Hlavní článek: Přestože Watson a Crick jako první dali dohromady všechny roztroušené střípky informací, které byly potřebné k vytvoření úspěšného molekulárního modelu DNA, jejich zjištění vycházela z údajů shromážděných vědci v několika dalších laboratořích. Čerpali například z publikovaného výzkumu týkajícího se objevu vodíkových vazeb v DNA, který provedli John Masson Gulland, Denis Jordan a jejich kolegové z University College Nottingham v roce 1947. Při objevu dvojité šroubovice DNA však bylo využito také značné množství materiálu z nepublikované práce Rosalindy Franklinové, A. R. Stokese, Maurice Wilkinse a H. R. Wilsona na King’s College London. Klíčové údaje Wilkinse, Stokese a Wilsona a samostatně Franklina a Goslinga byly publikovány ve dvou samostatných doplňujících článcích ve stejném čísle časopisu Nature spolu s článkem Watsona a Cricka. V článku Watsona a Cricka bylo přiznáno, že byli „stimulováni“ experimentálními výsledky výzkumníků z King’s College, a podobné přiznání publikovali Wilkins, Stokes a Wilson v následujícím třístránkovém článku.

V roce 1968 Watson publikoval velmi kontroverzní autobiografický popis objevu dvoušroubovicové, molekulární struktury DNA nazvaný Dvojitá šroubovice, který nebyl veřejně přijat ani Crickem, ani Wilkinsem. Erwin Chargaff navíc otiskl v časopise Science z 29. března 1968 poněkud „nesympatickou recenzi“ Watsonovy knihy. Watson v ní mimo jiné uvedl, že on a Crick měli přístup k některým Franklinovým údajům ze zdroje, o němž ona nevěděla, a také že viděl – bez jejího svolení – rentgenový difrakční obrazec B-DNA získaný Franklinem a Goslingem v květnu 1952 na King’s v Londýně. Konkrétně koncem roku 1952 Franklin předložil Radě pro lékařský výzkum zprávu o pokroku, kterou posoudil Max Perutz, tehdy působící v Cavendishově laboratoři Cambridgeské univerzity. Watson a Crick rovněž pracovali v Cavendishově laboratoři v Cambridgi, kterou podporovala MRC, zatímco Wilkins a Franklin byli v laboratoři Královské univerzity v Londýně, kterou podporovala MRC. Takové zprávy MRC se obvykle příliš nešířily, ale Crick si počátkem roku 1953 přečetl kopii shrnutí Franklinova výzkumu.

Perutzovo zdůvodnění, proč předal Franklinovu zprávu o krystalografické jednotce struktury B-DNA a A-DNA Crickovi i Watsonovi, spočívalo v tom, že zpráva obsahovala informace, které Watson slyšel již dříve, v listopadu 1951, kdy Franklinová hovořila o svých nepublikovaných výsledcích s Raymondem Goslingem při setkání, které uspořádal M.H. F. Wilkins na King’s College na základě žádosti Cricka a Watsona; Perutz prohlásil, že nejednal neeticky, protože zpráva byla součástí snahy o podporu širších kontaktů mezi různými výzkumnými skupinami MRC a nebyla důvěrná. Toto zdůvodnění by vylučovalo Cricka, který nebyl na schůzce v listopadu 1951 přítomen, přesto mu Perutz také umožnil přístup k údajům z Franklinovy zprávy MRC. Crick a Watson poté požádali vedoucího Cavendishovy laboratoře Williama Lawrence Bragga o povolení zveřejnit svůj dvoušroubovicový molekulární model DNA založený na údajích od Franklina a Wilkinse.

Do listopadu 1951 Watson podle vlastního přiznání získal jen malé vzdělání v oblasti rentgenové krystalografie, a proto plně nepochopil, co Franklin říká o strukturní symetrii molekuly DNA. Crick však znal Fourierovy transformace Besselových funkcí, které představují rentgenové difrakční obrazce šroubovicových struktur atomů, a správně interpretoval další z Franklinových experimentálních zjištění, která naznačovala, že DNA je s největší pravděpodobností dvojitá šroubovice s dvěma polynukleotidovými řetězci probíhajícími v opačných směrech. Crick tak byl v jedinečné pozici pro tuto interpretaci, protože dříve pracoval na datech z rentgenové difrakce jiných velkých molekul, které měly podobnou šroubovicovou symetrii jako DNA. Franklinová naopak odmítla první přístup ke konstrukci molekulárního modelu navržený Crickem a Watsonem: první model DNA, který Watson v roce 1952 předložil jí a Wilkinsovi v Londýně, měl zjevně nesprávnou strukturu s hydratovanými nabitými skupinami na vnitřní straně modelu, nikoli na vnější. Watson to výslovně přiznal ve své knize The Double Helix

.