohřbít svou minulost. Občas měl problém přečíst drobné písmo, zejména pozdě v noci, a dezorientoval se ve značení jízdních pruhů, zejména za zamračeného dne. („A když jsem ucítil trávu, utíkal jsem za kopečky,“ říkal.) Ale jestli byl jeho vnitřní život znetvořený, to poznal málokdo – dokonce ani jeho žena. Dokud, jak vzpomíná, „něco nezapadlo“.
Co se dělo pak, bylo rozmazané. „Vizuální stránka se zvýšila, jako by někdo zvýšil hlasitost,“ říká. „Okamžitě jsem se vrátil do panického režimu a prožíval jsem emocionální jízdu na horské dráze, jakou jsem zažíval na vysoké škole.“ Chvění paniky, které bylo potlačeno, se rychle obnovilo. „Na týden jsem vypadl ze sítě,“ říká. Začal se obávat, možná stejně jako mnoho dalších lidí s duševním onemocněním, že přízrak šílenství se může zvednout bez varování, že „se z toho možná nikdy nedostanete.“
Dorian Rolston je spisovatel na volné noze zabývající se kognitivními vědami.
Ilustrace: Ron Kurniawan.