Před několika měsíci, mě lékař posadil a řekl mi, že musím zhubnout. Pokud ne, čekaly by mě v budoucnu vážné problémy. V té době jsem měřila metr osmdesát (stále měřím, žádná dieta a cvičení mi bohužel nepomohou vyrůst do výšky) a vážila 190 kilo. Podle BMI jsem byla morbidně obézní.

Aby vám lékař řekl, že jste morbidně obézní, to je drsné. Necítila jsem se obézní. Hraju si s dětmi, denně ujdu v průměru 5-8 kilometrů a celkově jsem aktivní člověk. Mám rád zeleninu – jak bych mohl být nezdravý člověk? Ale čísla nelhala.

Oblečení mi bylo těsné a neforemné na těle a ke konci večera jsem se cítila fyzicky vyčerpaná.

Po rozhovoru s doktorem mi trvalo ještě několik měsíců odříkání, než jsem pochopila, že musím něco změnit. Vždycky jsem měla problémy s váhou. Není snadné si to přiznat, protože, no, všichni chceme být dokonalí.

Ale už od puberty jsem se přistihla, že se ve chvílích stresu a bolestí srdce emocionálně přejídám. Všichni víme, kolik trápení prožívají teenageři, takže to bylo období, které vytvořilo skutečný precedens v mém vztahu k jídlu.

Jídlo, a to téměř manicky, mi dávalo pocit bezpečí a dodávalo mi malou dávku serotoninu, kterou jsem potřebovala, abych překonala špatná období. Problém emočního jedení spočíval v tom, že jsem si neuvědomovala, co do svého těla dávám. Lhala jsem sama sobě, zatímco jsem se převalovala na gauči, a říkala si, že není tak hrozné sníst celý pytlík brambůrků rodinné velikosti, protože jsem se šla odpoledne projít.

Zapírání je pěkně tvrdá mrcha.

Lynč ke zvrácení těchto zlozvyků přišel bez varování. Až na to, že jsem dostal varování od svého lékaře – odborníka. Všimla jsem si, že mé děti, které sice nemají problémy s váhou, ale mohly by k tomu mít predispozice, začínají přebírat mé neaktivní chování. Stěžovaly si, že chodí na procházky nebo si hrají venku. Zaparkovaly se před televizí a zůstávaly tam celé hodiny.

Stejně jako já se vymlouvaly na svou lenost. Při sledování televize si kreslili. Podobně i já jsem seděl u počítače, protože jsem pracoval. Uvědomila jsem si, že musím být pozitivním vzorem.

Bylo na mně, abych nastavila vzor šťastného a zdravého životního stylu.

Dříve jsem hroutila diety. A i když jsem zpočátku zhubla 10-15 kilo (někdy i během několika týdnů), zjistila jsem, že se váha rychle vrací. Tentokrát jsem to chtěla udělat jinak.

Spíše než rychlé řešení jsem si chtěla vytvořit životní styl, kterého bych se mohla držet.

Stále jím. Nejsem a nikdy nebudu typ člověka, který si ke každému jídlu dává brokolici na páře a kuře na rožni. Můj manžel je kuchař a já jsem pekařka. Miluji bohatá jídla.

Nešlo o jídlo, které jsem jedla. I když občas oceníme honosná jídla, jsme skrz naskrz domácí kuchaři. Nepamatuji si, kdy jsem naposledy jedla oběd z fastfoodu nebo něco baleného. Skutečným problémem bylo množství a časy, kdy jsem jedla.

Intermitentní půst

Provedla jsem spoustu výzkumů o přerušovaném půstu a zjistila, že je to něco, co bych mohla snadno začlenit do svého života. Podle modelu 16-8 se člověk postí 16 hodin denně a má 8 hodin na to, aby zkonzumoval svůj denní kalorický příjem.

Obvykle večeřím kolem půl šesté, po večeři začínám půst. Už se mi nestává, že bych si v půl jedenácté večer dala svačinu, a tím mám na mysli cpaní se bonbony za pět centů, které mi manžel nosí domů, když si chce (od přírody hubený člověk) něco dopřát.

Pokud jsem s jídlem hotová do šesti, přeruším půst v deset hodin dopoledne. Přiznám se, že prvních pár týdnů bylo těžké nesnídat hned po probuzení. Ale donutilo mě to lépe si vážit jídla, které do svého těla dávám.

Místo toho, abych si dala k snídani ten zbytek pizzy, si místo toho dám krajíc domácího chleba, vajíčko a trochu zeleniny. Po celý den se cítím mnohem lépe!

Zodpovídám za kalorie

Kalorie nepočítám přesně. Jak jsem se již zmínila, chtěla jsem začít s návyky, které by se přenesly jako trvalé. Takže místo vážení každého zkonzumovaného jídla a ostražitého skenování každého čárového kódu krabičkového jídla si místo toho vedu potravinový deník.

Od COVIDu je většina našich potravin domácí výroby, takže nemám přístup k přesnému kalorickému příjmu mého jídla a představa, že bych každou potravinu rozebírala a zjišťovala její kalorickou hodnotu, mi připadá příliš monotónní.

Stáhla jsem si aplikaci, do které si mohu zapisovat svá jídla a případné svačiny, a ta mi dá zaokrouhlený počet kalorií, ze kterých se konkrétní jídlo skládá. Není to přesné, ale dává mi to základní informaci o tom, co jím, a hlavně mě to udržuje v zodpovědnosti.

Podobně zaznamenávám i svůj kalorický výdej. Když jdu se psem na túru do kopce, zaznamenám si ji do aplikace. Ukáže mi počet kalorií, které jsem při takové procházce spálila, a přičte mi je k mému dennímu kalorickému banku.

Vyberte si pohyb!“

V dnešní době je tak snadné propadnout sedavému způsobu života. Můžeme si objednat jídlo až ke dveřím a zároveň celé hodiny sledovat své oblíbené pořady na Netflixu.

Tyto volby nás chytají do pasti tím, že se nazývají luxusem. Poslední měsíc jsem se rozhodl více se hýbat. Třikrát denně venčím psa (má z toho velkou radost).

Parkuji dál od dveří obchodu s potravinami, abych za den udělal víc kroků.

Pokud si chci zajít s přáteli do hospody na pivo, což stále rád dělám, jdu pěšky, místo abych si vzal taxíka. Teď už mi vstávání a pohyb začaly připadat přirozené a vůbec mi to nepřipadá jako taková dřina.

• Jíst! Ale vědomě se rozhodujte, co a kdy jíte.
• Buďte zodpovědní. Používejte aplikaci pro sledování, abyste zůstali zodpovědní za to, kolik se hýbete a kolik toho zkonzumujete.
• Hýbejte se. Dejte svému tělu šanci cvičit tak, jak bylo předurčeno.

Nejdůležitější je, že jsem posunul své představy o tom, proč je nový zdravý životní styl nezbytný. Už se nesnažím hubnout jen kvůli vzhledu; místo toho je to zdraví, štěstí a dlouhověkost života, co mě žene kupředu.