Velká rudá skvrna, dlouho trvající obrovský bouřkový systém na planetě Jupiter a nejnápadnější rys jeho viditelného povrchu. Má obecně načervenalou barvu, mírně oválný tvar a šířku přibližně 16 350 km (10 159 mil) – je dostatečně velká, aby pohltila Zemi. Při rotaci Jupiteru se pohybuje v délce vzhledem k oblakům, ale zůstává soustředěna přibližně na 22° j. š.

Kvíz Britannica

Vše ve vesmíru v 25minutovém kvízu

Chcete někdy navštívit vše ve vesmíru za pouhých 25 minut? Nyní můžete s tímto kvízem, který vás vystřelí od planet přes černé díry až po umělé družice. Pokud ho zvládnete za méně než 15 minut, jste mistři vesmíru!

Prvním záznamem o Velké rudé skvrně je kresba „prohlubně“, v níž se skvrna nachází, kterou v roce 1831 pořídil německý amatérský astronom Samuel Heinrich Schwabe. Samotná Velká rudá skvrna je nepřetržitě pozorována od roku 1878, kdy ji popsal americký astronom Carr Walter Pritchett. Může se jednat o stejnou bouři jako takzvaná „Stálá skvrna“, kterou v roce 1665 objevil italský astronom Gian Domenico Cassini a která byla naposledy pozorována v roce 1713. Podrobná pozorování a měření provedly sondy Voyager a Galileo. Při pohledu dalekohledem ze Země se její barva rok od roku mění od lososově červené až po šedou, kdy může nerozeznatelně splývat se zbarvením okolních oblačných pásů. Snímky z kosmických sond s vysokým rozlišením odhalily, že narůžovělá vrstva oblaků tohoto útvaru může být čas od času překryta bílými oblaky ve vysokých výškách, což vytváří šedý dojem viditelný ze Země. Na konci 19. století byla délka skvrny přibližně 48 000 km, od té doby se skvrna zmenšuje. Sonda Voyager v roce 1979 změřila délku skvrny na 23 000 km (14 500 mil). Od roku 2012 se skvrna zakulatila a zmenšuje se rychlejším tempem asi 900 km (580 mil) za rok.

Meteorologicky je Velká rudá skvrna anticyklonální cirkulační systém – tj. centrum vysokého tlaku na jižní polokouli planety. Kamery nesené sondami Voyager 1 a 2 v roce 1979 odhalily, že celý systém rotuje proti směru hodinových ručiček s periodou přibližně sedmi dnů, což odpovídá rychlosti větru na jeho periferii 400 km (250 mil) za hodinu. Zdroj červeného zbarvení není znám; předpokládá se, že se jedná o sloučeniny síry a fosforu nebo organické látky, které by mohly vznikat při bleskových výbojích nebo fotochemických reakcích ve velkých výškách. Velká rudá skvrna se rozprostírá vysoko nad hlavními vrstvami oblačnosti Jupiteru.

Velká červená skvrna není ukotvena k žádnému pevnému povrchovému prvku – Jupiter je s největší pravděpodobností celý tekutý. Místo toho se dost možná jedná o ekvivalent gigantického hurikánu, který je poháněn kondenzací vody, čpavku nebo obojího v nižších vrstvách Jupiterovy atmosféry. Případně může čerpat energii z menších vírů, které se s ním spojují, nebo z vysokorychlostních proudů po obou jeho stranách. Její pozoruhodná životnost je nepochybně důsledkem její velikosti, ale přesná teorie, která by vysvětlila jak zdroj její energie, tak její stabilitu, musí být teprve vyvinuta.