O Aristotelovi, nazývaném ve středověku „mistrem těch, kteří vědí“, máme jen mlhavé dojmy a omezené životopisné zprávy. Naše skrovná svědectví pocházejí z dopisů, básní a dalších materiálů ze Stagiry, Delf a Athén. Antické životopisy navíc nejsou mimo podezření, neboť byly sestaveny dlouho po Aristotelově životě. Například nejznámější text, Životy a názory významných filosofů od Diogena Laercia (220 n. l.), je směsicí faktů a fikce. Diogenés o Aristotelovi uvádí toto: „Mluvil šišlavě a měl také slabé nohy a malé oči, ale oblékal se elegantně a byl nápadný používáním prstenů a účesem.“

Zda byl Aristoteles takový švihák, se asi nikdy nedozvíme, jisté však je, že jeho život a dílo se shodovaly se zánikem řecké polis. Aristoteles byl svědkem porážky Athén a Théb proti Filipovi II. u Chaeroneje (338 př. n. l.) a, jak se zdá, byl vychovatelem Filipova syna Alexandra Velikého.

Na rozdíl od Platóna se Aristoteles narodil roku 384 př. n. l. ve Stagíře na severozápadě Řecka a nebyl potomkem vysoce postavené athénské aristokracie, ba ani občanem Athén. Byl cizincem („metikem“), cizincem, který byl zbaven politických práv. Přesto pocházel ze slavné rodiny. Jeho otec Nikomachos byl královským lékařem na makedonském dvoře. Aristotelovi se dostalo prvotřídního vzdělání, na které po otcově smrti dohlížel jeho poručník. V roce 367, ve věku sedmnácti let, odešel Aristoteles kvůli napětí u dvora do Athén, aby studoval u Platóna. Platónova Akademie byla tehdy nejproslulejším intelektuálním centrem řeckého světa a lidé sem přijížděli ze všech koutů, aby zde studovali, učili se a vyučovali.

Po dalších dvacet let (367-347) studoval Aristoteles u Platóna a dalších členů Akademie – Speusippa, Xenokrata a Eudoxa z Knidu. Během tohoto prvního pobytu v Athénách začal Aristoteles přednášet s tabulí, používal různé vědecké přístroje a astronomické tabulky a zřejmě vytvořil první návrhy svých děl o fyzice, metafyzice, etice, politice a rétorice. Platón, zakladatel a hlava Akademie, byl o pětačtyřicet let starší než Aristotelés, a i když o jejich vztahu nemáme žádné spolehlivé informace, máme k dispozici Aristotelova vlastní slova o jeho učiteli: „Takové zkoumání je nám ovšem proti mysli, vzhledem k tomu, že ti, kdo tyto myšlenky zavedli, byli našimi přáteli. Zdá se však, že … pro zachování pravdy jsme povinni nešetřit vlastních citů, neboť jsme filosofové….“. Odtud pochází slavný latinský výrok připisovaný Aristotelovi (volně parafrázovaný z řečtiny Etiky nikomachovy): amicus Plato, sed magis amica veritas, „Platón je přítel, ale pravda je lepší přítel.“

Aristoteles se podle všeho politickými záležitostmi v polis příliš nezabýval, i když politiku jako samostatnou vědu založil. Přesto působil jako prostředník mezi Makedonií a různými řeckými městy, za což mu byli athénští občané vděční. Většinu svého času věnoval studiu, výzkumu a výuce. Pokud lze věřit antickým zprávám, mluvil Aristoteles s břitkým vtipem a dokázal přednášet srozumitelně a poutavě. Byl pilným čtenářem, sběratelem a myslitelem, byl stále otevřený světu a učil se jeho způsobům, daleko nad rámec pouhého učení Akademie. Mistrně se orientoval v dílech sofistů, předsokratiků, lékařských spisovatelů, ale i v řecké lyrice, eposu a dramatu a v různých ústavách svého světa.

Po Platónově smrti Aristoteles ve svých osmatřiceti letech opustil Athény kvůli politickému nebezpečí. Byl považován za příliš přátelsky nakloněného Makedoncům, kteří ohrožovali svobodu Řecka, a tak se vydal se svým přítelem Hermiem z Atarnea na své letité cesty (347-335/4). V Assu v Malé Asii byl Aristoteles panovníkem dobře zaopatřen a mohl se svobodně věnovat filozofii a přírodním vědám. Tam se setkal se svým spolupracovníkem a přítelem Theofrastem z Eresu. Nakonec se oženil s Pýthií, Hermiovou sestrou (nebo neteří), s níž měl dceru stejného jména a syna Nikomacha.

Po Hermiově smrti v roce 345 se Aristoteles přestěhoval do Mytilény na ostrově Lesbos. O dva roky později se na žádost krále Filipa ujal výchovy třináctiletého Alexandra. To vzbuzuje představivost: byl jeden z největších filozofů učitelem jednoho z nejmocnějších panovníků? Přesto se Aristoteles v žádném ze svých rozsáhlých děl o Alexandrovi nezmiňuje. Proslýchá se však, že Aristoteles byl autorem textu Alexandr aneb O koloniích a že svého mladého žáka seznámil s řeckou moudrostí. Říká se, že Aristoteles nechal pro Alexandra zhotovit kopii Homérovy Iliady a že ji Alexandr ve svém obdivu k Achilleovi bral s sebou na svá tažení. Kromě toho s sebou Alexandr na svá tažení bral také vědce Po zničení Théb v roce 335 a s tím spojeném konci řeckého odporu proti makedonské nadvládě se téměř padesátiletý Aristoteles vrátil na svůj druhý pobyt do Athén (335/4-322). Během těchto dvanácti let působil Aristoteles v lyceu u hory Lykabet, gymnáziu otevřeném všem. Díky své zvláštní architektuře bylo známé také jako Peripatos, což znamená „procházka“ nebo „sál pro procházky a diskuse“. Aristoteles zde umístil svou mimořádnou knihovnu i vědecké přístroje a veřejně přednášel ve stylu výuky a výzkumu Akademie, revidoval starší díla a vypracovával nová a organizoval výzkumné týmy.

Po Alexandrově smrti v červnu 323 Aristoteles Athény opět opustil. Obával se, aby se nestal obětí protimakedonských intrik a nebyl podezřelý z bezbožnosti, což bylo obvinění, které vedlo ke smrti Sokrata (a před ním Anaxagory). Uchýlil se do domu své matky v Chalkidě na Euboii. Brzy nato, v říjnu 322, ve věku dvaašedesáti let zemřel na následky nemoci. Podle svého přání byl pohřben vedle své manželky Pýthie.

Další literaturu viz:

Robert Bartlett a Susan Collins ed., Action and Contemplation:

Sborník studií: Studies in the Moral and Political Thought of Aristotle, Albany: 1999.