Myslím si však, že nestačí mít prostředky a možnost lépe se rozhodovat. Spotřebitelé potřebují také motiv, a proto si myslím, že náš systém musí odstranit izolaci, kterou poskytují naše špatně navržené formy zdravotního pojištění. Místo toho bych rád viděl pojistky s vyšší spoluúčastí a vyššími, dlouhodobějšími odpočitatelnými položkami.

Byl bych velmi skromný v líčení role vlády při poskytování prostředků, motivu a možnosti spotřebitelům činit nákladově efektivnější rozhodnutí. Domnívám se, že vláda může přispět ke shromažďování údajů a poskytování analýz, protože pro soukromého poskytovatele by bylo obtížné z takového podniku profitovat (informace chtějí být zdarma). Pokud lékaři a pacienti potřebují vést lepší rozhovory o možnostech léčby, nevidím vládu jako přirozenou hnací sílu tohoto procesu. A konečně, pokud se má změnit povaha pojištění tak, aby spotřebitelé měli větší odpovědnost, bude to vyžadovat méně politicky nakloněný systém financování zdravotní péče, včetně vyššího věku pro nárok na Medicare a méně daňových výhod pro zdravotní pojištění poskytované zaměstnavatelem.

Špatným nápadem pro řešení nákladů je „omezování nákladů“. To znamená omezit ceny a příjmy lékařů, nemocnic a farmaceutických společností. Vládní pokusy o to narážejí na organizovanou politickou opozici. Navíc je velmi obtížné provádět tvrdá cenová vyjednávání, aniž by se v určitém okamžiku neomezila inovace a nepoškodila kvalita. Pokud je mu umožněno fungovat, trh obecně odvádí lepší práci při omezování nákladů. Na podporu tohoto tvrzení se ve zdravotnictví často uvádí příklad laserové oční chirurgie.

Vláda se škaredí, když reguluje poskytovatele zdravotní péče. Mým oblíbeným problémem je požadavek v Marylandu, že někdo musí získat doktorát, aby se mohl stát fyzioterapeutem. Toto nařízení bylo zjevně uzákoněno ve prospěch stávajících fyzioterapeutů (kteří jsou samozřejmě osvobozeni) a funguje v neprospěch pacientů.

Pokud se má zdravotnictví někdy racionalizovat, zefektivnit, nasadit technologie úsporným způsobem a tak dále, pak bude nutné revidovat předpisy pro praxi a licenční předpisy. Antikonkurenční povaha dnešního regulačního prostředí je odrazující.

Vyšší efektivita socialismu?“

Jednou z otázek týkajících se nákladů je, zda by se náklady snížily, kdybychom přešli na systém jednotné zdravotní péče. Na podporu myšlenky, že socialismus je cestou k vyšší efektivitě, se obvykle uvádějí dva argumenty.

1. Sociální systém je cestou k vyšší efektivitě. Jiné země mají systém jednoho poplatníka a vynakládají na zdravotní péči méně než my.

2. Zdravotní pojišťovny nevyplácejí veškeré pojistné poskytovatelům zdravotní péče. Místo toho si „ponechávají“ velkou část na úhradu režie a zisku.

Suma, kterou země vydává na zdravotní péči, je většinou funkcí nabídky. Ve skutečnosti je částka, kterou jednotlivé státy v rámci USA vynakládají na zdravotní péči, převážně funkcí nabídky. Jedním z důvodů, proč je Massachusetts státem, v němž je obtížné pokusit se nabídnout všeobecné pokrytí, je to, že nabídka specialistů a špičkového vybavení je tam velmi vysoká. Vzhledem k obrovské nabídce drahých poskytovatelů zdravotní péče ve Spojených státech existuje důvod pochybovat o tom, že by přechod na univerzální systém poskytovaný státem přinesl snížení výdajů.

Vláda není tak efektivní, jak by se mohlo zdát. Vláda sice může fungovat bez zisku, ale nemůže fungovat bez daní. Daně odrazují od práce, hospodárnosti a riskování. Ztráta mrtvé váhy z daní jako procento příjmů je vyšší než zisky pojišťoven jako procento jejich příjmů.

Co se týče odstranění režijních nákladů, pokud by skončilo veškeré soukromé zdravotní pojištění, vláda by stála před novou povinností: stanovením cenových plánů pro každou lékařskou službu v každé části země. V současné podobě jsou ceny sjednávány se soukromými pojišťovnami a vládní programy se živí těmito „obvyklými a obvyklými“ poplatky. Bez těchto informací o trhu by vláda měla více režijních nákladů a měla by potíže správně posoudit relativní hodnoty různých služeb.

Celkově nejsem přesvědčen, že socializovaná medicína bude ve Spojených státech efektivnější. Nejsem však velkým příznivcem pojišťovnictví v jeho dnešní podobě a myslím si, že by bylo zajímavé vidět experiment se systémem single payer na státní úrovni.

V současné době žádný z hlavních uchazečů o prezidentský úřad systém single payer neobhajuje. Místo toho někteří kandidáti navrhují další vládní mandáty a/nebo dotace, přičemž naše stávající soukromé pojišťovací systémy by zůstaly zachovány. Zdá se nepravděpodobné, že by se tím snížily náklady na poskytování pojištění.

Řešení problémů

Myslím si, že existují věci, které může vláda udělat pro zlepšení dostupnosti, zlepšení kvality a snížení nákladů na zdravotní péči. Domnívám se však, že by nám nejlépe prospělo, kdyby se vláda zaměřila na politiky, které řadím do kategorie „dobré“ – kliniky v chudých čtvrtích, poukázky, rizikové pooly a lepší informace o účinnosti služeb a výkonnosti poskytovatelů. Pokud budeme očekávat, že vláda převezme větší roli v řízení našeho systému zdravotní péče, pak podle mé předpovědi bude ošklivo.