„Žádná bílá žena to nedokáže tak jako já,“ řekla Carol Channingová v roce 2003 moderátorovi CNN Larrymu Kingovi. Oblíbená zpěvačka a herečka sklízela více než 70 let úspěchy na jevišti i filmovém plátně, než v úterý ráno zemřela přirozenou smrtí ve svém domě v Rancho Mirage v Kalifornii. Channingové bylo 97 let.

Rodilá v Seattlu ve státě Washington Channingová, známá především jako představitelka titulní role ve hře Hello, Dolly na Broadwayi a také jako Lorelei Lee ve hře Gentleman preferuje blondýnky, nasbírala za svou bohatou kariéru 28 divadelních a 29 filmových a televizních titulů. Získala čtyři ceny Tony (včetně dvou cen za celoživotní dílo) a sedm nominací, nominaci na Olivier Award za roli v Hello Dolly, cenu Drama Critics Circle za celoživotní dílo a nominaci na Oscara za nejlepší herečku ve vedlejší roli ve filmové verzi Thoroughly Modern Millie, za kterou v roce 1968 získala Zlatý glóbus.

Channingová byla také včasnou a otevřenou zastánkyní uměleckého vzdělávání a komunity LGBTQ+, které často připisovala podporu svého úspěchu. Cenu Tony za celoživotní dílo získala Channingová v roce 2002 za práci pro nadaci Benefit for AIDS and The Actors‘ Fund, která poskytuje zásadní lékařskou a finanční pomoc mnoha členům divadelní komunity.

V roce 2003 vydala Channingová svůj autobiografický bestseller Just Lucky, I Guess: A Memoir of Sorts. V ní tehdy třiaosmdesátiletá žena prozradila, že se v šestnácti letech dozvěděla, že její babička z otcovy strany byla Afroameričanka a její otec měl německé a černošské předky (v rodném listě byl uveden jako „barevný“). V rozhovoru pro Chicago Tribune Channingová vzpomínala, že jí to matka řekla, když odcházela studovat na Bennington College, aby nebyla překvapená, že se jí jednou narodí černošské dítě.

„Vím, že je to pravda, ve chvíli, kdy zpívám a tančím. Jsem hrdá, jak jen to jde ,“ řekla Channingová o svém původu. „Je to jedno z největších napětí v showbyznysu. Jsem za to strašně vděčná. Můj otec byl velmi důstojný muž a stejně bílý jako já. Moji prarodiče byli severští Němci, takže jsem zřejmě po nich.“

V přepisu rozhovoru s Kingem ze CNN Channingová ještě více přiblížila fenomén známý jako rasový „passing“ v Americe a prozradila, že je pokrokovější než její doba.

KING: Takže jste hrdá na svůj smíšený původ?“

CHANNINGOVÁ: Velmi, když jsem to zjistila. Bylo mi šestnáct let a matka mi to řekla. A víte, jediná reakce na mě byla: „Jé, já mám ty nejlepší geny v šoubyznysu.“
KING: Někteří lidé, kteří to před lety zjistili, tím mohli být znepokojeni?“
CHANNING: Ano, před lety, protože když jsem se to dozvěděl, tak to nechcete dělat.
KING: To přece neříkáte.
CHANNING: Neříkejte to. Na jihu je toho hodně.
KING: Lidé se za to stydí.
CHANNING: Jsou na to hrdí.
KING: To rád slyším.
CHANNING: To mě opravdu těší. Chci říct, podívejte se, co z vás dělá, z vás? Vždyť to ani nevíš. Nikdo z nás nezná své dědictví. Ne ve Spojených státech.
KING: Všichni jsme přistěhovalci.
CHANNING: Přesně tak, tohle je měnící se tvář Ameriky. Já jsem její součástí. Není to úžasné?“

Můžu si půjčit trochu cukru?