Tělo tarantule se podmíněně dělí na dvě části – prosoma (hlavohruď) a opisthosoma (břicho), spojené mezi sebou malým skokanem – pedicelem.
Celé tělo pavouka je pokryto silnou, dostatečně tvrdou schránkou – exoskeletem, představovaným chitinizovanou kutikulou s vrstvou podkladových buněk – hypodermis. Nejvíce tvrdé kutikuly je obsaženo v drápech a chelicerách, nejméně tvrdá, gumopásová kutikula se tvoří v kloubech nohou. Exoskelet plní různé funkce: je přísně kostěný, k němuž je připojena většina svalů; slouží jako nárazník mezi organismem pavouka a okolním prostředím, zabraňuje jeho rychlé ztrátě vlhkosti a také chrání jemné vnitřní orgány před mechanickými vlivy. Také exoskelet na sobě nese množství řas a chloupků, které plní senzorické, hmatové a jiné (například obranné) funkce. Hlavní a důležitý prvek tvořící exoskelet pavouka – chitin (dusíkatý polysacharid), který ve spojení se sklerotinem (bílkovinou) zajišťuje jeho houževnatost.
Prosoma (hlavohruď), pravděpodobně nejdůležitější a nejfunkčnější část těla pavouka, protože v ní je uloženo ganglion (mozek) pavouka a hlavní svaly (zejména sací žaludek a svaly, které mají na starosti pohyb a ovládání chelicerami). Nese na sobě také chelicery a bazální segmenty končetin pavouka – soxa. Z výše uvedeného je prosoma pokryta nefalšovanou kresbou – sarapaxem, na jehož přední části (tuberkulu ) leží oči (ocelli), čtyři páry. Karapax má uprostřed vtlačenou – ( tergal аpodeme ), k níž se upínají svaly.
S dolní stranou prosoma, naproti karapaxu, se dělí prsní kost sternum, v jejíž dolní části se nacházejí dvě buňky – sigilli, jejichž funkce si dosud neuvědomujeme. V přední části sterna, v bázi chelicer, jsou ještě dva segmenty (tzv. dolní a horní „pysky“) – labium (rostrum) a labrum. Ze stran jsou karapax a sternum ohraničeny bazálními segmenty nohou (soxa). Všechny tyto části jsou mezi sebou spojeny pružnými gumopásovými blánami (pleurae) a pokrývají je husté povlaky setae a chlupů.
Opisthosoma (břicho) má také větší význam v organizaci tarantule a uzavírá v sobě orgány, vykonávající trávicí, rozmnožovací, ale i odpočinkové funkce jejího organismu. Zespodu, v bázi opistosomu, se nachází epiginální plošina – (epiginum), oddělená od zbývající části břicha zepředu pediklem a zezadu epiginální rýhou, umístěnou mezi prvním párem „knižních plic“, které se oddělují pod středem, za nímž následuje druhý pár „knižních plic“, mající podobnou stavbu. Na konci břicha tarantule je umístěn dvoupárový přívěsek produkující hedvábí (spinneret) a řitní otvor.
Přívěsky. Tělo pavouka má 8 párů přívěsků (appendens). První pár přívěsků, horizontálně vystupujících v předních částech těla, se nazývá shelicerae. Každý z těchto přívěsků se skládá ze dvou segmentů, z nichž vnější („zub“) připomíná dráp, který zapadá do drážky hlavního segmentu (jako čepel skládacího nože). Na konci každého zubu je otevřen kanálek pro jedovaté železo. Chelicerami tarantule chytá potravu, žvýká ji, přetahuje přes kokony, chrání se před nepřáteli, pomáhá si při hloubení nor apod.
Následující dvojice výběžků, rozmístěná vedle chelicer, – рedipalp, který sice i vypadá jako noha, ale je mnohem kratší, má jen jeden drápek a nevykonává pohybové funkce, ale slouží také orgánům hmatu. Vedle dospělých samců jsou pedipalpy v souvislosti s kopulační funkcí zmutované, apikální segmenty jsou přeměněny v kopulační orgány (symbium). Každý pedipalp se skládá ze semeníku trubicovitých segmentů, spojených navzájem gumovitými blánami, z nichž poslední nese na konci dva svazky setae (prstních polštářků) a drápek. Začínají od báze a jsou to: coxa (I), trochanter (II), femur (III), patella (IV), tibia (V) tarsus (VI) a pretarsus.
Po pedipalpech následují čtyři páry kráčivých nohou, z nichž každá má rovněž sedm článků. Na rozdíl od pedipalpu má apikální segment kráčivé nohy dva drápky a také šestý segment (tarsus) je rozdělen na dva pseudosegmenty – basitarsus a telotarsus. U dospělých samců mnoha druhů tarantulí nese spodní strana pátého segmentu prvního (jednou za čas i druhého) páru kráčivých nohou ostruhu (háček), která slouží k odčítání chelicer samic při páření.
Nohy, stejně jako pedipalpy tarantulí, jsou pokryty různými druhy chlupů a řas, jejichž velká část plní čichovou a smyslovou funkci. Řady setae rozmístěné na článcích VI a VII, které mají často kovový nízký příliv, jsou však seskupeny do zvláštního útvaru – scopulae a umožňují těžkému pavoukovi šplhat po hladkých skleněných plochách.
Poslední, jediný přívěsek rozmístěný na konci bříška – spinneret (hedvábné přívěsky). Všechny tarantule mají dva páry těchto přívěsků: jeden z nich prakticky není vidět a vypadá jako pár sotva viditelných hlíz, zadní pár je dobře vyvinutý na způsob prodloužených přívěsků. Oba páry vytvářejí síť, spojenou se žlázami produkujícími hedvábí, která zabírá velkou část uvnitř břicha. Pavučina pavouků je svým chemickým složením blízká hedvábí bource morušového (liší se menším podílem lepivých látek – sericinu). Základ struktury pavučiny tvoří proteidní fibroin, tvořený komplexem albuminu, kyseliny glutaminové a alfa-alaninu.
nahoru