Všestranně nadaný krysař Sammy Davis Jr. se narodil v Harlemu v roce 1925. Davis, označovaný za „největšího světového baviče“, debutoval v sedmi letech ve filmu Ethel Watersové Rufus Jones for President. Jako zpěvák, tanečník, impresionista, bubeník a herec byl Davis nezkrotný a nedovolil, aby ho zastavil rasismus nebo dokonce ztráta oka.

Za jeho frenetickým pohybem se skrýval brilantní, učenlivý muž, který nasával znalosti od svých vybraných učitelů – včetně Franka Sinatry, Humphreyho Bogarta a Jacka Bennyho. Ve své autobiografii z roku 1965 Yes I Can: V knize Yes Davis, Jr.: The Story of Sammy Davis, Jr, Davis otevřeně vyprávěl o všem, od rasistického násilí, kterému čelil v armádě, až po svou konverzi k judaismu, která začala darováním mezuzy od komika Eddieho Cantora.

Umělec měl však také destruktivní stránku, o níž dále vypráví ve své druhé autobiografii Why Me? (Proč zrovna já?), která Davise přivedla k infarktu na jevišti, k opilecké žádosti o ruku své první ženy a k utrácení tisíců dolarů za obleky na míru a drahé šperky. Za tím vším stál celoživotní boj o uznání a lásku. „Musím být hvězda!“ napsal. „Musím být hvězda, jako jiný člověk musí dýchat.“

The Natural

Syn showgirl a tanečníka Davis cestoval po zemi se svým otcem Samem Davisem starším a „strýčkem“ Willem Mastinem. Jeho školou byly stovky hodin, které strávil v zákulisí a studoval každý pohyb svých mentorů. Davis byl ještě batole, když Mastin poprvé postavil výrazné dítě na jeviště, posadil ho na klín umělkyni a učil chlapce z křídla. Jak Davis později vzpomínal:

Primadona zahrála vysoký tón a Will se držel za nos. Taky jsem se držel za nos. Ale Willovy obličeje nebyly ani z poloviny tak vtipné jako tváře primadony, a tak jsem místo toho začal kopírovat ty její: když se jí zachvěly rty, zachvěly se i moje rty a já ji sledoval celou cestu od vzdouvajícího se poprsí až po chvějící se čelist. Lidé před vchodem mě pozorovali a smáli se. Když jsme vystoupili, Will si klekl do mé výšky. „Poslouchej ten potlesk, Sammy.“ Vedle mě se krčil i můj otec a usmíval se… „Jsi rozený lupič, synku, rozený lupič.“

Davis se oficiálně stal součástí skupiny, která se nakonec přejmenovala na Will Mastin Trio. Do svých čtyř let vystupoval v padesáti městech, hýčkán svými kolegy vaudevilliány, když trio putovalo z jednoho podnájmu do druhého. „Nikdy jsem neměl pocit, že jsem bez domova,“ píše. „Nosili jsme si s sebou své kořeny: stejné krabičky s líčidly před zrcadly, stejné šaty visící na železných trubkových věšácích a pod nimi stejné boty.“

Dva z druhu

Na konci čtyřicátých let se triu Willa Mastina podařil obrovský průlom: Byli objednáni jako součást putovní přehlídky Mickeyho Rooneyho. Davis nasával každý Rooneyho pohyb na jevišti a obdivoval jeho schopnost „dojmout“ publikum. „Když byl Mickey na pódiu, mohl tahat za páčky s nápisy ‚brečet‘ a ‚smát se‘. Uměl s publikem pracovat jako s hlínou,“ vzpomínal Davis. Na Rooneyho udělal Davisův talent stejný dojem a brzy přidal Davisovy imprese k představení a uvedl ho na plakátech ohlašujících představení. Když mu Davis poděkoval, Rooney ho odbyl: „

Z obou – dvojice lehce stavěných, předčasně vyspělých profesionálů, kteří nikdy neměli dětství – se také stali velcí kamarádi. „Mezi koncerty jsme hráli gin a vždycky byl puštěný gramofon,“ napsal Davis. „Měl drátový magnetofon a do něj jsme ad-libovali nejrůznější kousky a psali písničky, včetně celé partitury k muzikálu.“ Jednou večer na večírku ochranářský Rooney udeřil muže, který na Davise spustil rasistickou tirádu; herce museli odtáhnout čtyři muži. Na konci turné se přátelé rozloučili: zamyšlený Rooney při sestupu, Davis při výstupu. „Sbohem, kamaráde,“ řekl Rooney. „Ale co, třeba se jednou dočkáme iniciace.“

Náhoda

V listopadu 1954 se Davisovi a triu Willa Mastina konečně splnily desetileté sny. Vystupovali jako headlineři za 7 500 dolarů týdně v kasinu New Frontier a dokonce jim bylo nabídnuto apartmá v hotelu – místo toho, aby čelili obvyklému ponížení v podobě ubytování v „barevné“ části města. Na oslavu Sam starší a Will darovali Davisovi zbrusu nový cadillac s jeho iniciály namalovanými na dveřích spolujezdce. Po noci strávené hraním a hazardními hrami odjel Davis do L.A. na nahrávání. Později vzpomínal:

Bylo to jedno z těch nádherných rán, kdy si člověk pamatuje jen to dobré… Moje prsty dokonale zapadly do hřebenů kolem volantu a průzračný pouštní vzduch proudící oknem se mi ovíval kolem obličeje jako nějaká nádherná, houpavá kočka, která mi dělá obličejovou masáž. Zapnul jsem rádio, to naplnilo auto hudbou a já slyšel svůj vlastní hlas, jak zpívá „Hey, There.“

Tato kouzelná jízda se rozbila, když cadillac vrazil do ženy, která špatně odbočovala. Davisova tvář narazila do vyčnívajícího tlačítka klaksonu uprostřed volantu. (Tento model bude kvůli jeho nehodě brzy přepracován.) Vypotácel se z auta a soustředil se na svého asistenta Charleyho, kterému děsivě visela uvolněná čelist a tekla z ní krev.

„Ukázal mi na obličej, zavřel oči a zasténal,“ píše Davis. „Natáhl jsem se k němu. Když jsem si přejel rukou po tváři, ucítil jsem, že mi tam oko visí na provázku. Zběsile jsem se ho snažil nacpat zpátky, jako by se mi to podařilo, zůstalo by tam a nikdo by to nepoznal, jako by se nic nestalo. Země se pode mnou propadla a já se ocitla na kolenou. ‚Nenech mě oslepnout. Prosím, Bože, neber mi to všechno.“

Davis nakonec o levé oko přijde. Musel se pracně znovu učit rovnováze a během zotavování trénoval pohyby v bazénu Franka Sinatry v Palm Springs. Na jeho prvním angažmá v nočním klubu Ciro’s několik týdnů po nehodě ho přišli povzbudit všichni od Caryho Granta, Spencera Tracyho, Garyho Coopera, June Allysonové a samozřejmě Franka Sinatry. „Nikdy jsem se necítil být tak součástí showbyznysu,“ píše. „Všechno, co mi to materiálně dalo, nebylo nic ve srovnání se spřízněností, kterou jsem ke všem těm lidem cítil.“

Zmeškaná spojení

Davise bude navždy pronásledovat způsob, jakým se choval k filmové ikoně Jamesi Deanovi, který nesměle navštěvoval jeho bujaré hollywoodské domácí večírky. Davis si Deana dobíral kvůli jeho nezájmu o zábavu a holky; Dean mu odpovídal vysvětlením: „Člověče, jediné, čím chci být, je herec.“

Oba se sblížili, když se Dean Davise, vášnivého milovníka střelných zbraní, zeptal, jak se tasí pistole. Davis mu vyhověl, ale cestou se mu posmíval. Podle Davise se naposledy setkali na Mulholland Drive. Když Davis projížděl klikatou silnicí, projelo kolem něj porsche a zatroubilo:

Byl to Jimmy Dean. Měl s sebou Ursulu Andressovou. Smykem jsme zastavili uprostřed silnice a on vyskočil z auta… s kovbojským kloboukem a provazem v ruce. „Hej, Same, musím ti ukázat něco, co jsem se naučil v Texasu.“ Během dvou vteřin se s provazem roztočil… „A se zbraněmi už umím zacházet o něco rychleji.“

Když se Davis v roce 1955 dozvěděl o Deanově smrti, byl zdrcený a uznal, že Deanovi nikdy nedal šanci. „Udělal jsem mu to, co bych nechtěl, aby někdo udělal mně. Toleroval jsem ho. Choval jsem se k němu jako k bláznovi,“ píše Davis. „Byl to citlivý člověk… A já si z něj dělal legraci. Jak jsem mohl odsuzovat člověka dřív, než jsem věděl, co je zač? Já, který jsem trpěl předsudky. Přál bych si, abych mu řekl: ‚Vím, že jsi byl můj přítel, a přál bych si, abych byl i tvůj přítel.“

Politika lásky

Podle Davise byl jeho legendární románek s filmovou hvězdou Kim Novakovou z roku 1957 stejnou měrou občanskou neposlušností a milostným vztahem. „Skrze mě se bouřila proti lidem, kteří pro ni vytvářeli pravidla,“ píše. „A nedělal jsem snad já totéž?“ Davis se cestou na schůzku s Novakovou schovával, krčil se pod sedadlem auta, znechucen předsudky, které ho nutily k takovému chování.

Ale v roce 1960, kdy se Davis a stejně blonďatá švédská herečka May Brittová do sebe hluboce zamilovali, se už neschovával. Zasnoubili se na vrcholu Rat Pack mánie a Frank Sinatra měl jít Davisovi za svědka na jejich říjnové svatbě.

Ale románek páru znamenal potíže pro Kennedyho kampaň, v níž se Sinatra silně angažoval. V červenci toho roku na Národním sjezdu Demokratické strany stál Davis na pódiu se svými přáteli Tony Curtisem, Janet Leighovou, Peterem Lawfordem a Sinatrou. „Zaznělo mé jméno a já jsem vystoupil. V celém sále se ozval jasný a hlasitý potlesk. „Byl to blok Mississippi.“

Kennedyho kampaň brzy začala dostávat nenávistné dopisy namířené proti Davisovi a na Sinatru byl vyvíjen nátlak, aby se svatby svého přítele nezúčastnil. Nakonec Davis (kterému bylo denně vyhrožováno smrtí) Sinatrovi zavolal. „Hele, co to sakra je,“ řekl mu. „Nejlepší bude, když to odložíme na dobu po volbách.“ Sinatra se rozplakal, dojatý Davisovým gestem. Svatba byla přeložena na 13. listopadu 1960 – pět dní po volbách. Kennedy vyhrál a Sinatra mu šel za svědka.

To je zábava!“

V roce 1960 byl Davis, nadšený anglofil (Jerry Lewis i Milton Berle mu radili, aby zklidnil svůj přízvuk „vévody z Windsoru“), nadšený, když byl pozván, aby vystoupil pro královnu Alžbětu II. na velitelském představení v Londýně. Když nervózně čekal v zákulisí, šokovalo ho, že Nat King Cole předvádí podprůměrný výkon a jeho hedvábný hlas se láme. „Vrátil se nahoru, celý mokrý, a nešťastně kroutil hlavou: ‚Tohle už nikdy nechci dělat! Už nikdy!“ Cole vykřikl, než dal Sammymu radu:

„Pamatuješ si, co nám předtím říkal ten kocour, že se nemáme dívat na královnu? Zapomeň na to! Zatracený protokol. Kradmo na ni nakoukneš zdravým okem, jinak ji budeš hledat, když by ses měl starat o svou písničku… Nic z toho jsem neudělal. Tak vím, že bys to měl udělat.“

Davis udělal, co mu bylo doporučeno – a předvedl svůj životní výkon. Královna dokonce odložila svůj vějíř, aby mu zatleskala. V zákulisí Cole zvedl Davise ze země a smál se. „Dokázal jsi to, ty pse, věděl jsem, že to dokážeš.“ Rozjařený Davis se začal oblékat na finále, jen aby zjistil, že jeho kostým a cylindr jsou mu příliš velké. Jako vždy profesionál si do klobouku nacpal papírový kapesník, aby se do něj vešel, a vydal se na pódium. Když herci začali zpívat „Bůh ochraňuj královnu“, Davis si klobouk sundal… jen aby kapesník vyletěl nad orchestřiště do publika a zasáhl jednoho muže přímo do obličeje.

Po představení zkoprnělý Davis nervózně sledoval, jak královna Alžběta zdraví účinkující, a doufal, že navzdory jeho průšvihu bude jedním z mála, kterým podá ruku. „Anglická královna stála přede mnou, vřele se usmívala, podávala mi ruku a já jsem si s ní potřásal rukou a oslovoval ji ‚Vaše Veličenstvo‘ – fráze, jejíž vznešenost člověk nikdy plně nepochopí, dokud ji neřekne osobě, která na ni má skutečné právo.“

Takový je showbyznys.

Další velké příběhy z Vanity Fair

– Cover Story: Viola Davisová o svých hollywoodských triumfech, cestě z chudoby a lítosti nad natáčením filmu The Help

– Ziwe Fumudohová ovládá umění postavit bělochy do latě

– Nevyřešené záhady Netflixu: Podívejte se na fanouškovskou verzi Princezny nevěsty plnou celebrit
– Pohádkový konec Carla Reinera
– Tajemství první sexuální scény Marianne a Connella v Normálních lidech
– Z archivu: Odhalení tajných snímků Sammyho Davise Jr.

Hledáte další? Přihlaste se k odběru našeho každodenního hollywoodského zpravodaje a nikdy nepropásněte žádný článek.